Petra Johana Poncarová
Zatímco úvodní rozhovor se soustředí na žánrové aspekty duchařské povídky, esej vás provede její historií. Dozvíte se, jakou roli hrál ve vývoji viktoriánské duchařské literatury Charles Dickens nebo co je to takzvaná literatura podivna. Esej zároveň přináší přehled českých překladů, takže pokud vás mezi jmény proslulými i méně známými něco zvláštního zaujme, budete hned vědět, kde hledat.
Za vůbec první duchařskou povídku v britské literatuře bývá považován Příběh o zjevení ducha paní Vealové (1706) z pera Daniela Defoea, s nímž se čeští čtenáři mohou seznámit v antologii Strašidla, duchové & spol. (Albatros, 2001). S autorem Robinsona Crusoea (1719, č. 1920) by si příběhy o nadpřirozených jevech možná spojoval jen málokdo, jakkoliv v obou případech jde do jisté míry o literaturu senzační, jejímž cílem bylo podnítit čtenářovu zvědavost. Podobných překvapení poskytují dějiny britských strašidelných povídek mnoho. S gustem a úspěchem se jim věnovali i spisovatelé dnes známí díky zcela jiným částem své tvorby. Řadu autorů, kteří se na strašidelné povídky specializovali, ale později upadli v zapomnění, potom literární věda, nakladatelství i čtenáři objevují až nyní.
Akademický výzkum duchařské povídky, detektivní povídky a dalších žánrů, jež byly dlouho vnímány jako pokleslá populární zábava, je rovněž relativně mladý a souvisí s postupným posunem vnímání toho, co je a není literatura hodná odborného zájmu. Analýza těchto žánrů přináší vhled do každodenního života i časopisecké kultury, do dobových zálib, posedlostí a obav, ať už jde o změny v třídním uspořádání a genderových rolích, nebo o vztah k zámořským koloniím i možným politickým hrozbám v jednotlivých částech Spojeného království.
Tento esej nastiňuje chronologický vývoj britské duchařské povídky od počátků po současnost, průběžně reflektuje česká vydání a překlady a přítomnost či absenci jednotlivých autorů i trendů v českém prostředí. Některé povídky se v češtině objevily poměrně záhy po vydání originálu a ještě za života autorů, jiné do češtiny doputovaly až po téměř dvou stech letech.
Zrození duchařské povídky z ducha gotiky
Počátky britské duchařské povídky jsou spojené se jménem Waltera Scotta (1771–1832), který se zasloužil nejen o zrod historického románu, ale také o vyčlenění duchařské povídky a její odlišení od gotických románů druhé poloviny 18. století, jako byly Walpoleův Otrantský zámek (1764, č. 1970) nebo Záhady Udolfa (1794, č. 1978) Ann Radcliffe. V češtině je ze Scottových povídek dostupná vtipná Historka šumaře Willieho (1824), která se objevila ve výboru Stráž u mrtvého (Mladá fronta, 1969). Vážnější a podstatně děsivější Komnata s gobelíny (1828), která pracuje s hrdinou a časovým zasazením blízkým dobovým čtenářům i s hravým rámováním a narážkami na tehdejší debaty o nadpřirozených jevech, pak byla zařazena do novější antologie Přízraky, zázraky & spol. (Albatros, 2007).
Velkého rozmachu se britská duchařská povídka dočkala v 19. století, kdy plnila časopisy a specializované almanachy. V této době v povídkách většinou figurují skutečná zjevení, tedy duchové zemřelých z blízké či vzdálené minulosti, kteří zůstali na světě nebo se na něj vrací, někteří o své vlastní vůli, a jiní nedobrovolně. K návratu a setrvání mohou mít různé důvody – v povídkách se objevuje potřeba odčinit vinu nebo naopak potrestat zločin, touha pomstít se, varovat své blízké před nebezpečím nebo se jen naposledy rozloučit. Některá zjevení jsou vázaná na místo, jiná na určitou roční či denní dobu, někteří duchové mluví a komunikují, jiní jsou pouhým obrazem či odleskem a někteří jsou uvězněni v jakési smyčce a nuceni opakovat tutéž situaci, dokud jim někdo z živých nepomůže najít klid. Již v této době jsou povídky mnohdy podány záměrně nejednoznačně, aby umožňovaly různé výklady. Rámování a informace o tom, kdo příběh vypráví a od koho jej slyšel, případně zda jej sám zažil, mohou upevnit čtenářovu důvěru nebo v něm naopak vzbudit pochybnosti o hodnověrnosti příběhu. Z toho důvodu vycházely některé viktoriánské duchařské povídky anonymně a byly prezentovány jako záznamy o skutečných událostech. V tomto čísle zmíněný typ zastupuje Dědův strašidelný příběh.
Nadějné vyhlídky žánru
Významným autorem i editorem, který duchařské povídky psal a podporoval, byl Charles Dickens (1812–1870). Zájem o tajemno a gotické motivy je patrný v mnoha Dickensových románech, kde není nouze o pochmurné domy, ztracené dědice a dědičky a minulost má vždy zaťaté drápy v přítomnosti. I v žánru duchařské povídky má Dickens na kontě řadu kanonických děl, včetně proslulé Vánoční koledy (1843, č. 1875) a mimořádně působivé povídky Hlídač (1866, č. 1968), která pracuje s prominentním dobovým motivem vlakového neštěstí i s obavou jednotlivce, který má díky moderní železniční dopravě zodpovědnost za životy stovek lidí.
Dickens stál rovněž na počátku fenoménu vánoční duchařské povídky, kdy v prosinci vycházely almanachy a speciální čísla časopisů a některé příběhy byly zasazeny právě do zimní či přímo vánoční doby. S tímto trendem se nyní mohou čeští čtenáři seznámit díky novému výboru Šťastné a hrůzostrašné (Malvern, 2021). Výbor doplněný dobovými ilustracemi a předmluvou a poznámkami překladatele Pavla Pecháčka zahrnuje úspěšné viktoriánské autorky Charlotte Riddell a Elizu Lynn Linton, jejichž dílo se v poslední době opět těší větší pozornosti kritiky a čtenářů (obě jsou mimo jiné zařazeny i v nové antologii Královny hrůzy, Fobos, 2022), i spisovatele téměř zapomenuté, jako jsou John Berwick Hartwood nebo William Wilthew Fenn.
K Dickensovým přátelům a spolupracovníkům patřila Elizabeth Gaskell (1810–1865), autorka spojovaná zejména se společenskými romány, která však napsala také řadu pozoruhodných duchařských povídek, jež vynikají vtipem, nápaditými vypravěčskými postupy i zájmem o ženské hrdinky. V tomto čísle je Gaskell zastoupená hravou povídkou Zvláštní, nemyslíš?, která pracuje s řadou narážek a literárních odkazů i s oblíbeným motivem snu. V již zmíněném výboru Stráž u mrtvého se objevila její brilantní povídka Co vyprávěla stará chůva (1852), která patří k sezónním, konkrétně zimním, duchařským povídkám a zaujme jak odvážností zápletky týkající se zakázané lásky a milostného trojúhelníku, tak například motivem ducha dítěte, který úspěšně využila i řada pozdějších děl, včetně populární Ženy v černém (1983, č. 1995) z pera současné anglické spisovatelky Susan Hill. V antologii Královny hrůzy je zařazena její novela Morton Hall (1853), která nápaditě pracuje s pohnutými náboženskými dějinami Anglie i se změnami, které přinesla průmyslová revoluce. Právě v českém prostředí obecně méně známá Elizabeth Gaskell je jednou z autorek, jejíž duchařská tvorba by si zasloužila samostatný výbor.
Okruh Dickensových spolupracovníků a spolupracovnic českým čtenářům přiblížil výbor Strašidelný dům a jeho příběhy (Plus, 2016). Kromě samotného Dickense jsou v něm zastoupeni Elizabeth Gaskell, Hesba Stretton, Adelaide Anne Procter či Wilkie Collins, známý jako autor vůbec prvního detektivního románu Měsíční kámen (1868, č. 1896) a řady strašidelných povídek. Půvabná kniha s ilustracemi Adolfa Borna může vzbuzovat dojem, že jde o publikaci určenou primárně dětem, což je ostatně mylné zařazení, které se u starších duchařských povídek objevuje často.
Duchařským povídkám se vedle Dickense, Collinse a Gaskell věnovala řada dalších viktoriánských spisovatelů, kteří jsou dnes známí primárně jako romanopisci. K nejzajímavějším patří v českém prostředí dosud prakticky neznámá Margaret Oliphant (1828–1897), všestranná a plodná autorka skotského původu. Její povídky charakterizuje pozvolnější tempo vyprávění a zájem o rodinné vztahy a morální otázky. Do češtiny byly dosud přeloženy pouze tři: Okno a Otevřené dveře, obě v antologii Přízraky, zázraky & spol., a Portrét v antologii Královny hrůzy. Jednou z kuriozit české recepce britských duchařských povídek je skutečnost, že první ze zmíněných povídek vyšla v roce 1992 též pod názvem Záhadné okno, a to s pestrobarevnou obálkou v edici Rodokaps Ivo Železný – čtenáře toužící po senzačním krváku musela nejspíš zcela zklamat.
Cosi podivného v povídce duchařské
Na konci 19. a na počátku 20. století pronikají do duchařské povídky prvky hororu a dekadentní motivy. Zjevení ducha také často nahrazuje jiný zdroj strachu. Řada děl z tohoto období se řadí k tzv. weird fiction, literatuře podivna, obtížně uchopitelné kategorii, která zahrnuje texty s prvky strašidelné povídky, hororu, gotiky, fantasy i vědeckofantastické literatury a vytváří díla znepokojivější, mnohoznačnější a také násilnější a eroticky odvážnější než často poměrně krotké viktoriánské duchařské historky. Ty byly zpravidla postaveny na jednoznačnějším odlišení dobra a zla, svou platnost si v nich ještě ponechávaly náboženské hodnoty a princip viny a trestu. Pokud už literatura podivna pracuje s tradičními prvky, jako jsou upíři, vlkodlaci, rodinné kletby či strašidelné domy, většinou je originálně přetváří a dává jim nové významy a nové kontexty. Do této kategorie bývají řazena také díla Roberta Louise Stevensona (1850–1894), například novela Olalla (1885, č. 1927), která pracuje s motivem degenerace vznešené rodiny a s prvky vampyrismu a lykantropie. Obojí je však pouze naznačeno a postavy přímo popírají některé tradiční vlastnosti upírů a vlkodlaků – záliba v pití lidské krve zde například jde ruku v ruce s oblibou pobytu na slunci. Ostatně Stevensonovy dosud nepřeložené záhadné a hororové povídky by vystačily na samostatný fascinující výbor.
Za významného představitele britské duchařské povídky, v jehož díle podle mnoha kritiků dosáhl žánr vrcholu a v němž se zároveň láme do literatury podivna, je pokládán Montague Rhodes James (1862–1936), uznávaný medievalista, který zastával vlivné posty na cambridžské univerzitě. Jamesovy povídky vynikají dovednou prací s atmosférou a jemnými náznaky, které autor upřednostňuje oproti detailním popisům hrůzných výjevů, a zájmem o historii a architekturu. V některých se objevují duchové a v jiných typicky jamesovští srstnatí démoni a příšery. M. R. Jamese překládal již Václav Kříž (výbor Oči plné děsu z roku 1992, který přinesl výběr Jamesových povídek doplněných tvorbou Ambrose Bierce), ale kompletní Jamesovo dílo v češtině mnoho let chybělo. V překladu Zdeňka a Vladimíry Beranových ho ve dvou svazcích přineslo nakladatelství Plus: Příběhy sběratele starožitností (2013) a Výstrahy zvědavcům (2014).
Prakticky neznámá je v českém prostředí další pozoruhodná představitelka britské literatury podivna, významná historička a teoretička umění Violet Paget, která publikovala pod neutrálním pseudonymem Vernon Lee (1856–1935). Některé její povídky se v češtině objevily poměrně brzy, například Přízrak v roce 1889, tedy ještě v době autorčina života. V posledních desetiletích následovaly Winthropovo dobrodružství, Marsyas ve Flandrách a Skryté dveře, avšak její vrcholná díla, která jsou stejně děsivá jako vtipná a formálně nápaditá a v nichž je jasně patrný autorčin zájem o výtvarné umění, jako jsou novely Amour dure a Dionea, na překlad dosud čekají.
Z významných britských představitelů literatury podivna je v češtině poměrně dobře zastoupen velšský spisovatel Arthur Machen (1863–1947), příznivec R. L. Stevensona i A. C. Doylea, který byl ovlivněn krajinou svého rodného jižního Walesu. Namísto duchů uvádí na scénu pohanská božstva a nadpřirozené lesní bytosti, mýtické troglodyty i zvrhlé vědecké experimenty. Povídkový román Tři podvodníci (1895), který zaujme pestrostí jednotlivých zápletek i nečekaně brutálním rozuzlením, byl v češtině vydán již v roce 1927. Machenova novela Velký bůh Pan (1894) vyšla v roce 1992 v nakladatelství Mor a vzhledem k zásadnímu vlivu na další tvorbu v žánru by si jistě zasloužila komentovanou reedici. Dílo, které obsahuje všechny typické mahenovské ingredience, v době vydání šokovalo čtenáře postavou zvrhlé vražedkyně i využitím motivu radikální genderové metamorfózy. Nejnovější výbor Temnota nepomíjí (Malvern, 2019) zahrnuje Machenovy významné povídky Bílý lid, který vyniká i experimentální narativní strukturou, a Zářící pyramida.
K vývoji literatury podivna přispěl i Edward F. Benson (1867–1940), známý jako autor společenských románů i strašidelných povídek. Ve svých humorných a sarkastických textech se často uchyluje k zavedeným žánrovým motivům, kterými jsou například strašidelná komnata v povídce Pokoj ve věži nebo upír v Paní Amworthové. Do literatury podivna jej pak řadí i jeho netypická monstra, obří slimáci či housenky. V povídce Muž, který zašel příliš daleko se Benson podobně jako Arthur Machen věnuje vztahu člověka s přírodou a možnosti oživení pohanských božstev v duchovně vyčerpaném světě po první světové válce. V tomto čísle v češtině vůbec poprvé vychází jedna z jeho nejzdařilejších povídek, „Ani ptáček nepípne“. V češtině se jeho tvorba objevila ve výboru Muži, kteří zašli příliš daleko (2016), kde je zastoupen spolu se svými dvěma bratry, Arthurem C. Bensonem a Robertem H. Bensonem.
S detektivem na ducha
V díle některých autorů se duchařská povídka protíná s povídkou detektivní – je tomu tak i v případě Arthura Conana Doylea (1859–1930). Tvůrce Sherlocka Holmese, který se živě zajímal o otázky spiritismu a věnoval jim několik publikací, psal i vysloveně duchařské a strašidelné povídky. Jeho Mumie č. 249 (1892), česky vydaná v antologii Přeludy a přízraky (Mladá fronta, 1991), spadá do kategorie oblíbených povídek o pyramidách a jejich tajemných obyvatelích a mimochodem také vypovídá o dobové fascinaci vším egyptským.
Koncept série detektivních povídek spojených postavou svérázného vyšetřovatele, již zpopularizoval právě Conan Doyle, spojili s literaturou podivna Algernon Blackwood a William Hope Hodgson. Jejich detektivové vyšetřují zvláštní jevy, které mohou být nadpřirozeného původu, ale také nemusí. Oba bohužel zatím nejsou v českých překladech nijak hojně zastoupeni. Z Blackwoodova (1869–1951) díla zatím vyšly dosud jen jednotlivé povídky a jeho nejslavnější novela Vrby (1907, č. Vyšehrad, 2018). Vzhledem k Blackwoodově obsáhlému a konzistentně kvalitnímu dílu i jeho kanonickému statusu by ovšem za převod jistě stála neméně oceňovaná novela Wendigo (1910) z prostředí kanadské divočiny nebo například soubor šesti povídek spojených postavou Dr. Johna Silence, lékaře, který se věnuje vyšetřování nadpřirozených jevů a zvláštních duševních stavů. Podobnou postavu vyšetřovatele, jehož případy mohou stejně dobře skončit objasněním zlovolného lidského vlivu jako vymítáním pomstychtivého ducha, vytvořil také William Hope Hodgson (1877–1918), jehož díla si vysoce cenil i kultovní autor americké literatury podivna H. P. Lovecraft. Z Hodgsonovy tvorby vyšel v češtině vlivný román Dům na rozhraní (1908, č. AF 167, 1997) a několik povídek včetně Hvízdavého pokoje (Přízraky, zázraky & spol.) a Hlasu z temnot (Strašidla, duchové & spol.). Jeho pozoruhodná série s vyšetřovatelem Thomasem Carnackim však na kompletní české vydání také dosud čeká. V tomto čísle ji zastupuje ukázka z povídky Neviditelný kůň, která ilustruje Hodgsonovu dovednou práci s neobvyklými zvuky doprovázejícími nadpřirozené jevy, v tomto případě koňským řehtáním a údery kopyt. Hodgson se věnoval také poezii, a jak dokazuje báseň Střevíce mrtvých, strašidelné motivy si našly cestu i do jeho veršů.
Long Live Ghosts!
I po první světové válce vycházely vedle literatury podivna také tradičněji laděné duchařské povídky, v tomto čísle je zastupuje Sabine Baring-Gould s povídkou Na střeše. Obecně však lze říct, že inovativnější díla vznikala právě v oblasti literatury podivna, nebo pak později v rukou autorů, kteří její prvky kombinovali s dalšími žánry, skládali duchařské povídce originální pocty nebo si z ní láskyplně utahovali. Nápaditě tento žánr uchopili přední představitelé anglického modernismu. Virginia Woolf si ve své jemné, působivé, ale ve výsledku nikterak děsivé povídce Strašidelný dům (1921, č. 1982) pohrává s mnoha žánrovými konvencemi, včetně obydlí, kde straší původní obyvatelé, a motivu ukrytého pokladu, a kombinuje je se svým osobitým vyprávěcím stylem. Několik zdařilých povídek s nadpřirozenými prvky, které se podobně jako jeho romány často zaměřují na vztahy mezi muži a ženami a mezi matkami a syny, vydal i D. H. Lawrence. V češtině se objevila například Krásná dáma (1928, č. 2010), která pracuje s motivem citového vampyrismu.
Pozoruhodným zjevem je Daphne du Maurier (1907–1989), jež ve svých románech a povídkách mísila duchařské prvky, gotické motivy, horor i romantické zápletky. Své originální tvorbě, která poskytla předlohu hned pro tři filmy Alfreda Hitchcocka, se věnovala až do osmdesátých let. Její nejslavnější román Rebecca (1938), kde se objevuje zrcadlení mrtvé a živé ženy, rozhlehlé panské sídlo obklopené tísnivou symbolickou vegetací i záhadná hospodyně, vyšel v češtině pod názvem Mrtvá a živá (č. 1939) již devětkrát, naposledy v roce 2019 v nakladatelství Motto. Dostupné jsou i autorčiny zdařilé krátké prózy ve výboru Ptáci a jiné povídky (Svoboda, 1991).
V druhé polovině 20. století se k duchařské povídce vrátila řada autorů, včetně prominentních jmen jako je irská prozaička Elizabeth Bowen nebo skotská Muriel Spark. Jejich povídky vycházejí ze znalosti tradice, vědomě a hravě s ní pracují a přicházejí s originálními nápady, jak žánr oživit a přetvořit pro své účely: může se jednat o ducha člověka, který dosud není mrtvý, nebo naopak o ducha, jenž si sám neuvědomuje, že již nepatří do světa živých a chová se, jako by se nic nestalo. Do dnešních dní v Británii od Dickensových časů přetrval také fenomén vánoční duchařské povídky. V sedmdesátých letech začala BBC o Vánocích vysílat televizní adaptace klasických duchařských povídek, zejména těch z pera M. R. Jamese. Na počátku 21. století byla tradice opět obnovena a nyní úspěšně pokračuje v režii scenáristy a spisovatele Marka Gatisse. Deník The Guardian zase před vánočními svátky zveřejňuje nové duchařské povídky a do rubriky již přispěly natolik významné a různorodé osobnosti jako Penelope Lively a Chimamanda Ngozi Adichie. Starší duchařské povídky vycházejí v nových antologiích, mnohdy pozoruhodně tematicky vymezených, například British Library v reakci na vzrůstající poptávku vydává populární edici zaměřenou na strašidelné a hororové povídky a vedle výborů jednotlivých autorek a autorů už čtenářům nabídla také tematické svazky zaměřené na povídky o moři, rostlinách či hmyzu nebo strašidelné příběhy zasazené do Cornwallu či Londýna.
Britští duchové u nás
Jak je patrné z vydání zmiňovaných v tomto přehledu, nejoblíbenější formou pro prezentaci anglofonní duchařské povídky v češtině je nepříliš překvapivě antologie, umožňující vybrat nejzdařilejší povídky či největší rarity různých autorů, případně se soustředit na jedno atraktivní téma. Kromě řady antologií zaměřených prostě na duchy, přízraky a strašidla, případně exkluzivně na oblíbené upíry, vyšly v češtině i antologie vymezené genderově, s cílem seznámit čtenáře s pozapomenutými autorkami specialistkami, nebo naopak s duchařskou tvorbou spisovatelek, s nimiž by si čtenář žánrovou tvorbu běžně nespojoval. Svědkyně temnot (Plus, 2014) je převzatý výbor zaměřený na povídky opomíjených viktoriánských anglofonních autorek, britských i amerických. Jsou zde zastoupeny například Mary Elizabeth Braddon, ve své době velmi populární autorka senzačních románů a povídek, Charlotte Riddell či Emily Brontë. Na podobném principu je založena také nová, již zmiňovaná antologie Královny hrůzy.
Strašidelné povídky samozřejmě nejsou britskou výsadou, byť právě s britskou literární tradicí bývají nejvíce spojovány. Pozoruhodným vývojem prošla strašidelná povídka také ve Spojených státech. Méně známou duchařskou kariéru amerických klasiků Henryho Jamese (Strašidelné příběhy, 2012) a Edith Wharton (Triumf noci, 2013) představilo nakladatelství Plus. James i Wharton jsou často spojováni se svými romány zachycujícími společenské vztahy, ale oba se s úspěchem a zaujetím věnovali i duchařským příběhům.
Za povšimnutí stojí také snahy propojit zahraniční strašidelnou literaturu s českými autory: již zmíněný výbor Přeludy a přízraky, ve kterém se setkávají mimo jiné Conan Doyle a Edward Bulver-Lytton s Janem Nerudou, Jakubem Arbesem a Juliem Zeyerem, vybízí k novým pohledům na české klasiky v souvislosti s evropskými trendy 19. století nejen v Británii, ale i ve Francii, Německu a Rusku. Na strašidelné a záhadné povídky výhradně české provenience z 19. století se zaměřila dosud ojedinělá antologie Kostlivec pod podlahou (Plot, 2004).
Jakkoliv objem odborné literatury o duchařských povídkách a jejich autorech neustále narůstá, informace o nich lze dosud často snáze získat ve fanouškovských časopisech a na webových stránkách spíše než v literárních slovnících a encyklopediích. Pro zkoumání českých překladů britské strašidelné literatury je například cenným zdrojem informací web Legie: databáze sci-fi a fantasy, který díky příspěvkům řady čtenářů umožňuje vyhledávat podle autorů i v obsazích antologií, mnohdy již nedostupných, a získat informace o různých překladech a vydáních téže povídky, včetně mnohdy kuriózních počinů nyní již zaniklých nakladatelství z raných devadesátých let.
Povídky obsažené v tomto čísle i díla a autoři zmínění v tomto přehledu dokládají rozmanitost fenoménu britské duchařské povídky. V českém prostředí je díky řadě antologií zastoupena poměrně obsáhle, ale první či nové vydání by si zasloužila celá řada významných autorů a děl. Někteří autoři též neprávem zapadli do kategorie pokleslé žánrové literatury, k čemuž může přispívat i grafická podoba některých starších českých publikací zaměřených na tento žánr. Vzhledem k tomu, že řada povídek je již volně dostupná bez nutnosti hradit poplatky za autorská práva, nabízí zajímavé možnosti nakladatelstvím i překladatelům. Strašidelné příběhy čtenáře baví a fascinují stejně jako v Dickensových časech a vypovídají nejen o obavách a obsesích doby svého vzniku, ale i o obecných otázkách nadpřirozena, posmrtného života a existence jiných světů.