Jakub Vaněk
Bělíček, Jan. V chapadlech murmuru: jak číst literaturu krize.
1. vydání. Praha: Paseka, 2022. 231 stran.
Knižní vydání podcastové série V chapadlech murmuru literárního kritika a novináře Jana Bělíčka nabízí poutavý úvod do současné světové či globální prózy. Autorovy texty jsou v nejlepším slova smyslu popularizační. Načrtává neschematický a myšlenkově zajímavý, přesto stručný a srozumitelný výklad či vhled do vybraných děl (celkem jich je zhruba třicet) z různých částí světa, z většiny již publikovaných v českém překladu. Kniha se na základě témat dělí celkem do šesti kapitol, které se zabývají problémy genderu a sexuality, třídy, původu a etnicity, klimatické krize a zániku civilizace.
Struktura knihy vychází z původního formátu podcastu (jedna kapitola představuje jeden díl, zhruba 75 minut poslechu), jemuž patrně vděčí za svižnost, čitelnost a dělení na krátké úseky, které z knihy činí vhodnou četbu pro fragmentarizovanou každodennost různých přesunů a činností. Členění na podkapitoly prokládané ukázkami z pojednávaných knih, ale také relativně časté opakování jednotlivých myšlenek či shrnutí dějových linek jednotlivých knih zřetelně odkazuje právě k médiu zvukového záznamu, které vyžaduje jiné formy práce s pozorností a přísunem informací než psaný text. Jak se tedy kniha od původního média liší?
Jednotlivé texty jsou v knize otištěny v podobě velmi blízké podcastové sérii, dostalo se jim však redakční péče. Přesto se na několika místech zdá, že autor nevyužil možnost text aktualizovat – například román Serotonin Michela Houellebecqa už není autorovou poslední vydanou knihou jako v době zveřejnění podcastu atd. Oproti původnímu znění tak na první pohled nejmarkantnější změnou zůstává důsledné přechýlení většiny ženských jmen.
Původní podcastová série vznikla pro Institut úzkosti, který založily Zuzana Blochová, Edith Jeřábková, Barbora Kleinhamplová a Eva Koťátková a věnuje se výzkumu úzkosti v kontextu současné společnosti. Institut má otevřeně systémově kritický a komunitní charakter a v jeho rámci se vedle sebe ocitají současné vizuální umění, literatura, hudba, politika či věda a vznikají spojení, která jsou v běžném provozu jednotlivých kulturních odvětví potlačovaná. Knižní vydání Bělíčkových podcastů v nakladatelství Paseka tak vyznačuje také jistá proměna kontextu a adresátstva.
Petr Fischer, který autora podle jeho vlastních slov ke knižnímu vydání „popostrčil“ (228), v předmluvě popisuje tento posun vnímání literatury v nejširším měřítku od Goethovy představy Weltliteratur ke globální literatuře (tématu jsme se věnovali v čísle Plavu 10/2020). Na poměrně malé ploše se však autor záhy vyčerpává několika nejasnými narážkami, jimiž se snaží revidovat Bělíčkovo kritické čtení románu Běguni (2007, č. 2008) Olgy Tokarczuk a zároveň položit ze své pozice otázku, jíž se zabývá také Bělíček: co literatura přináší v současném světě nového? Nebo lakoničtěji: proč se zabývat literaturou? S odkazem na Györgye Lukácse pak Fischer shrnuje, že umění by mělo usilovat o univerzalitu, ale zároveň by nemělo na některé věci vůbec „sahat“ (11). V závěru předmluvy pak nabádá čtenáře k ostražitosti před možnou ideovou schematičností Bělíčkova čtení.
Je otázkou, zda Lukácsův požadavek univerzality nepatří spíše k romantické Weltliteratur než k postmoderní globální literatuře. Bělíčkovi každopádně o univerzalitu, která by dovolovala číst díla mimo politický kontext doby svého vzniku a zbavovala nás nutnosti obtížné reflexe vlastní pozice, podle mého názoru nejde. Jeho kritika románu Běguni spočívá v tom, že je zřetelně poplatný nadšení po pádu železné opony, které zakrývalo problémy západního světa i samotné snahy jej „dohánět“. Z dnešního pohledu není překvapivé, že se takovýto text čte obtížně a snad i s jistou hořkostí.
Tím se však Bělíček nespokojuje. Snaží se nabídnout celistvější a komplexnější pohled na současný svět (či jeho krize) prostřednictvím četby současné prózy a také o takovém pohledu přemýšlet, ohledávat jeho podmínky a možnosti. Navrhuje proto doplnit perspektivu Tokarczuk v Běgunech pohledem generace jejích rodičů, vůči nimž se svým nadšeným kosmopolitismem podle autora vymezovala (176). Takový pohled a také vlastní narativ polistopadového vývoje, který by byl srozumitelný mimo postkomunistický kontext, však podle Bělíčka dosud chybí.
Podobně kritický či revidující pohled uplatňuje autor také například při čtení knihy J. D. Vance Americká elegie (2016, č. 2018). Ta přináší pohled na bělošskou pracující třídu z amerických Appalačských hor a proslula v souvislosti s debatami kolem zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA v roce 2016. Nalezneme v ní však pouze dílčí pohled na třídně a etnicky podmíněnou diskriminaci americké společnosti, a tedy pouze zkreslený obrázek celé situace (95).
Jak je snad i z těchto letmých zmínek patrné, Bělíčkova kniha může v českém kontextu plnit minimálně dvojí důležitou funkci. Poskytuje dobrého průvodce současnou literaturou, přičemž velkou část zmiňovaných knih si lze přečíst v českém překladu. Zároveň nabízí komplexní pohled – či vzhledem k možnostem žánru minimálně pobídku jeho směrem – na klíčová témata současnosti, o nichž se v českém prostředí vede diskuse stále poněkud podvyživená a ztížená četnými nedorozuměními. Ať už máme na mysli koncept třídy, genderu či systémovou diskriminaci, hnutí Black Lives Matter nebo klimatickou katastrofu.
A nejde pouze o různost témat – důležitou složkou pohledu na současnou literaturu je také vystižení její žánrové pestrosti, od různých podob současného realistického, autobiografického či autofikčního psaní Tao Lina, Chimamandy Ngozi Adichie, Sally Rooney či Karla Oveho Knausgårda až po současné sci-fi ovlivněné neevropskými kulturami Liou Cch‘-sina nebo Octavie E. Butler.
Knihy, kterým se Bělíček věnuje a které si zároveň dosud nelze přečíst v českém překladu, lze zároveň s trochou představivosti chápat jako doporučení k budoucímu vydání. Za zmínku podle mě stojí především Between the World and Me (Mezi tímto světem a mnou) afroamerického novináře a spisovatele Ta-Nehisiho Coatese o životě Afroameričanů (124) či Lost Children Archive (Archiv ztracených dětí) Valerie Luiselli o dětech zadržovaných v detenčních centrech z důvodu migrace z Mexika do USA (185).
Bělíčkova kniha přináší důležitou sondu do současné prózy, kterou lze číst po troškách i v kuse. Orientaci v knize sice poněkud ztěžuje chybějící obsah (má jej patrně suplovat rejstřík a názvy kapitol v zápatí stránek), přesto si uchovává přehlednost a přístupnost. Lze v ní také spatřovat seznam literatury, která stojí za přečtení, pokud nás baví některé ze zmiňovaných témat promýšlet prostřednictvím literatury. A samozřejmě nejen to – jedná se vesměs o pozoruhodné knihy, které obstojí i svými literárními kvalitami, ať už jejich univerzální rozměr chápeme jakkoli.