Julie Koblížková Wittlichová
Každý humanitní obor čas od času zvažuje, co tvoří jeho předmět a jakým způsobem je ho možno popsat, avšak komparatistika bez takové reflexe vůbec neexistuje: její předmět není nikdy prostě „dán“ nebo „předpokládán“, vždycky je třeba jej znova definovat. Tak začíná předmluva k souboru studií z komparatistiky s názvem Mezi okrajem a centrem (eds. V. Svatoň, A. Housková, O. Král), kterou na samém konci devadesátých let vydalo Centrum komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Že neustálá sebereflexe a debata nad směřováním oboru ke komparatistice zkrátka patří, potvrdilo i diskusní setkání, které k tomuto tématu připravil studentský komparatistický spolek KOS a na němž se sešli vyučující a studenti doktorského a magisterského studia.
Historie pražské komparatistiky je historií začátků a náhlých konců. První katedra srovnávací literatury, jak se také komparatistice někdy říká, byla v Praze založena v roce 1893. Její pozdější rozvoj je významně spjat s osobností Václava Černého, který zde působil již před uzavřením českých škol během druhé světové války. V roce 1945 založil Černý katedru znovu a jako její vedoucí byl činný do roku 1951, kdy bylo pracoviště opět zrušeno, tentokrát komunisty. Na univerzitu se jako pedagog krátce vrátil ještě na konci šedesátých let, během nichž katedru naposledy obnovil. Po pádu komunistického režimu vzniklo na Filozofické fakultě Centrum komparatistiky, především zásluhou sinologa Oldřicha Krále a rusisty Vladimíra Svatoně. V roce 2005 bylo toto centrum zrušeno a obor se přesunul na Ústav české literatury a literární vědy (dnes Ústav české literatury a komparatistiky).
Během setkání zazněla řada charakteristik komparativního bádání. Na rozdíl od národních filologií vstupuje komparatistika do prostoru nadnárodního a je z této pozice schopna uchopit taková témata, jako je středověká legenda, romantismus či ekokritika. Komparatista se zabývá také kontexty, do nichž je literatura zasazená: uměnovědnými, sociálními či filosofickými. Někteří vyučující se v průběhu diskuse vymezili vůči konceptu evropské literatury, jenž byl stěžejní pro klasickou komparatistiku, reprezentovanou například již zmiňovaným V. Černým. V pochybnost byla uvedena především představa jednotné literární tradice: ta je podle kritiků značně roztříštěná a fragmentární a nemůžeme ji nikdy uchopit v její komplexnosti. Nadto závěry, které si nárokují všeobecnou platnost, vycházejí pouze ze studia euroamerické tradice a nezahrnují jiné literatury, např. africké nebo asijské.
Při troše zjednodušení lze říci, že v jádru tuzemské debaty o komparatistice leží otázka, zda obor funguje jako „nadstavba“, tedy jako určitý teoretický rámec či metodologický postup, který si může student osvojit navíc k expertíze v jiném filologickém či uměnovědném oboru, či zda je základem komparatistiky znalost světové literatury, která se opírá o – jakkoliv reflexe a revize hodný – kánon literárních děl. Odpověď má ryze praktické důsledky: v prvním případě postačuje navazující studium magisterské, v druhém zoufale chybí základní stupeň bakalářský. Ptát se můžeme ovšem i na to, nakolik lze tyto dva přístupy oddělovat. Samotná znalost literární historie ke komparatistické práci nestačí, je třeba najít odpovídající téma či úhel pohledu, na druhou stranu se bude komparatista těžko orientovat na širokém literárním a obecně kulturním poli, pokud nemá „načteno“, potažmo „nakoukáno“ a „naposloucháno“. Seznamem literatury se komparatistika jako disciplína nevyčerpává, ale také se bez něj v konečném důsledku nikdy neobejde.