Rozhovor se Šárkou Šavrdovou vedla Olga Pavlova
Příjemný pohled na ediční řady na knižních policích zažila většina lidí. Šárka Šavrdová z rodinného nakladatelství dybbuk prozradila, že i knihovnice je překvapivě vyhledávají častěji než jednotlivé tituly. Hlavním tématem rozhovoru ale zůstala překladová edice scribere belle, která těží z přátelského vztahu mezi nakladatelstvím a překladateli.
Olga Pavlova: Proč nejen název nakladatelství, ale pojmenování edic píšete s malým počátečním písmenem?
Šárka Šavrdová: To je takové „zlobení“ – prostě se nám to víc líbí, tak jsme naše estetické cítění nadřadili pravidlům. Ale když to někdo napíše jinak, nemáme s tím žádný problém. Na razítku a hlavičkovém papíru máme „dybbuk“, v novinách se častěji píše „Dybbuk“. Vše je dovoleno.
OP: Co všechno spojuje knihy, které vydáváte v edici scribere belle?
ŠŠ: Spojuje je pestrá směsice různých jazyků. Samotná edice navazuje na neuspořádané vydávání překladové beletrie od počátku existence nakladatelství. Pojmenovali jsme edici scribere belle a vytvořili jednotný design. Zároveň šlo pouze o formální krok, který se nedotknul obsahové stránky našich překladů, v nichž mapujeme současnou beletrii od Islandu až po nejjižnější body planety.
OP: Uplatňujete nějaká kritéria pro výběr autorů?
ŠŠ: Otiskli jsme překlady z více než dvaceti jazyků, vytvořili jsme pestrou škálu titulů. Možná limity stanoví jen rovnoběžky, kde nežijí lidé.
OP: Co vás tedy vede k tomu, abyste knihy vydávali v edici?
ŠŠ: Nejvíce touha představit českému čtenáři současnou literaturu z jiných jazyků. Dokonce ani tematicky ty knihy nic moc společného nemají. Jde o současnou světovou literaturu v českém překladu.
OP: I vaši edici však spojuje vizuální podoba. Jak vzniká?
ŠŠ: Můj muž je nakladatel a grafik v jedné osobě. Stojí za všemi tituly, až na knihy Shauna Bythella Deník knihkupce a Zpověď knihkupce, kde jsme se na podobě obálky dohodli s naším kamarádem výtvarníkem Lukášem Urbánkem.
OP: Z konceptu vydávání současných textů vybočuje Hlad Knuta Hamsuna, který v originálu vyšel roku 1890. Proč jste se rozhodli sáhnout po starším textu?
ŠŠ: Vydali jsme ho proto, že Helena Kadečková, skvělá překladatelka z islandštiny, měla překlad v šuplíku a opravdu toužila po tom, aby vyšel v současné podobě. Tady kniha vyšla několikrát a pořád se recykloval starý překlad. Rádi jsme jí vyšli vstříc. Navíc bylo záměrem ukázat českému čtenáři, že zajímavý text z konce 19. století může obstát v současné době.
OP: Dostalo se k vám jako k nakladateli nějaké zajímavé porovnání překladu Heleny Kadečkové a Milady Krausové-Lesné?
ŠŠ: Podrobný srovnávací rozbor jsem neviděla, ale zajímavě se k novému překladu a částečně i k předchozím vydáním vyjadřuje profesor Humpál v doslovu knihy.
OP: Podařilo se vám také vydat překlady dvou knih Yoko Tawady z různých jazyků.
ŠŠ: Ano, je to speciální autorka, jednu její knihu jsme vydali přeloženou z němčiny a druhou z japonštiny. V obou případech se jednalo o překlad z originálů. Vždy nám šlo především o pestrost jazykových oblastí, proto i překlad textu japonské spisovatelky z němčiny do našeho konceptu dobře zapadá. Avšak pořád nám chybí ruština, zvlášť v současné geopolitické situaci ještě více.
OP: To máte pravdu, ale současnou ruskou beletrii vydává mnoho jiných nakladatelů. Zdá se mi, že skutečný problém současné překladové beletrie spočívá spíš v naprostém nedostatku arabské literatury, protože arabština má více než 250 milionů mluvčích.
ŠŠ: Nemyslím si, že se jedná o nezájem o tuto jazykovou oblast – problémem je nedostatek kvalitních překladatelů.
OP: Nehraje tu svou roli i finanční podpora? Například takový Island je malá země, kde stát ve velké míře financuje kulturní produkci. To přimělo mnoho zahraničních nakladatelů, aby začali knihy islandských autorů překládat a vydávat. Trh se přizpůsobil nabídce.
ŠŠ: To máte sice pravdu, ale kolik je v Česku kvalitních překladatelů z arabštiny? Osobně tuto velkou literaturu také nemám dobře zmapovanou.
OP: Proč nemají doslov všechny knihy z edice?
ŠŠ: Dáváme doslov pouze v těch případech, kde to považujeme za podstatné. Osobně mám jako čtenářka doslovy ráda. Naprosto vynikající doslov napsala Alice Flemrová u Sorrentina.
OP: Koho z vás napadlo vydávat knihy světově známého režiséra?
ŠŠ: Šlo opět o iniciativu Alice. Stává se nám to často. Překladatelé vidí knihy vycházet v originále. Osobně více věřím překladatelům než nabídkám agentů a podobných institucí. To jsou hromadné maily, které jdou na mnoho adres a všechny vám vždy budou tvrdit, že nabízená kniha je nejlepší, nejzásadnější apod. Věříme našim překladatelům, umějí jazyk, orientují se v knižní tvorbě svého regionu, proto si s pokorou necháme poradit. Často to bývají překladatelé, kteří jsou zároveň i našimi přáteli, navíc před rozhodnutím o vydání si o těch knížkách dlouho povídáme.
U první knihy, Všichni mají pravdu, nás Alice Flemrová přesvědčila, že se jedná o výborný text, no a ta druhá na ni navazuje, rozvíjí příběhy hlavních hrdinů, proto obě knihy tvoří jeden celek.
OP: To nezní jako běžná práce s překladateli.
ŠŠ: Má však své výhody. Překladatel se s chutí pouští do práce, už ji nevnímá jenom jako zakázku. Nemusí se nutit do textu, který mu nesedne.
OP: Předpokládám, že podobně jste rozhodli o vydání rozsáhlého románu Ťia Pching-waa Padlá metropol?
ŠŠ: Když nám Denis Molčanov tu knížku nabízel, tak už na ní pracoval. Je velmi rozsáhlá, proto ji překládal několik let. Reagovali jsme rychle, protože nás přesvědčil, že můžeme vydat zajímavý román, a čínština nám tehdy v edici chyběla.
OP: Co se děje, když se vám někteří autoři překrývají s jinými nakladatelstvími?
ŠŠ: Samozřejmě že se nám občas autoři překrývají, ale vždy se jde domluvit. Třeba když jsme začali vydávat Sjóna, vycházel již v Argu. Zavolala jsem Milanovi Gelnarovi a bez váhání mi odpověděl, že tohoto autora můžeme převzít. Aukcí práv na Harryho Pottera se neúčastníme, takže nekoukáme na kolegy nakladatele konkurenčně.
OP: Jaké výhody oproti jednotlivým titulům mají edice?
ŠŠ: Myslím si, že čtenáři si nakupují knihy z edice, aby jim hezky vypadaly v knihovně. Kdysi jsem pracovala jako knihovnice a vím, že autorovo jméno, editor či nakladatelství jsou důležité, ale když je kniha vydaná v prestižní ediční řadě, na akviziční seznam se dostane bez problémů. Pokud aspoň část knihovnic podobně uvažuje i dnes, tak má většina zavedených edic vyhráno.
OP: Překvapil vás v rámci edice nečekaný neúspěch nějakého titulu?
ŠŠ: Ano, v edici máme pár titulů, jichž jsme prodali pouze několik desítek kusů. U některých mě to extrémně mrzí. Když jsme vydali poslední knížku Pétera Esterházyho Deník se sl. Inivkou, autora v evropském kontextu velmi slavného, v Čechách se skoro neprodával. Vyšly na něj skvělé recenze, kniha je výborně přeložena Robertem Svobodou. Prodejnost titulu tomuto úsilí neodpovídala.
Šárka Šavrdová
Šárka Šavrdová (* 1967) vystudovala obor knihovnictví, dvacet let pracovala v knihovně Českého rozhlasu. Zde se mimo jiné zabývala teorií a historií médií. Od roku 2006 společně s manželem Janem Šavrdou rozvíjí nakladatelství dybbuk, které se snaží přinášet nejen prózu a poezii, ale také knihy z oblasti non-fiction. Kromě propagace a provozní agendy se v rámci domácího podniku věnuje hlavně výběru beletrie.