Rozhovor s Vladimírem Pistoriem a Liborem Dvořákem vedla Olga Pavlova
Nakladatelství Pistorius & Olšanská vydává vybraná díla Vladimira Sorokina od roku 2009. Texty tohoto ruského autora na sebe znovu upoutaly pozornost v souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině. O postavení edice na českém knižním trhu jsme mluvili s nakladatelem Vladimírem Pistoriem a také s dvorním Sorokinovým překladatelem Liborem Dvořákem.
Olga Pavlova: Jak se zrodil nápad vydávat knihy Vladimira Sorokina?
Vladimír Pistorius: Svého času jsme se s Liborem sešli na Světu knihy. Ptal jsem se, jestli nemá nějakou zajímavou knihu k překladu, a nabídl mi Den opričnika. Vydali jsme ji a měla úspěch. Původně jsem neměl záměr vydávat všechno, co Vladimir Sorokin píše. Nemám to v plánu ani dnes. Nicméně po úspěchu Dne opričnika jsem chtěl pokračovat nějakou jeho další knihou a přirozeně se nabízela Třicátá Marinina láska, protože Libor ji už měl přeloženou.
Libor Dvořák: Třicátou Marininu lásku jsem původně překládal pro Českého spisovatele v roce 1995. Oslovila mě tehdy Anna Kareninová, knihu jsem přeložil rád. Je to takový román beznaděje z poloviny osmdesátých let. Sám Sorokin o něm říká, že ho psal v čase, kdy si myslel, že tady komunisté zůstanou na věky, ale v pětaosmdesátém přišla perestrojka. Třicátá Marinina láska je obtížná na čtení, Karel Steigerwald se ji pokusil i adaptovat pro Novou scénu Národního divadla, ale moc se to nepovedlo. Představení mělo pár repríz a konec. Zároveň už tehdy bylo jasné, že Sorokin je fenomén, který nás jen tak nepustí.
OP: Když už jsme u Třicáté Marininy lásky, v roce 2010 jste vydali stejný překlad, nebo jste do původního textu zasahovali? Neobjevil se nějaký problém s autorskými právy?
VP: Český spisovatel v roce 2010 už neexistoval. Ostatně licence se zpravidla uzavírá na kratší dobu čtyř až šesti let a prodlužuje se jen v případě úspěšného prodeje. Stejně tak překladatelská práva v době našeho vydání byla již navrácena Liborovi. Takže pokud se týká autorských práv, nebyly žádné překážky a nic nám nebránilo převzít text v podobě prvního vydání.
LD: Přesně tak, nemám příliš ve zvyku po sobě práci překopávat. Ne že bych byl tak líný, i když možná i to je důvod. Snažím se svou práci dělat dobře hned napoprvé. Samozřejmě ne všechno vyjde, někdy vás na to až zpětně upozorní kritika. To se mi děje zejména u klasických děl.
OP: V roce 2003 ještě vyšla v překladu Jakuba Šedivého Sorokinova Fronta. Neuvažovali jste o tom, že byste tento konceptuální text zařadili do stávající edice?
VP: Samozřejmě se to nabízelo, ale tento nápad jsem zavrhl, protože si myslím, že by se velmi špatně prodávala. Co si budeme povídat, konceptuální díla jsou náročná na čtení, proto se obávám, že druhé vydání Fronty by nemělo velký úspěch.
LD: Musím se přiznat, že na Frontu jsem si pomýšlel už v dobách bolševika. Pravou ruskou frontu jsem zažil v sovětských časech na přelomu padesátých a šedesátých let. A pokud můžu parafrázovat Jevgenije Jevtušenka: fronta je v sovětském podání možná to nejobludnější, co sovětský režim vytvořil.
OP: Zdá se, Libore, že se z vás stal dvorní překladatel Vladimira Sorokina. Neuvažovali jste, že byste časem do této edice zapojili i jiné překladatele a překladatelky?
VP: Spolu děláme nejenom Sorokinovy knihy, ale i řadu dalších autorů. Nakladatelství vydává osm ruských nebo běloruských rusky píšících spisovatelů a většinu knih překládá Libor. Myslím si totiž, že Libor k Sorokinovi ideálně pasuje.
LD: Umím si představit, že autory, které takříkajíc pokládám za svoje, bude překládat i někdo jiný. Je to můj způsob boje proti takzvaným překladatelským monopolům, které tady fungovaly za minulého režimu. Dnes ať dejme tomu Sorokina překládá Jakub Šedivý nebo kdokoliv jiný. Budu jedině rád. Každá generace mívá pět šest různých překladů velkých autorů. Ve skutečnosti je to ohromně užitečné, protože můžete porovnávat zvolené překladatelské koncepce.
VP: Řekl bych, že je naopak dobře, když autor má svého překladatele – jeho texty potom promlouvají jedním hlasem. U klasiků je však potřeba objevovat nové interpretace.
OP: V čem potom spočívají specifika převedení hlasu Vladimira Sorokina do češtiny Liborem Dvořákem dejme tomu v porovnání s překladem knih Světlany Alexijevičové?
LD: Tyhle dva autory zrovna vůbec nejde srovnávat, protože Alexijevičová vychází z autentických výpovědí, kdežto Vladimir vytváří nové světy. Rád bych připomněl nezapomenutelný výrok Tomáše Glance, který kdysi prohlásil: Sorokin nebere na čtenáře ohled, a když si vezme do hlavy, že napíše text, který je skoro nečitelný, tak to udělá. Alexijevičová používá pořád stejnou metodu, ale u Sorokina je každá kniha jiná.
VP: Vydal jsem celé prozaické dílo Světlany Alexijevičové, podíleli se na něm celkem tři překladatelé. Vladimira Sorokina překládá jenom Libor, kterého nesmírně baví střídání mezi žánry a práce s nespisovnými jazykovými rovinami. V této poloze je spojení mezi autorem a překladatelem z mého hlediska optimální.
OP: Předpokládám, že nejúspěšnější knihou edice je Den opričnika. Který titul se naopak setkal s nejmenším pochopením?
VP: Manaraga.
LD: Přiznám se, že jsem Manaragu překládal s nejmenší chutí. Sorokin vždycky přináší důležité sdělení, ale v tomto případě bylo asi příliš abstraktní.
VP: Manaraga je postavena na skvělé metafoře současného světa: bohatí zákazníci si nechávají připravovat vybraná jídla na ohni z pálených vzácných knih, ale zdá se mi, že je celá kniha natahovaná. Vešla by se do jedné z čtyřiceti osmi kapitol Telurie.
OP: V edičním plánu uvádíte, že plánujete vydat starší Sorokinovu knihu Cukrový Kreml. Proč se k této knize vracíte až teď?
VP: Moje nakladatelská devíza je, že vydávám to, co bych sám chtěl číst. Proč vydáváme Cukrový Kreml teď? Protože jsem si ho shodou okolností nedávno přečetl.
LD: Když jsme vydali Den opričnika, řešilo se, jestli se pustit do Cukrového Kremlu. Já jsem to Vladimírovi rozmlouval a on mě tenkrát poslechl. Dnes si uvědomuji, že Cukrový Kreml do této edice patří, protože tvoří součást volného cyklu: Den opričnika, Cukrový Kreml a Telurie.
VP: A posledním dílem této řady je Doktor Garin.
OP: Jakým způsobem válka na Ukrajině ovlivnila prodej knih Vladimira Sorokina?
VP: Reflexe literatury v médiích je obecně velmi slabá. Nicméně po zahájení ruské agrese se obnovil zájem lidí o knihu Den opričnika. Její prodej po únoru několikanásobně vzrostl. Podobně stoupl zájem o Dobu z druhé ruky Světlany Alexijevičové nebo o Všechny muže Kremlu Michaila Zygara.
LD: Při své návštěvě Prahy se Vladimir Sorokin dopustil velmi důležitého výroku. Řekl, že si všichni myslí, že popisuju vizi vývoje země, ale že to není pravda a jedná se o jeho autorskou vizi. Zároveň si vzpomněl na svého kamaráda historika, který rád zdůrazňuje, že Sorokinovi ta jeho vize zatraceně přesně vychází.
OP: Vypadá to, že se vaše nakladatelství hodně zasloužilo o propagaci současné ruské literatury.
VP: Je to také zásluha literární agentky Galiny Dursthoff, která zastupuje nejen Sorokina, ale i Alexijevičovou, Zygara, Lebeděva či Filipenka, a která se o jejich prosazování velmi zasloužila.
LD: Vzpomínám si, že jsem se pokoušel udělat staré Sorokinovy povídky z osmdesátých let, ale Vladimir Sorokin na to nepřistoupil, ač se Galina pokoušela, seč mohla. Býval by byl raději, kdybychom vydali nějakou hotovou sbírku současných povídek. Hrozně mě to mrzí, protože na příkladu těch starých povídek pochopíte, jak se tento autor a umělec vyvíjel a proč se dopracoval právě tam, kde nakonec je.
Vladimír Pistorius
Vladimír Pistorius (* 1951, Ostrava) vystudoval teoretickou fyziku na MFF UK (1974, doktorát 1978). V roce 1992 absolvoval školu pro vyšší nakladatelský management na Stanfordově univerzitě. V roce 1978 založil samizdatovou edici KE.78 a tuto řídil až do pádu komunismu. V letech 1990–2006 působil jako ředitel dvou velkých nakladatelství Mladá fronta a Paseka. Od roku 2006 má vlastní nakladatelství Pistorius & Olšanská. V letech 2001–2020 přednášel na FF UK teorii a praxi knižního trhu, později rovněž přípravu e-knih. Se svými studenty vydával 18 let edici Scholares. Je autorem odborných publikací Jak se dělá kniha (2003, 2005, 2011, 2019) a Jak se dělá e-kniha (2015).
Libor Dvořák
Libor Dvořák (* 1948, Cheb) působí jako redaktor a překladatel z ruštiny a angličtiny. V roce 1974 absolvoval obor filozofie-ruština na FF UK. V letech 1974–1990 pracoval jako redaktor v revui Sovětská literatura, vycházející v Lidovém nakladatelství Praha, v letech 1990–1991 byl šéfredaktorem a ředitelem nakladatelství. Také působil jako redaktor Východoevropské informační agentury, pracoval v Československé a České televizi, v Rádiu Alfa, jako redaktor České informační agentury. Od roku 2005 spolupracuje s Českým rozhlasem. Je autorem knih: Ej, čuvak aneb Český hambář jazyka ruského (1995), Šutkopis (1996, rusko-česká kniha anekdot), Lenin je v Ječný (1997, politické citáty), Nové Rusko (2000), Česká televize – věc veřejná aneb Zápisky teroristovy (2001). Překládá téměř výlučně z ruštiny, zpočátku především moderní ruskou beletrii 20. století (hlavně bratři Strugačtí, po roce 1989 i Vladimir Sorokin, Světlana Alexijevičová apod.). V posledních dvaceti letech se však věnuje i ruské a sovětské klasice (Bulgakov, Bunin, L. N. Tolstoj, Dostojevskij, Čechov, Gončarov).