Rozhovor se Zuzanou Li vedla Olga Pavlova
V nové rubrice představíme vybrané české edice věnované cizojazyčným literaturám. V krátkých rozhovorech chceme jednak upozornit na nejzajímavější tituly, jednak přiblížit práci překladatelů a redaktorů. V průběhu roku 2022 se zaměříme například na lusobrazilskou či anglosaskou literaturu, pozornost budeme věnovat také střední Evropě. Začínáme čínskou literaturou a edicí Xin, jež vznikla v nakladatelství Verzone v roce 2012. Sinoložka a překladatelka Zuzana Li vypráví o důvodech jejího vzniku, každodenních rozhodnutích spojených s jejím vedením nebo aktuálním stavu současné čínské literatury dostupné v češtině.
Olga Pavlova: Co bylo prvotním impulsem pro založení edice Xin v nakladatelství Verzone? Jak zásadní byla role Olgy Lomové?
Zuzana Li: Impulsů bylo víc. Dlouho u nás chyběly překlady současných autorů přímo z čínštiny, lépe řečeno vycházely velmi marginálně. Olga Lomová v roce 2011 výstižně popsala situaci v textu Politika, exotika, erotika a ústup čínštiny [1]. Já jsem tehdy u profesorky Lomové studovala a v roce 2010 jsem z čínštiny, také na její doporučení, přeložila svůj první román Totem vlka. Z bibliografie překladů sestavené ke zmiňovanému pojednání jasně vysvítá, že ze čtyřiceti tří titulů vydaných za více než dvacet let od roku 1989 najdeme v českém překladu pouhá čtyři díla autorů, kteří stále žili a psali v Číně, a jen dvě z těchto čtyř byla přeložená přímo z čínštiny. Mám na mysli již zmíněný Totem vlka a Dva liangy rýžového vína spisovatele Jü Chua v překladu Petry Martincové. Více než polovinu titulů tvořily překlady z angličtiny. Přitom jsme u nás dříve měli na Evropu výjimečně silnou překladatelskou sinologickou tradici moderní literatury, u níž hrozilo, že zcela zanikne. Tehdy jsem se zrovna vrátila ze studií moderní čínské literatury v Pekingu a silně jsem vnímala, že český čtenář nemá vůbec možnost byť se jen seznámit s díly osobností, které jsou známé nejen v Číně, ale i jinde ve světě. Celá jedna velká kapitola světové literatury nám unikala, bylo to slepé místo na mapě naší překladové literatury. Velmi jsem tudíž uvítala, když profesorka Lomová vyslovila myšlenku, že by bylo dobré založit edici, v níž by systematicky vycházela díla moderních a současných čínských spisovatelů, a pokusila se tu myšlenku s finanční podporou Mezinárodního sinologického centra Chiang Ching-kuovy nadace postavit na nohy.
OP: Jak tehdejší čtenáři reagovali na váš překlad Ťiang Žungova románu Totem vlka?
ZL: Právě reakce na romány Totem vlka a Hora duše byly neméně silným impulsem. Oba české překlady z čínštiny vyšly v roce 2010 a oba měly ohlas. Pro někoho jako já, kdo chtěl překládat, ale ze všech stran slyšel, že to nejde – literární překladatel se neuživí, čeští nakladatelé čínské autory vydávat nechtějí, čtenáři nemají zájem – byl relativní úspěch těchto dvou titulů hmatatelným důkazem, že by to možná jít mohlo. Výjimečně kvalitní a čtivý překlad Hory duše navíc znamenal setkání s překladatelem Denisem Molčanovem, další plus do mozaiky budoucích možností. Pokud měla být edice životaschopná, bez překladatelů zapálených pro věc, znalých literatury obecně, sečtělých a nadaných to nejde. A tehdy se mi zdálo, že se konečně sešlo dost předpokladů něco v té věci udělat.
OP: Často se ve spojení s edicí Xin mluví i o Dušanu Andršovi. Jaká byla jeho role?
ZL: Dušan Andrš poskytl svůj překlad Šen Cchung-wenových povídek, na nichž léta pracoval. Další dva tituly přeložili jeho studenti. Olga Lomová zase stojí ideově i pomocnou rukou za tituly jako Zápisky z Tibetu Cchering Özer nebo Šest historií venkovského života spisovatelky Jang Ťiang. Z jednadvaceti překladových knih vydaných od založení edice Xin v roce 2012 do roku 2021 je pět titulů vedlejším produktem výuky moderní čínské literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, šest z devíti překladatelů, kteří do edice přispěli, jsou absolventi pražské sinologie. Na druhou stranu se v této souvislosti sluší zmínit, že největší část přeložených knih, více než polovina titulů edice, pochází z dílny dvou absolventek oboru čínská filologie na Filozofické fakultě Palackého univerzity.
OP: Co všechno práce na přípravě podobné edice obnáší?
ZL: Zpočátku jsem měla poměrně jasnou představu o tom, co chci, aby vycházelo. Edice se měla opírat o výrazné spisovatelské osobnosti, jak už jsem řekla, v kvalitním českém překladu. Záhy však do hry vstoupily reálné možnosti, zcela přízemní a prozaické faktory personální a finanční. Granty zmíněné tchajwanské nadace, která podporuje sinologické akademické bádání, ne literární překlady, nemohly trvat věčně. Přestože Čína obecně podporuje překlady do cizích jazyků, čeština je z čínského pohledu malý, marginální jazyk, takže jsme v grantovém programu Svazu čínských spisovatelů pro podporu překladů moderních klasiků nebyli se svými žádostmi úspěšní. Navíc každý poskytovatel dotací má svou vlastní představu o tom, co by chtěl, aby vycházelo, při výběru se preferují překlady do jazyků, které mají větší, celosvětový dopad. Potom také ne všechno, co je z pohledu čínského literárního kritika to nejlepší, bude rezonovat v překladu u jiného čtenářského publika. Stabilní a spolehlivou podporu projektu jsme nakonec našli v grantovém programu našeho ministerstva kultury.
OP: Finanční podpora je samozřejmě důležitá. Podařilo se vám oslovit čtenáře?
ZL: Největším kamenem úrazu byl právě poslední dílek skládačky – jak dostat knihy ke čtenářům. To, že vydáte po všech stránkách kvalitní a zajímavý titul, ještě neznamená, že si ho někdo všimne, obzvlášť v záplavě knih, která v současnosti vychází. Záleželo nám na tom, aby knihy neležely ve skladu. Nakladatelka zajistila distribuci, společně jsme připravily webové stránky, kde tituly, autory a překladatele představujeme. Až za pochodu jsem ale zjišťovala, jak velmi chybí širší zázemí, které u nás mají v překladu tradičně přítomné literatury v podobě recenzentů, odborníků a především čtenářů, přestože jsme měli obrovské štěstí na osobnosti jako Martin Bedřich nebo Zdenko Pavelka. Na webu iLiteratura.cz tituly recenzuje Magdalena Rytinová, taktéž bývalá studentka Olgy Lomové. Autory jsme zvali na akce typu Festival spisovatelů nebo Svět knihy, do Prahy přijel Jen Lien-kche, Jü Chua, Ning Kchen, Šeng Kche-i, snažili jsme jim domluvit rozhovory v rozhlase a v tištěných médiích, pořádali jsme čtení a debaty.
OP: Od založení edice uplynulo deset let. Změnila se nějak vaše kritéria při výběru autorů?
ZL: Kritéria ani ne, ale moje původní myšlenka edice byla mnohem širší, než se reálně podařilo uskutečnit. Zpočátku jsem chtěla zahrnout veškerou čínsky psanou literaturu, ale tchajwanští autoři záhy vypadli, neboť paralelně vznikly hned dvě samostatné edice tchajwanské literatury. Oproti původnímu záměru jsme dosud nevydali žádného hongkongského autora, což je ovšem dáno nedostatkem času a tím, že se u nás literárním Hongkongem nikdo nezabývá. Žánroví nebo vyloženě populární autoři vycházejí jinde, mám na mysli například žánr sci-fi nebo ženskou populární literaturu. A stále mám na seznamu pár titulů první poloviny 20. století, které čekají na svůj čas, protože jsme těžiště přenesli víc do současnosti. Až po čase jsem začala vnímat, že edice naráží na hranice svého vymezení, přestože současná čínsky psaná beletrie je tak široký pojem, že překladatel do konce života nestihne přeložit všechno, co by chtěl. A že je například čtenářsky vděčnější věnovat se pár autorům dlouhodobě než se snažit právě o co nejširší a nejpestřejší záběr.
OP: Pokud člověk není moc obeznámen s čínskou kulturou a literaturou, mívá tendence je vnímat skrz politické dění nebo příliš romantizovat. Na které polohy současné čínské literatury se v edici snažíte klást důraz?
ZL: Právě proti těmto dvěma polohám vnímání jsme chtěli jít tím, že budeme přinášet díla, která se do škatulek nevejdou, která je budou nabourávat nebo ignorovat. Chtěli jsme ukázat, že Čína je mnohovrstevnatý svět, kde lidé žijí často podobnými problémy jako jinde. Hned první naše autorka Eileen Chang zažila svá nejlepší léta literární slávy v Šanghaji, žila taky v Hongkongu, pak odešla do Spojených států a v současné Číně je nejčtenější moderní autorkou, protože je skvělou stylistkou a pozorovatelkou mezilidských vztahů. Paradoxem je, že hned třetím a naším asi nejúspěšnějším titulem, Jen Lien-kcheovými Čtyřmi knihami, jsme se našemu záměru vědomě zpronevěřili: v roce, kdy Mo Jen získal Nobelovku, jsme vybrali zakázaný román s vědomím, že se mu u nás bude lépe dařit u kritiky. A zafungovalo to, pověstí kontroverzního spisovatele a zakázané knihy se nám podařilo k románu přilákat mnohem větší pozornost než k jiným titulům. Samozřejmě ale platilo také to, že ten román je výjimečný, ideově rozkročený mezi Východem a Západem, navíc i stylisticky velmi zajímavý. Jenův jazyk je náročný na překlad, hraje si s různými polohami čínského jazyka, které jsou ne vždy dobře převoditelné do jiného jazykového systému, tady jsem ale měla jako překladatelka možnost si s jednotlivými styly taky vyhrát, protože imituje jazyk biblický nebo jazyk politického žargonu, pro které jsme předobraz v naší literární tradici měli. Zpětně si říkám, že jsme neměli mít ambice zažité vnímání nabourávat, měli jsme je k propagaci i jiných děl spíše využít a až v druhém plánu rozšiřovat a posouvat.
OP: S románem Čtyři knihy se vám ale povedl docela husarský kousek, není to tak?
ZL: Ano, když v roce 2014 Jen Lien-kche dostal v Praze jako historicky první čínský spisovatel Cenu Franze Kafky, prezident Zeman byl zrovna na státní návštěvě Pekingu. A na Lidové univerzitě, kde Jen Lien-kche učí, dostal od rektora s velkou pompou jako dar, důkaz našich vzkvétajících kulturních vztahů, právě český překlad románu Čtyři knihy o perzekuci intelektuálů a hladomoru, úhledně zabalený v rudé hedvábné krabičce. Zajímalo by mě, jestli tu knihu někdy otevřel.
OP: Podle kterého klíče volíte překladatele či překladatelky u jednotlivých titulů?
ZL: U nás to je většinou naopak, překladatelé si volí tituly. Edice Xin stojí obsahově na překladatelích, tudíž každý přinesl to, co ho oslovovalo, a my na to po poradě s nakladatelkou buď kývly, nebo ne. Petra Martincová jako první představila v češtině spisovatele Jü Chua, tudíž jeho díla i v edici překládá dál. Já jsem si také vybírala své autory a knihy. Denis Molčanov je velmi nápaditý překladatel, kterému jde dobře nadsázka a humor, takže pro Soudruha Nulu byl jasnou volbou on. O Holky ze severu spisovatelky Šeng Kche-i jsme stály všechny překladatelky, ale Kamila Hladíková se ženským autorkám věnuje, věděly jsme, že jí román bude sedět, a v té době měla zrovna čas. Především jsem ale doufala, že edice bude pro překladatele prostorem, kde se budou moct zdokonalovat a růst. Studenti jsou jistě zapálení a někteří mají o překlad zájem, ale jejich jazykové kompetence jsou omezené krátkou délkou studia, nemohou mít načteno tolik, kolik má zkušený překladatel. Jedna věc je sémantická správnost, která se učí ve škole, protože je studenta potřeba vyzkoušet z toho, jestli zná slovíčka, druhá a podstatnější věc pak obeznámenost s různými styly, polohami jazyka a textu, zabarvení, hlubšími významy a strukturami, souvislostmi. Čínská literatura je obecně silně kontextuální a literární překlad není domácí úkol, který je nutno udělat ke spokojenosti toho kterého pedagoga. Zůstávat na povrchu a držet se zuby nehty konkrétních slov znamená, že překlad bude taky povrchní, což škodí především literatuře samotné. Když jste se ptala na posun po deseti letech, myslím, že největší posun je právě v tom, že se stále více vzdalujeme akademickému prostředí, které nás vychovalo.
OP: Dnes se literatuře přeložené z čínštiny věnuje stále více nakladatelství. Pociťujete tuto změnu jako konkurenci, nebo spíš jako něco vítaného?
ZL: Rozhodně jako vítanou změnu. Verzone je malé nakladatelství s omezenými možnostmi, považuji téměř za zázrak, že se nám v edici podařilo vydat dvacítku titulů, s tím jsme na začátku s nakladatelkou nepočítaly. Říkaly jsme si, že bude úspěch, dojdeme-li k číslu deset. Větší nakladatelství mají jiné zázemí a možnosti než my, třeba Liou Cch’-sinovy romány vydané v Hostu jistě oslovily více čtenářů, než kdybychom autora vydali ve Verzone. A jak říkal Oldřich Král, literatura tu je od toho, aby se četla. Vždyť právě proto se už deset let věnujeme edici Xin: aby se četlo. Aby mohl český čtenář poznat svět, který by mu díky vzdálenosti a jazykové bariéře zůstal jinak uzavřen.
Poznámky:
1. Lomová, Olga. „Politika, exotika, erotika a ústup čínštiny“. Plav 7.4 (2011): 45–51. [Zpět]
Zuzana Li
Zuzana Li (* 1975) vystudovala čínskou a anglickou filologii na FF UP, moderní čínskou literaturu studovala v doktorském programu na Pekingské univerzitě a na Ústavu Dálného Východu FF UK u prof. Olgy Lomové. Několik let vyučovala na FF UP i UK, v posledních letech se plně věnuje literárnímu překladu a edici Xin v nakladatelství Verzone. Překlady a články publikuje také časopisecky, především v revue Souvislosti. Za román Čtyři knihy byla roku 2014 nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii překladová kniha. V roce 2016 jí bylo uděleno čínské státní vyznamenání Special Book Award.