Kateřina Bártková
Bratislavské queer divadlo Nomantinels, jehož repertoár se dlouhodobě angažuje v otázkách genderové rovnoprávnosti a boji proti diskriminacím, letos rozšířilo svůj záběr i o literární tvorbu a vydalo první beletristickou knihu, novelu Tá bolesť ťa prejde od novinářky a debutující prozaičky Mii Žurekové.
V rámci slovenské literatury představuje novela poměrně výjimečný počin. A to jak zvolenou epistolární formou, tak pokusem o zachycení života trans člověka v slovenské konzervativní společnosti. Právě v kontextu omezování práv trans lidí kniha aspiruje na to stát se aktuálním a politickým čtením. Její edukativní podtón však zároveň vyvolává dojem, že se Žureková snaží zaujmout širší čtenářskou skupinu spíš než zainteresovanou menšinu.
Potenciál tématu transsexuality jakožto radikální změny tradičního pohledu na maskulinitu a feminitu se po nadějném úvodu bohužel vytrácí. V něm autorka rozehrává zajímavou hru ohledně identity M., které*mu jsou dopisy adresovány. Kým vlastně je, ženou nebo mužem? Avšak namísto toho, aby ve svém psaní ponechala prvky nevysloveného nebo nepojmenovaného, se pisatelka stává jakousi kronikářkou jejich vzájemného vztahu a záhy prozrazuje, že za písmenkem M. stojí Michal. Chronologicky popisuje jejich seznámení na pracovním večírku, Michalův coming out jako trans žena Maia, deprese, strach z nepřijetí i ukončení života.
Tá bolesť ťa prejde se snaží být široce srozumitelným, čtenářsky nenáročným textem, což poněkud kontrastuje s výchozí situací novely. M. spáchala sebevraždu a vypravěčka se i přes trauma spojené se smrtí blízké osoby musí pokusit žít dál. Autorka nicméně vyprávění nesoustředí kolem hrdinčiny snahy vybudovat novou každodennost bez M., mnohem spíš narážíme na vypravěččino nutkání probírat Maiin život, potažmo těm tématem nepolíbeným vysvětlovat, jak to s transsexualitou vůbec chodí.
Transsexualita je zde pojata jednotvárně jako vnitřní nesoulad znemožňující jedinci vést plnohodnotný život. V případě M. nutnost vést životy dva: veřejný a soukromý. Autorka usiluje o to přiblížit depresi, kterou tato rozpolcenost může vyvolat, a ukázat, kam až může dojít. Vypravěčka se snaží vyrovnat s brutální sebevraždou, ke které se Maia uchýlila, a ve svých racionálních dopisech se místo na sebe soustředí na M. Příběh tak osciluje mezi její cestou z traumatu a zkresleným příběhem Maii, který se k nám dostává pouze z úst vypravěčky, cis heterosexuální ženy.
Právě tento paradox je hlavním úskalím textu, ale i zvoleného tématu. Otevírá autorka nový pohled na transsexualitu, nebo vytváří pouze další obraz stereotypní jinakosti? Pasáže o Maiiných kamarádech a kamarádkách „z duhové komunity“ bohužel nejsou prosty vymezování „já a oni“. Stejně tak používání mužského rodu a mužského jména při referování o transsexuální ženě může být – právě vzhledem k autorčině snaze o jednoduchost a snaze transsexualitu přiblížit – problematické. Ne snad proto, že by existovala nějaká pevná neměnná pravidla, jak o trans lidech referovat, ale proto, že se to dozvídáme od vypravěčky, a ne od M.
Novela i tak může zaujmout, hlavně budeme-li ji číst jako příběh o depresi a neúspěšných pokusech zachránit se. Nelze se ale ubránit dojmu, že způsob psaní, jazyk, výstavba textu a koneckonců i vykreslení M. má za cíl co nejpřístupněji dostat do současné literatury trans postavy spíš než vytvořit propracované mnohovrstevnaté dílo stojící na problematizaci heteronormativity.