Rozhovor s Diegem Leónem-Villagrá vedl a z němčiny přeložil Jan Musil
Může literatura v pravém smyslu léčit? S německým literárním vědcem Diegem Leónem-Villagrá jsme mluvili o tom, zda je literatura o nemoci skutečně tak upozaďovaná, jak se běžně tvrdí, nakolik je nemoc věcí veřejnou a co si z této literární oblasti může vzít zdravotnictví. Rozhovor jednak rozšiřuje záběr tohoto čísla o oblast německojazyčné literatury, jednak přináší literárněvědný rámec umožňující texty o nemoci lépe zařadit do literární historie a porozumět jejich specifikům.
Jan Musil: Ve svém eseji O nemoci z roku 1926 se Virginia Woolf podivuje skutečnosti, že se nemoc stále ještě nestala jedním z hlavních témat literatury. Stěžovala si oprávněně? A platí to stále?
Diego León-Villagrá: Přinejmenším od sedmdesátých let se zejména v německy a anglicky psané literatuře začínají motivy související s nemocí objevovat stále častěji a zřetelněji, což dokládají také bestsellery, jako byl Mars Fritze Zorna z roku 1977 nebo román Das Urteil oder der Gegenmensch (Rozsudek neboli Nebližní) Hildegard Knef z roku 1975. Týká se to především autobiografické literatury, v níž se podle mého názoru naplnil požadavek Virginie Woolf, aby motiv nemoci zaujal právoplatné místo vedle lásky, válčení a žárlivosti.
Zároveň se však můžeme ptát, zda její tvrzení vůbec odpovídá skutečnosti roku 1926. Vzpomeňme jen básníky-lékaře od období raného novověku, jako byli Paul Fleming či Angelus Silesius, přes romantismus až po současnost – německou literaturu si bez motivu nemoci můžeme představit jen stěží a právě kolem roku 1900 dochází v oblasti prózy ke skutečnému rozmachu. Jako jeden příklad za všechny uveďme Čarovnou horu Thomase Manna z roku 1924. Často omílaná teze o novověkém „vyobcování smrti“ ze života člověka, k níž se uchyluje i Walter Benjamin, je v oblasti literatury těžko udržitelná.
JM: Nemoc jako literární motiv tedy byla – přinejmenším co se týče německy psané literatury – na počátku 20. století již poměrně rozšířená. Zmíněné texty ze sedmdesátých let minulého století jsou však velmi odlišné – často se jedná o autobiografická vyprávění. A myslím, že totéž platí i pro literaturu psanou anglicky. Čím si to máme vysvětlovat?
DLV: Ano, netýká se to pouze autobiografické literatury, ale v sedmdesátých letech se obecně posouvají hranice toho, co je možné veřejně vyslovit. Autobiografie jako žánr „vyznání“ sehrála významnou roli. Přesto je třeba jasně rozlišovat různé druhy nemoci – o rakovině se začalo hodně psát zhruba od sedmdesátých let. Její stigmatizaci, kterou popisuje Susan Sontag ve svém eseji Nemoc jako metafora z roku 1978, zvrátila až krize onemocnění AIDS v následujícím desetiletí. Autobiografické texty týkající se psychických onemocnění však zůstávaly tabu ještě dlouho poté, proměnu je možné zaznamenat teprve v posledních letech.
JM: Zatím jsme mluvili o autobiografickém psaní, ale ve svém výzkumu používáte termín (auto)pathografie. Mohl byste krátce objasnit jeho význam a původ?
DLV: Termín autopathografie nepoužívám jako vágní žánrové vymezení autobiografických textů, které popisují zkušenost nemoci, ale jako označení pro jeden z mnoha – vedle autoetnografie, autosomatografie nebo automytologie – autobiografických způsobů psaní o nemoci, pro něž jsou prvořadě určující prvky v samotném textu. Zároveň se termín pathografie od počátku 20. století používá pro takové biografické texty, které vykazují úzké sepětí průběhu nemoci, života a díla a zpravidla sledují určitou časovou strukturu. Autopathografie jako způsob psaní se pak vyznačuje zvláštním důrazem na individuální průběh nemoci, jeho linearitu a sémiotiku. Ústředním toposem velkého množství autopathografických textů je autonomie subjektu v rámci situace určené nemocí. Určující je přitom procesuálnost událostí – text strukturují symptomy, diagnózy a prognózy. Nabízejí se formáty deníku nebo internetového blogu, avšak existují i jiné – na mysli mám cyklus básní Herz in Not (Srdce v ohrožení) z roku 1998, lyrický deník vztahující se k operaci srdce. Jiným ukázkovým textem autopathografického psaní by mohl být blog Wolfganga Herrndorfa z let 2010–2013 zvaný Arbeit und Struktur (Práce a struktura), v němž píše o svém onemocnění rakovinou.
JM: Při čtení Zápisků o rakovině Audre Lorde jsem si uvědomil, že proces nemoci je možné vnímat na dvou rovinách, které se vzájemně překrývají a ovlivňují. Jednak na rovině tělesné a intimní, jednak na rovině intersubjektivní, politické. Jak se tato zkušenost liší na základě druhu nemoci a genderu?
DLV: Každé literární ztvárnění nemoci je samozřejmě ovlivněno medicínskými zvláštnostmi daného onemocnění. V případě rakoviny se jedná o subjektivně prožívanou vysokou mortalitu, nezvladatelnost nemoci a její pomalý postup. Gender hraje – i historicky – také důležitou roli. V literatuře sedmdesátých a osmdesátých let se však privátní sféra výrazně politizuje, přičemž mnoho autobiografických svědectví o nemoci z této doby se obrací proti občanskému či klinickému „establishmentu“ s nejasnými obrysy. Individuální zkušenost s nemocí je přitom vykládána exemplárně a z vlastní choroby se stává choroba celé společnosti, z čehož také pramení nárok na politickou a morální normativitu, který je velkému množství těchto textů vlastní.
JM: Tato exemplárnost platí zjevně pro politickou dimenzi těchto textů. Pokud se však jedná o osobní prožitek nemoci nebo bolesti a utrpení obecně, mluví mnohé autorky a autoři o nevyslovitelnosti a nesdělitelnosti. Naopak Anne Boyer ve své knize Od-umírání obdobně formulované tvrzení Hannah Arendt kritizuje a píše, že utrpení druhých rozumíme a soucítíme s ním. Nakolik je tento aspekt emocionálního porozumění důležitý pro pathografie?
DLV: Z recepčně-estetického hlediska je těžké aspekt empatie či emocionálního porozumění přecenit – z bezprostředního utrpení empirické autorky či autora však také do velké míry vychází legitimita i pro zmíněnou politickou stránku autobiografických textů. To platí i pro Anne Boyer, která legitimitu svého textu také odvozuje z vlastní zkušenosti s onemocněním. V této souvislosti je však pozoruhodné, že Susan Sontag svou rakovinu, která ji vedla k napsání knihy Nemoc jako metafora, v samotném textu vůbec nezmiňuje.
JM: Zůstaňme ještě chvíli u emocí. Můžeme pathografie pojímat jako svého druhu ozdravný rituál nebo část procesu léčby? Je přece vždycky povzbuzující vědět, že nejsme sami. Co k tomu může říct literární věda?
DLV: Z perspektivy literární vědy se dá říci přinejmenším to, že snaha literaturou léčit zažila určitý vzestup především v sedmdesátých a osmdesátých letech, a to jak na rovině produkce, tak recepce. Někdy výslovně, někdy jen mezi řádky. Fritz Zorn v knize Mars výslovně doufá, že tím, že svou neurózu literárně zpracuje, překoná i samotnou rakovinu. Psaní se tak stává performativním aktem, jenž má mít magickou schopnost nemoc zahnat. Tedy stejně jako může člověk zahnat Rampelníka nebo ďábla tím, že nahlas vysloví jejich jméno, může zažehnat i rakovinu, píše Zorn.
JM: Zkušenost jednotlivých autorek a autorů na straně jedné a čtenářek a čtenářů na straně druhé se ovšem velmi liší…
DLV: Ano, léčivé mohou být procesy fikcionalizace ve smyslu autofikce, přičemž zmíněné zaříkávání smrtící nemoci zde má obzvlášť významnou roli. Literární ztvárnění umožňuje do hloubky zkoumat ono imaginární léčení a prodloužení života. Text se tak do jisté míry stává náhradním tělem, které – řečeno s Ernstem Blochem – naplňuje utopii „metaforické nesmrtelnosti skrze dílo“.
Z recepčního hlediska se jako nejdůležitější jeví představa zjitřené schopnosti reflexe a schopnost zvláštního vhledu umožněného nemocí – čtenářky a čtenáři od daných textů očekávají jedinečný přístup k určitým stavům vědomí a zkušenostem. Básník Robert Gernhardt, jenž zemřel na rakovinu v roce 2006, to v básni Lob der Krankheit (Chvála nemoci) shrnul následovně: „Nemoc nás činí slyšícími. / Dává vidět hloubku“.
JM: To ale mluvíme o metaforách. Předpokládám, že „reálný“, fyziologický léčivý účinek literatury je těžko prokazatelný. Všímá si pathografií samotný zdravotnický systém nebo obor Medical Humanities, takzvaná humanitní studia v lékařství?
DLV: Tento motiv bych pro dobu sedmdesátých a osmdesátých let nezužoval pouze na metaforu, a to zejména v souvislosti s rakovinou, tedy nemocí, která byla tehdy široce vnímána jako psychosomatická. Vzpomeňme na starší debaty o typu osobnosti náchylné k rakovině, určitých dispozicích pro onemocnění rakovinou v kontextu psychických nemocí nebo souvislosti mezi depresí a rakovinou… Představa, že léčením psychické nemoci léčíme i tu fyzickou, je v sedmdesátých letech stále živá, a to nejen v literatuře.
Obor Medical Humanities se od počátku nového tisíciletí v oblasti narativní medicíny zajímá o zcela konkrétní aspekty literárních textů na jedné straně, a o jazyk obecně na straně druhé. Jsem přesvědčený o tom, že literární věda se svými zvláštními hermeneutickými technikami, teoriemi a vlastními přístupy může mít rozhodující přínos.
JM: Vypadá to, že pathografie a sousedící způsoby psaní se staly poměrně etablovaným literárním polem. V čem spočívá jejich význam pro vás?
DLV: Zaprvé v tom, že toto pole zpochybňuje tezi opakovanou během celého 20. století, totiž že smrt byla v době novověku vyobcována ze života člověka a zmizela ze společenského prostoru. A zadruhé – a zde se inspiruji americkým literárním vědcem Thomasem Couserem – v tom, že úspěch autobiografických textů o nemoci a umírání a prokazatelný čtenářský zájem o nemoc druhých je znakem zdravé kultury, důkazem empatické a fungující společnosti.
Diego León-Villagrá
Diego León-Villagrá (* 1992) působí jako odborný asistent na Institutu německé a nizozemské filologie na Svobodné univerzitě Berlín. Na Hochschule Hannover vystudoval novinářskou fotografii, na Humboldtově univerzitě německou literaturu a historické vědy. Tamtéž píše disertační práci o dějinách metafor rakoviny. Edičně se podílí na zpracování pozůstalosti Fritze Zorna, odborně se zabývá žánry autobiografického psaní o nemoci, jako jsou autopathografie či autoetnografie.
Jan Musil
Jan Musil (* 1993) vystudoval bohemistiku, anglistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako pedagog, překladatel a agenturní pracovník v Anglii. Nyní působí jako doktorand v oboru srovnávací literatury na Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK, vyučuje dějiny světové literatury na střední škole a je jedním z mnoha členů hudebního tělesa Úvod do komparatistiky.