Klára Soukupová
Gallantová, Mavis. Pozdní navrátilec: Novely a povídky.
Z anglických originálů The Collected Stories of Mavis Gallant (1996) a The Cost of Living: Early and Uncollected Stories (2009) vybral a přeložil Martin Pokorný.
1. vydání. Praha: Maraton, 2022. 288 stran.
Pozdní navrátilec je soubor povídek, který z díla kanadské autorky Mavis Gallant (1922‒2014) vybral a sestavil překladatel knihy Martin Pokorný. Obsahuje třináct textů z šedesátých a sedmdesátých let; v té době už autorka žila v Paříži, kam přesídlila v roce 1950 a kde pobývala po zbytek života. Do Francie je situována velká část vyprávění, podstatnější však je, že je Francie kladena do souvislosti s Německem. Mezi těmito dvěma zeměmi a národy se buduje ambivalentní vztah, který není jednoznačně pojmenován – druhá světová válka je přítomna pouze jako stín či karikatura skrze filmové ztvárnění nebo vzpomínky, na které nikdo není zvědavý. Narazíme tu na Němce ve Francii, Francouze v Německu, klíčové situace se odehrávají v mezinárodních vlacích, v hotelích či na letišti. Mezi postavami jsou propuštění zajatci, bývalí vojáci cizinecké legie, exulanti, přesídlenci, toužící po návratu, kterého po dlouhých letech už nejsou schopni, i turisté cestující do zahraničí či vracející se domů. Téma vyhnanců není pro soubor primární, přesto – jak naznačuje i titul knihy zvolený podle závěrečného textu – do pozadí povídek vnáší pocit neukotvenosti a rozkolísaných životů.
Tři texty ze souboru (Remise, Speckův nápad, Uzel Pegnitz) by bylo možno na základě rozsahu označit za novely. Pocházejí ze sedmdesátých let a rozložením motivů a náznaků hlouběji ukotvují plochy, z nichž vyrůstá smysl. Více se v nich však projevuje nezřetelnost zápletky, nedostatečná příběhovost, kterou se díla Mavis Gallant vyznačují. Texty jsou propojeny nejen tématy, ale i stylem; nepředvádí se tu vypravěčské socio- či idiolekty, vše je podáno nedramaticky, s lehkou ironií. Povídky se rozvíjejí skrze konstatování – zápletka jako by byla podružná. „Ernst nemá nic, ani výsluhu. Čekal na ni, ale už to vzdal. Není zatrpklý, ale připadá si zneužitě. A taky má pocit, že vypadá divně.“ (171) „Když Willimu dáte kousek čokolády, dá z ní půlku někomu dalšímu a druhou odloží, dokud nevyčichne a nezšedne. Pak ji pomaličku a vděčně sní a prohlásí, že to je pochoutka.“ (175) Nejedná se ani o popisy, ani o rozplétající se příběhy směřující k dramatickému zvratu či pointě, jako spíše o zachycení probíhajících situací. Skrze ně nicméně autorka dokáže podávat i dlouhé časové období, tak jako v povídce o Gabrielu Baumovi. Prázdnota jeho hereckého a kavárenského života sestává právě z dlouhotrvajících konfigurací a okolností, kterým se stárnoucí Gabriel přizpůsobuje.
Po všech povídkách zůstává pocit prázdna a nejasné tušení dalšího nešťastného vývoje postav, přestože neprožívají žádné zásadní tragické události. Hrdinové neprocházejí proměnou, jejich neštěstí jako by už bylo obsaženo v nich a v zachycené situaci se jen jako náznak vynořilo na povrch. Jedna drobná událost postrčí vztahy mezi postavami špatným směrem. Hrdinové ještě nevědí, co je čeká, čtenář však už tuší, že se něco zvrtlo.
Obrat přitom nenastává až v závěrečné pointě jako u některých slavných povídkářů, ale nejčastěji na začátku poslední třetiny textu. V úvodu je často zdánlivě nastoleno téma povídky, které však vypravěč opouští a soustředí se na jiný motiv, jenž se stává nosným pro zbytek textu, jakkoli úvodní téma zůstává v jeho pozadí a podílí se na celkovém vyznění. Starší američtí manželé tak v povídce V tranzitu mizí ze zorného pole, přesto slouží jako model či memento pro vztah novomanželů, na něž se perspektiva textu soustředí.
Situace v příbězích se leckdy promění v jednom odstavci, což vyprávění znepřehledňuje a mate. Není za tím však nějaká usilovná snaha o experiment, ale plynulé přelévání prostředí a zacílených postav bez jasných střihů. Povídky tak mohou připomínat náčrtky, které otevírají mnoho významových rovin, ale nevykreslují je. Úvodní skica Willi by mohla být o odcizení filmového průmyslu, hledání lásky nebo francouzské byrokracii, ale není o ničem z toho, a současně vlastně o všem. Postavy se formují z jakési mlhoviny v jádro – náhle v textu vyvstane jejich podstata, která se nedá jednoduše charakterizovat či pojmenovat jedním slovem, ale z vyprávění je zřejmá: „Vlastní povaha mi připadala rozmlžená; (…). Myslela jsem, že když se postavím před pozadí, se kterým nebudu s to splynout, vynoří se nějaký obrys.“ (23) Půvabné motivy výkladu karet (Otázky a odpovědi, Když jsme byli skoro mladí), předtuch (Remise) či čtení budoucnosti pak fungují jako mimoděčné výklony z racionálního světa. Jsou zobrazeny s lehkou ironií a netočí se kolem nich potenciálně fantastické zážitky, ale už jejich opakovaná přítomnost v Posledním navrátilci je příznačná.
Mavis Gallant neznejišťuje (jako Clemens J. Setz), nezanechává ve čtenáři zabodnutý osten pochyb (jako Franz Kafka), nevyvolává úvahy o jazyce (jako David Foster Wallace) či bolestně sladkou atmosféru (jako Italo Calvino), její povídky „pouze“ jaksi rozkolísávají obraz světa, který máme v každodenním životě pevně ukotven. Rozhoupávají nám půdu pod nohama, ale ne natolik, aby se po dočtení nevrátila zpět do rovnovážné polohy. I to nicméně stačí, abychom na texty Mavis Gallant nezapomněli. Tento „utajený poklad anglicky psané literatury“ (jak stojí na záložce) neoslňuje; je třeba ho pořádně vycídit, abychom rozpoznali jeho kvality, které autorka nestaví na odiv.