Alexej Sevruk
Ukrajinština je společně s ruštinou a běloruštinou jedním z východoslovanských jazyků. Uvádí se, že ukrajinsky mluví třicet až čtyřicet milionů lidí, počtem mluvčích tak ukrajinštině patří druhé až třetí místo v rodině slovanských jazyků (po ruštině se sto čtyřiceti a polštině se čtyřiceti miliony mluvčích).
Data z výzkumu provedeného v roce 2017 Centrem Razumkova, neziskovou organizací zaměřenou na mapování veřejných politik, uvádějí, že v samotné Ukrajině považuje ukrajinštinu za svůj mateřský jazyk 60 % obyvatel, 15 % obyvatel Ukrajiny uvádí jako svůj mateřský jazyk ruštinu, 22 % respondentů pak jako mateřské uvedlo oba dva tyto jazyky.
Pravdou je, že naprostá většina Ukrajinců je bilingvní a v každodenním životě střídá oba jazyky podle aktuální komunikační situace. Tento jev lze doložit i teď, kdy spousta Ukrajinců, kteří v běžném životě dříve byli spíše ruskojazyční, začíná upřednostňovat ukrajinštinu, aby se vyhnuli použití jazyka nepřítele a válečného agresora. To zdaleka neznamená, že by se tito lidé naučili ukrajinsky během pár posledních týdnů. Díky vzdělávacímu systému měli pasivní znalost ukrajinštiny a nyní tuto znalost aktivovali. Týká se to i nejvyššího státního představitele Ukrajiny, prezidenta Volodymyra Zelenského, který před nástupem do funkce mluvil rusky.
Obecně se má za to, že ukrajinština je blízká ruštině a že tyto jazyky jsou vzájemně srozumitelné. Není tomu tak. Ukrajinci obecně rozumějí ruštině kvůli rozšířenému bilingvismu, který je důsledkem asimilačních snah Ruska, takzvané rusifikaci, trvající přes tři sta padesát let. Mezi nástroje asimilace – kromě úředních sankcí namířených proti užívaní ukrajinského jazyka – lze bezpochyby počítat velký hladomor, probíhající v letech 1932–1933, na jehož následky zemřely miliony nositelů ukrajinského jazyka a o němž se mluví jako o genocidě ukrajinského národa. Ale také masové popravy ukrajinské intelektuální elity v době stalinských čistek. Řada Ukrajinců i tak, pokud na ně spustíte rusky, k tomuto jazyku přejde bez větších problémů ve snaze vyjít vstříc komunikačnímu partnerovi. Tuto jazykovou vstřícnost nyní poněkud nabourávají ruské rakety dopadající na civilní zástavbu v ukrajinských městech. Rusové ukrajinštině nerozumějí, což lze v probíhající válce vnímat jako jistou taktickou a strategickou převahu. Řada Ukrajinců také v běžném životě mluví takzvaným suržykem – nespisovnou varietou ukrajinštiny, těžce interferovanou rusismy, která vzniká jako důsledek nekoordinovaného bilingvismu, kdy mluvčí v spontánním procesu řečového aktu oba jazyky nesystémově míchá. Tento soubor idiolektů je srozumitelnější pro ucho navyklé ruštině.
Ukrajinština sdílí s ruštinou 62 % slovní zásoby, což se může zdát jako celkem vysoké číslo. Uvádí se ale, že větší počet lexémů ukrajinština sdílí se slovenštinou (66 %), s polštinou (70 %) a nejvíc pak s běloruštinou (84 %). Východoslovanský jazykový svaz je konstrukt stojící na srovnání morfologické vrstvy slovanských jazyků – obecně nejkonzervativnější jazykové vrstvě. Všechny hláskoslovné změny probíhající v období rozpadu (hypotetické) praslovanštiny, které určily podobu současných morfémů, se realizovaly ve všech třech jazycích východoslovanské podskupiny analogicky. Pro současnou podobu ukrajinštiny (a běloruštiny) je určující to, že se oba jazyky etablovaly v těsném sepětí s polštinou, v rámci polských státních útvarů – Polsko-litevské unie a republiky obou národů.
Zbývající tři procenta ukrajinských občanů uvádí jako svou mateřštinu řadu dalších menšinových jazyků: maďarštinu v Zakarpatí, rumunštinu a moldavštinu na Bukovině, bulharštinu v deltě Dunaje, polštinu a češtinu na Volyni a na Polesí, gagauzštinu v Besarábii, ale také krymskou tatarštinu nebo takzvanou rusínštinu. Stále však platí, že pokud chcete na Ukrajině dosáhnout na kvalitní vzdělání, uplatnit se ve službách, v médiích či ve státní správě nebo třeba udělat politickou kariéru, pak se neobejdete bez znalosti ukrajinského jazyka. Ukrajinština coby státní jazyk a zastřešující interdialekt tak plní důležitou integrační roli.