Klára Hutková
Ó Cadhain, Máirtín. Klíč.
Z irského originálu An Eochair (1967 [2009]) přeložil Radvan Markus.
1. vydání. Praha: Argo, 2021. 104 stran.
Irský spisovatel Máirtín Ó Cadhain (1906–1970) vstoupil na českou literární scénu v roce 2017 svým nejslavnějším románem Cré na Cille (1949). Pod názvem Hřbitovní hlína ho vydalo nakladatelství Argo a překladatel Radvan Markus za něj získal prestižní cenu Magnesia Litera. Nyní Argo přináší Ó Cadhainův Klíč (An Eochair, 1967) z pera stejného překladatele. Tato „kancelářská tragikomedie“, jak je dílo označeno na obálce knihy, v mnohém navazuje na kafkovskou tradici, zároveň ale přináší humor autorovi vlastní i ozvěny dobových irských reálií.
Klíč popisuje jeden osudný den, kdy „správce lejster“ P. (podřízený archivář) shledá, že je uvězněn v archivu úředních dokumentů. Stane se tak nešťastnou náhodou, kdy N. (nadřízený archivář) ze zvyku při odchodu z práce – tentokrát dříve než obvykle, protože se chystá na dovolenou – místnost zamkne. P-ovy představy o dočasně nabyté autonomii, spočívající především v tom, že si po dobu šéfovy dovolené bude sám odemykat dveře od archivu, se rozplynou během prvních pár minut iluzorní svobody, kdy P. zevnitř zlomí klíč v zámku. Stane se tak bohužel ve chvíli, kdy už budova ministerstva zeje prázdnotou.
Jak čtenář brzy pochopí, i takováto naléhavá situace se musí řešit výhradně podle předpisů a její bezprecedentnost celý proces pouze komplikuje. P. tak tráví hodinu za hodinou zamčený v malé místnosti bez jídla nebo pití a s improvizovanou toaletou u zdi pod topením, zatímco z telefonu a skrz dveře jsou mu oznamovány další a další osoby, kterým byl případ předán. Poté, co P. bezmyšlenkovitě odpoví novináři do telefonu na několik otázek, se jeho neutěšená situace změní v politickou senzaci, které se členové vládní strany i opozice chopí jako příležitosti nabýt větší popularity.
Úmorný svět irské státní správy, stejně jako označování postav pouze jedním písmenem s tečkou, nápadně připomínají díla Franze Kafky. Jak překladatel upozorňuje v doslovu, tato podobnost není náhodná – Ó Cadhain vlastnil všechny Kafkovy romány a v jeho pozůstalosti je mimo jiné k nalezení také překlad Zámku tolik opotřebovaný opakovaným čtením, že spisovatel musel některé stránky připevnit lepicí páskou (79). Podobně jako v případě asistentů, se kterými se v Zámku potýká K., naleznou se i v Klíči tací, jejichž dětinské chování kontrastuje se strohostí všeobjímající byrokracie – irská státní správa ale neopomene takové jedince důsledně potrestat. P-ovi je tak výstrahou osud podřízeného archiváře ze sousedního ministerstva, který si místo připevnění štítku na fascikl krátil dlouhou chvíli tím, že do něj foukal a cvrnkal tak dlouho, dokud se štítek neztratil, za což byl poté nešťastník náležitým způsobem propuštěn (11).
Kafkovská ponurost je v Klíči prosvětlena všudypřítomným humorem, díky němuž dílo vyznívá jako satirické zobrazení státního systému, který odmítá připustit, že jeho zaměstnanci jsou lidé a že lidem by měl sloužit. K tomuto efektu dopomáhá kontrastování úřední strohosti s naturalistickými projevy tělesnosti státních zaměstnanců, stejně jako kreativní práce s jazykem. Ten je v Ó Cadhainových dílech naprosto zásadní. Spisovatel psal programově irsky i v době, kdy již většina Irů hovořila anglicky, a výjimku neučinil ani v případě Klíče. Ironie knihy ovšem spočívá v tom, že i dialogy, které by reálně probíhaly v angličtině, jsou napsány irsky. Tento paradox sice při překladu do češtiny mizí, knize to ale na humoru neubírá.
Text, který plyne bez dělení na kapitoly či odstavce – Ó Cadhain je jedním z předních irských modernistů –, řeší také řadu dobových irských témat. Klíč například ilustruje tehdejší provázanost státu a církve, která se do díla propsala v podobě paralel, kdy obě instituce různě splývají, a dokonce si prohazují role:
Následovaly instrukce – oblíbené to N-ovo slovo – pro nepravděpodobný případ, že si někdo vyžádá spis za šéfovy nepřítomnosti. P. po něm vše slovo po slově přeříkal. Mlhavě chápal, že je to katechismus, který vtiskne jeho duši nesmazatelnou pečeť: Kdo stvořil státní správu? Bůh. Co stvořila státní správa? Státní úředníky. Kdo jsi ty? Státní úředník. Proč jsi byl stvořen? Abych byl v této místnosti. Proč existuje tato místnost? Kvůli spisům. Proč existují spisy, fascikly? Kvůli státní správě. Proč existuje státní správa? Kvůli státu. Proč existuje stát? Kvůli státní správě… (23)
Tato komická pasáž také plně demonstruje absurdní svět pravidel a vyhlášek, ve kterém se P. nachází. Čtenář si brzy uvědomí, že příběh evokuje ještě třetí významnou veřejnou instituci, vězení, v němž Ó Cadhain sám nějaký čas pobyl za příslušnost k Irské republikánské armádě (IRA). Za ještě horší zkušenost ale spisovatel údajně považoval své následné zaměstnání překladatele ve státní správě, kde ho obtěžovala jak nesmyslnost některých postupů a nařízení, tak zneužívání moci výše postavenými úředníky.
Dalším důležitým tématem je postavení žen v novém irském státě, jehož konzervativní ústava je definovala jako matky a zásadně omezila jejich práva. Státní zaměstnankyně se například musely ihned po svatbě vzdát pracovního místa a začít plnit státem předepsanou roli v domácnosti. Toto je zřejmé i v Klíči, kde ženy zastávají nejnižší pracovní pozice a celkově jich je na ministerstvu pomálu. Není proto až tak překvapivé, že P. opačné pohlaví vnímá jako cizí živočišný druh, který nedokáže docenit význam státní správy a jenž je definován především svou tělesností a touhou po penězích. I toto téma je ale zároveň odlehčeno a čtenář se tak může bavit P-ovou utkvělou představou, že irské ženy ze všeho nejvíce baží právě po klíči od jeho archivu.
Ó Cadhainův Klíč ilustruje nejen velmi specifické období v irských dějinách, ale zpracovává také všeobecná lidská a společenská témata. Dystopické vykreslení světa postaveného na nesmyslných pravidlech, která jsou zároveň dle libosti ohýbána těmi u moci, je nadčasové a snadno srozumitelné, stejně jako P-ova osobní situace. I pokud se správci lejster podaří uniknout ze zamčené místnosti, nadále zůstane v zajetí nezajímavé a podřadné práce, kterou musí uživit sebe i svou manželku. Klíč tak v neposlední řadě tematizuje úzkost ze života bez smyslu a radosti, ve kterém je člověk uvězněn stejně jako P. v archivu – tu ale zároveň Ó Cadhain alespoň částečně rozpouští svým osobitým a humorným uchopením tohoto ponurého tématu.