Milan Pavlovič
Texty Konstantina Biebla (1898–1951), básníka okouzleného Jávou, se konečně dočkaly indonéského překladu – a už skutečnost, jak honosně edici básní a fejetonů uvedlo indonéské velvyslanectví, jasně naznačuje, že se v rámci česko-indonéských vztahů jedná o významnou událost. Vedle editorů a překladatelů Michaly Adnyani a Jana Mrázka, mimo jiné autora bieblovské monografie On This Modern Highway, Lost in the Jungle (Na této moderní dálnici, ztracené v džungli, 2022), se uvedení zúčastnila i velvyslankyně Kenssy Dwi Ekaningsih, jež v češtině i indonéštině přednesla některé ukázky. Pražský křest proběhl v neděli 8. ledna, rámoval ho doprovod indonéské hudby a měl by zůstat přístupný i ze záznamu.
Bilingvní výbor Pojedu jednou na dalekou Jávu / Suatu Hari Aku akan Pergi ke Jawa yang Jauh (2022) vznikl z iniciativy krajanského spolku Bohemindo a zaštítila ho společnost Czech.Ina Group. V osobně laděných doslovech popisuje Michala Adnyani své okouzlení z cest v Bieblových stopách, Jan Mrázek naznačuje úskalí, jež překlad do indonéštiny skýtá, a indonéský spisovatel Zen Hae, který se na všech textech podílel jako spolupřekladatel, obdivuje Bieblovu otevřenost vůči odlišným kulturám. Nezanedbatelnou součást edice tvoří (podobně jako v případě posledního vydání Cesty na Jávu, 2001) archiválie, které se k Bieblově cestě vztahují. Dojem exotičnosti zesílí českému čtenáři i samotný fakt, že kniha byla vytištěna v Yogyakartě.
Vzdor budoucímu času v názvu představuje výbor záznam šesti týdnů Bieblova pobytu v tehdy ještě Nizozemské východní Indii a střídá básně a prózy, jež s výjimkou jednoho fejetonu a pozdější básně Javanka (1949) pocházejí z oddílu Protinožci sbírky S lodí, jež přiváží čaj a kávu (1927) a závěru posmrtného výboru Cesta na Jávu (1958, psáno většinou 1927). V textech se střídá jednak inspirace jazykem poetismu a snaha o zprostředkování smyslové zkušenosti, jednak odpor mladého komunisty proti kolonialismu. Kupříkladu hned první text Přistání uzavírá obraz: „Vyndal jsem z kapsy láhev koňaku. Nebojte se, žádná pirátská scéna! Jen malý doušek! Jen jeden zdvořilý přípitek lidem a bohům této země, na důkaz, že jsem nepřišel kácet stromy ani z nich ždímat kaučuk!“
Překlad do indonéštiny nejde Bieblovi vstříc pouze převodem do jazyka, který jemu samotnému učaroval, ale navíc mu i zvukově sluší: větší aliterativnost, ke které indonéština inklinuje, či gramatická reduplikace, užívaná hlavně k vytváření množných čísel, napomáhají udržování rytmičnosti a obsáhlejší indonéská souvětí pak vytvářejí dojem jakési vlnivosti. Když Mrázek opakované „zvolna a zhluboka“ překládá jako „perlahan-lahan dan dalam-dalam“, připodobňuje to ve svém doslovu k hlubokému zvuku gongu v hudbě gamelanu. Ochuzení pocítí indonéští čtenáři především tam, kde Biebl aktualizuje básnický slovník naučenými a odposlouchanými malajskými výrazy, neboť v překladu jazyky splynou.
Podrobnější komentář se bude moct zastavit i u dílčích problémů, jako je trochu svévolné zacházení s výchozími prameny či absence aparátu, který by vysvětloval odkazy k české kultuře. Zde lze ovšem skončit tím důležitějším: 138 stran publikace představuje cenný mezikulturní příspěvek a vhodně koncipovanou edici, jež českému čtenáři zdůrazní Bieblovu fascinaci Jávou a indonéskému ukáže poetický vnější pohled na jeho zemi z před sto lety. V Hledání Indonésie (1989) zmiňuje Miroslav Oplt slzy v očích indonéských posluchačů, kterým přednášel svůj překlad Javanky – přejme tedy, ať si podobně úspěšnou cestu k „protinožcům“ najde i nynější výbor.