Karolina Válová
Letos si Brazílie připomíná dvě významná výročí: před dvěma sty lety získala nezávislost na Portugalsku a mezi 11. a 18. únorem 1922 proběhl v São Paulu tzv. Týden moderního umění (Samana da Arte Moderna). Tento umělecko-kulturně-politický festival byl jedním z prvních a zároveň nejzásadnějších avantgardních výbojů v zemi. Během něj se zformovala „první generace modernistů“, jejíž působení bylo přerušeno až nástupem diktatury Getúlia Vargase v roce 1930.
Cesta k nezávislosti Brazílie začala během napoleonských válek přesunem celého portugalského dvora z Lisabonu do Ria de Janeira. Vládnoucí regent Jan (Dom João) tímto neobvyklým krokem změnil Brazílii, alespoň na čas, ze závislé kolonie na rovnocennou část země. Přítomnost portugalských elit neznamenala jen přírůstek patnácti tisíc obyvatel, ale též povolení vydávat noviny, tisknout knihy, provozovat továrenskou výrobu a zakládat divadla, banky a univerzity. Po porážce Napoleona však portugalské kortesy chtěly obnovit Brazílii její koloniální status, což vedlo k formování hnutí za nezávislost, do jehož čela se postavil Janův syn Petr (Dom Petro). Odmítl z jihoamerické adoptované vlasti odjet, vyhlásil nezávislost a v prosinci 1822 byl v indiánském oděvu z tukaních per slavnostně korunován brazilským císařem jako Pedro I. Jednalo se o dobu počínajícího romantismu, který v Brazílii zažíval silný nativistický návrat ke kořenům. Idealizoval si a v literárních dílech zobrazoval „prvního Brazilce“ jako hrdého, chrabrého, věrného, a hlavně vlasteneckého indiána.
O sto let později se v Týdnu moderního umění promíchaly prvky, které se v brazilské kultuře tvořily již desetiletí, a postupně zformovaly širokou platformu nejrůznějších názorů, polemik, nových časopisů a literárních manifestů (např. Regionalistického, Zelenožlutého, Tapírového či manifestu Brazilového dřeva). Zahrnuto bylo veškeré umění včetně divadelního, hudebního, a především výtvarného. Brazilský modernismus první generace v sobě sloučil veškeré evropské -ismy a propojil je s vlastními indiánskými a africkými kořeny dosud vnímanými jako primitivní. Ty však neváhal parodovat a zároveň opěvovat, včetně rituálního lidožroutství původních indiánských obyvatel, se kterými se v roce 1500 setkali první portugalští „objevitelé“.
Týden moderního umění, konaný především v saopaulském Městském divadle, byl nejprve koncipován jako akce namířená proti oficiálním oslavám výročí nezávislosti, později ale získal mírně nacionalistický ráz, protože dle iniciátorů měl důraz na autonomii vést k vědomému tvůrčímu osvojování nových výrazových forem a „gramatické anarchii“, tedy vytvoření „jiné“ portugalštiny než té kontinentální. Mezi cíle patřila i rozluka s akademismem a tradicionalismem, příznačná snaha šokovat a otevřenost estetickým experimentům a všeobecné svobodě projevu včetně vulgárních podob jazyka.
Za ideologickou a uměleckou podobu Týdne bylo zodpovědné zejména uskupení Skupina pěti (Grupo dos cinco), které se původně zformovalo, aby bránilo svou členku malířku Anitu Malfatti před útoky akademiků v tisku, kteří odsuzovali její výtvarné umění. Dalšími členy byli navzájem nepříbuzní spisovatelé Mário de Andrade a Oswald de Andrade, výtvarnice Tarsila do Amaral a básník Menotti del Picchia.
Z iniciativ této pětice následně vzešlo a na Týden navázalo Lidožroutské hnutí (Movimento antropófago), inspirované Tarsiliným obrazem Abaporu z roku 1928 a Oswaldovým Lidožroutským manifestem. Hnutí hlásící se k tzv. kulturní antropofagii proklamovalo požírání a trávení evropských vlivů ve prospěch následné „brazilskosti“ a velebení indiána jako „zlého divocha“. Dalším plodem pak byla ikonická díla: literární „rapsodie“ Macunaíma (1928, česky 1998) od Mária de Andradeho a lyricko-epická báseň Had Norato od Raula Boppa, kterou letos uvede nakladatelství Triáda v překladu Lucie Koryntové.