Klára Soukupová
Platonov, Andrej. Jáma. Dužinová, Natalja. Průvodce Jámou.
Z ruských originálů Kotlovan a Putěvoditěl po povesti A. P. Platonova „Kotlovan“ přeložil Bruno Solařík.
Praha–Podlesí: Dauphin, 2022. 357 stran.
Tak jako slavný Platonovův o něco starší Čevengur (1926–1929) ani Jáma nemohla v době vzniku (1930) v Sovětském svazu vyjít. V češtině se tato novela objevila ve stejném roce, kdy byla poprvé publikována v SSSR knižně (1988), a to v převodu Anny Novákové v časopise Sovětská literatura. V roce 2000 v Rusku vyšlo akademické vydání Jámy, které respektuje autorovu verzi a zbavuje text cenzurních zásahů (jejichž příklady překladatel uvádí ve svém doslovu: důsledné vyškrtání slova Stalin a jeho nahrazení Leninovým jménem aj.). Proto Platonovovu novelu nově přeložil Bruno Solařík a doplnil její vydání překladem rozsáhlé studie Natalji Dužinové Průvodce Jámou (2010), jež zabírá více než polovinu svazku.
Centrální figurou Jámy je dělník Voščev, čistá duše, který nás však jen přivede do proletářského kolektivu, v němž se příběh točí kolem několika málo osamocených postav, jež představují typy a třídy sovětské společnosti – dělník, mrzák, inženýr, vypočítavec, ideolog. K nim přibude ještě sirotek Nasťa, která mezi dělníky vnáší rozruch, starost o druhého a myšlenky na plány do budoucna. Až na malou Nasťu, zemřelou Julii a anonymní vesnické ženy zobrazuje Jáma osamocené muže, svět přímého mužského myšlení.
Dužinová ve své studii oprávněně poukazuje na to, že Jáma sleduje půdorys Božské komedie Danta Alighieriho: Voščev dostává výpověď a přichází k jámě v den třicátého výročí osobního života (5), novela má trojčlennou kompozici, v níž práce na stavební jámě představuje Peklo a „očišťování“ vesnice od kulaků Očistec. V intencích deziluzivního příběhu Jámy však hrdinové nejsou poučeni a zůstávají nevědomí, vyprávění se v závěru kruhem vrací k jámě a končí smrtí idealizované dívky, a tedy i vzdálením se (socialistickému) ráji.
Voščev v novele nese zásadní téma hledání pravdy coby „organizujícího zdroje života“, jež je zde podstatné právě proto, že organizace sovětského světa je falešná, nefunkční a neživotná. Plány se mění za pochodu, nařízení se plní chybně, vyhlášky ničí obyvatelům hospodářství. Objevují se tu typy pomalých, uvnitř mrtvých lidí: Polonahý stál docela bez vjemů a neodpověděl nic (72). Kdo nežije ideologickou myšlenkou nebo ze setrvačnosti, ztrácí duši, a tedy život i smysl, jak ukazují opakující se scény snažící se vyjádřit vnitřní prázdnotu člověka: „Takhle se mi chlap jeden den položil a leží… Ženská, povídá, strč mně do krku jídlo, dyť tu ležím úplně prázdnej, duše vodešla z celýho těla a bojím se, že uletím – honem, volá, mně polož něco těžkýho na košili. Jak se setmí, tak mu na břicho přivazuju samovar. (…)“ (100) Z jejich chmurného živobytí postavy vytrhává jen (smysluplná) práce, při níž „na sebe zapomenou“.
Podle svého naturelu se někdo před strachem z vlastních myšlenek uchyluje ke směrnicím, jiný hledá organizační užitek v udávání, další pro dobro pracující třídy okrádá buržoazii. Neradostná existence bez tepla života provází nejen rozkulačené rolníky obrané o majetek a poslané po řece na voru do neznáma, ale téměř všechny postavy: „Proč vůbec byl?“ „Bál se nebejt.“ (89) Jak konstatuje Dužinová, Platonov zobrazuje tragédii rolnictva jako smrt duše zaživa (239). Rozhodnutí o osudu člověka je zcela náhodné, dané rozmarem, rozhodnutím či momentálním nápadem jiných. Ona smířenost, se kterou všichni přijímají svůj sebeabsurdnější osud, je někdy tragická, jindy tragikomická: „No, paraziti, tak sbohem,“ zakřičel Žačev po řece. / „Sboo-hee-mmm!“ odpověděli kulaci odplouvající na moře. (128)
Tak jako v Čevenguru v Jámě najdeme mimoběžné rozhovory, končící pokorným ustoupením beznadějí naplněné postavy: „Já mám ruku velkou, já to nezvládnu,“ pronesl Voščev. / „Cože, ty snad v ouzkých místech chodíš v pozoru?“ podivil se aktivista rázně. „Kdo je na světě – strana, nebo ty?“ (…) Pak se Voščev přihrbil, aby byl menší a míň se vnímal, a zmizel počítat slepice. (83) Textem prostupuje všudypřítomný politický žargon, normy a revoluční hesla, jež jsou brána vážně a vykládána doslovně. Jazyk totality není v Jámě primárním tématem, ale prostředkem k zobrazení „duše proletáře“. Ve výrocích jednotlivých postav jsou ironizovány dobové řeči sdělovacích prostředků i Stalinovo výrazivo. Explicitním porozuměním či záměnou jednoho slova se odkrývá nepochopení, zneužití či pokřivení původních politických idejí (z „vysazovat kolchozy“ se zde stává zasévat kapitalismus; omílaný „boj s oportunismem v teorii i praxi“ se promění v nonsensové Nebuď oportunista v praxi!; pochybení se vyjadřuje paradoxním spojením zabředl do levičáckého bahna pravicového oportunismu aj.).
Platonov kromě těchto posunutých aluzí na tehdejší klišé a floskule buduje melancholickou náladu světa Jámy pozoruhodně metaforickým jazykem, v němž se nestandardní kombinace adjektiv a substantiv zbavuje své obraznosti a – jak podotýká Dužinová s odkazem na S. Bočarova – v důsledku pozbývají metaforičnosti a stávají se „popisem“ stavu světa: pustý vzduch, tlumeně se mu ulevilo, nenaplnitelná hudba, vyzývavé nebe, neúhlednost světa, neúnavné slunce aj.
Dužinová v první části své studie komentuje odkazy na sovětské reálie, hlavně ideologické mustry stalinské doby, a široce cituje z dobových pramenů. Tím nicméně text až příliš historicky ukotvuje – je to jako vysvětlovat Balzaka nebo Gogola a nenechat romány na čtenáře působit svými specifickými prostředky. Kdo má povšechné znalosti o fungování Sovětského svazu ve třicátých letech, význam Jámy pochopí, a mnohé doklady parafrází jednotlivých dobových hesel tak působí, jako by byly určeny specializovaným platonovovským badatelům (podstatná nápověda to nicméně jistě byla pro překladatele). Je pochopitelně obohacující zjistit, že aktivistovo trápení s čárkou (likvidace kulactva[,] jako třídy) má svůj původ ve Stalinově referátu K otázkám agrární politiky SSSR z 27. prosince 1929 (s čárkou) a jeho následném šíření tiskem (bez čárky), smysl příběhu však tato informace zásadním způsobem neposouvá.
Ve druhé části studie Dužinová osvětluje filosoficko-náboženský kontext Platonovova textu (vlivy Pavla Florenského, Alexandra Bogdanova, Nikolaje Fjodorova, Platóna i Bible). Leckdy díky archivním materiálům pracuje i s pasážemi, které autor ve finále vypustil. To jí dovoluje vyložit charakter jednotlivých postav či doplnit chybějící epizodu v mozaice děje, současně se tím však činí Jáma příliš explicitní. Působivost tohoto Platonovova textu spočívá v balancování na hraně náznaku a přehnané doslovnosti, v možnosti tušit za jednotlivými slovy více významů a za postavami s nejasnými motivacemi určité znaky doby.
V zobrazení marnosti směřování sovětské společnosti navazuje Platonovova Jáma na Čevengur, má však mnohem symboličtější vyznění. Jáma představuje kromě stavebních základů i hrob, jímž se v závěru stává; Nataša je symbolem průbojnosti nové socialistické společnosti a její smrt značí nejen další z lidských obětí (živý stavební materiál), ale i konec nadějí na zářnou sovětskou budoucnost; všeproletářský dům neroste, jen se prohlubuje jáma, tak jako se hlouběji propadá sovětský člověk. Platonovovo zachycení reality je ve svém naivismu až brutální. Scény se z tlumené melancholie překlápějí do grotesky a následně do tragické beznaděje. „Vyzývám vás, soudruhu Vočševe, k účasti v soutěži o šťastnější náladu!“ (61) Bez důvěry v uspořádání světa se duše v člověku neudrží.