Serhij Žadan
Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk
Předložená ukázka pochází z knihy Anarchy in the UKR, která dostala nálepku „punkrockové prózy o základních tendencích rozvoje jazzu, komunismu jako modelu show-byznysu, sexu jako formě psychické závislosti, finanční stabilitě jako základu revolučního hnutí“.
Mám novou, zvláštní známou. Někde objevila mou mailovou adresu a napsala mi dopis. Bylo v něm jenom pár řádků, ahoj, napsala mi, přečetla jsem tvou knihu. Taky se mi líbí Berlín. A ještě mám ráda surfování. Zvláštní, napadlo mě, kde asi mohla najít mou adresu? Ahoj, odpověděl jsem jí, ty fakt surfuješ? Ne, napsala mi, měla jsem na mysli něco jiného, nesurfuju, jenom mám surfování ráda. A co máš rád ty? V tom případě, odpověděl jsem, mám rád onanii. Na několik dní zmizela.
Stalo se ti někdy, napsala mi v dalším dopise, že tě tví nejbližší přátelé zničehonic přestali chápat? Zničehonic? nechápal jsem, ne, to se nestalo. A o co jde? zeptal jsem se jí, pohádala ses s kamarádama ve škole? Jo, napsala mi, pohádali jsme se. No tak buď v klidu, psal jsem jí, všechno se dá do pořádku. O co jste se nedokázali podělit? O školní obědy? Jaký zas obědy? urazila se, studuju na soukromým gymplu. Tak se usmíříte, uklidnil jsem ji, zítra půjdeš do školy, teda na gympl, a tam se usmíříte. Tys to nepochopil, napsala mi, ve škole, teda na gymplu, nemám žádnej problém a oni taky ne, ale doma se chovaj divně, ráno spolu nemluvěj, neustále se hádaj. Ráno – to je kde? nepochopil jsem, na gymplu? Co pořád máš s tím gymplem, odpověděla mi, prostě ráno, když se probouzíme a jdem do kuchyně na kafe. No počkej, přeptal jsem se, vy spolu pijete kafe, takže žijete spolu? No jo, odpověděla mi, vždyť jsem ti to psala – jsou to nejbližší přátelé. Spíme spolu. Aha, řekl jsem, promiň, kolik že máš těch nejbližších přátel? Jsou dva, odpověděla. Já jsem třetí. A co na to říkaj vaši rodiče? Rodiče nic neříkaj, rodičům vyhovuje, že se dobře učíme a podporujeme se navzájem. Aha, řekl jsem, podporujete se. Jo, napsala, podporujeme se. Mám je oba moc ráda. A oni mě, zdá se, taky maj rádi. V jakým smyslu? zeptal jsem se. V dobrým smyslu, odpověděla. Žít ve třech je pohodlný. Oni mě podporujou, já jim pomáhám. Dokonce jsem před několika měsícema otěhotněla, ale pak jsem potratila, asi je to tak lepší. Nevěděla jsem, s kým přesně jsem otěhotněla, moc se to nehodilo. No jo, souhlasil jsem, když nevíš, s kým to máš, tak se to moc nehodí. A co se teda vlastně stalo? začalo mě to zajímat. Nevím, psala mi, v poslední době se něco změnilo. Vlastně, jeden z nich, Oleh. Fakt jsou hodně jiný – jeden dělá matematiku, druhej, vlastně Oleh, sportuje, hraje volejbal, za školní družstvo, chtěj ho dokonce do univerzitního týmu, myslím, že nebude mít problémy s přijímačkama. A co se změnilo? Já vlastně sama nechápu co, Oleh se změnil. Začali jsme mu překážet, neustále se snaží někde zdržet, nebo naopak, jít dřív z domu, dál žijeme spolu, spíme spolu, ale já to cítím, všechno je jinak, než jak to bylo dřív, něco se změnilo, změnilo se to v něm, ten jeho volejbal. Máš rád volejbal? Ne, odpověděl jsem, nesnáším volejbal. Já taky, já mám ráda surfování. Tos už psala, připomněl jsem jí. Opravdu? Dobrá, prostě on to všechno kazí, nevím, proč to dělá, možná, že to nedělá schválně, ale všechno kazí, moc mě to trápí. Možná, že se připravuje na mistrovství, zkusil jsem ji uklidnit. Ne, mistrovství už skončilo, tady nejde o volejbal, jde tu o něco jinýho, rozumíš, je to takovej divnej pocit, jako by ti trhali část tebe, tady nejde ani o sex, ačkoliv v posteli je mi s ním dobře, vlastně, mně je dobře, když jsem v posteli s nima oběma, ale o to nejde. Jde o to, že nám všem je teď zle, a jemu, jemu je taky zle, dost možná, že jemu je nejhůř z nás všech, ale on to nedává najevo, rozumíš, nechce, abysme viděli, že je mu zle, každý ráno utíká z domova a do večera hraje ten svůj volejbal, ačkoli mistrovství už dávno skončilo, prostě nevím, co mám dělat, co myslíš? A co ten druhej, zeptal jsem se, co on? Ten? Ten se tím vším trápí, celý dny vysedává v kuchyni, pije bílou kávu a poslouchá muziku. A co poslouchá? zeptal jsem se. Co? Myslím, že Velvet Underground. A Lou Reeda. Celý dny vysedává a poslouchá Lou Reeda. Je to hrozný, stalo se ti někdy něco takovýho? Ne, odpověděl jsem, nikdy se mi nic takovýho nestalo, nemám rád bílou kávu. A máš rád Lou Reeda? Lou Reeda mám rád, odpověděl jsem, ale nemám rád bílou kávu, rozumíš? Rozumím, odpověděla, ale co s tím mám dělat? Poslyš, a oni, tihle tví přátelé, nejsou oni buzeranti? Ne, odpověděla, to určitě nejsou, vždycky jsem spala mezi nima, dělali se mnou všechno možný, chceš, popíšu ti to? Nechci, odpověděl jsem, napiš radši o surfování. A vůbec, zdá se, že máte problém, zdá se, že ten váš volejbalista vás chce opustit, vypadá to, že se mu nelíbí skupinovej sex. Jak to? zeptala se, dřív se mu to líbilo. Nevím, odpověděl jsem, možná, že vás jen využíval, možná, že dospěl a nechce se o tebe s nikým dělit, nebo možná že je to fakt buzerant a jednoduše ho to nebaví. Na tos nepomyslela? Nepomyslela, přiznala poctivě. Popřemýšlej, poradil jsem jí a zablokoval její adresu.
Je to slaboch, pomyslel jsem si, ve skutečnosti je to slaboch, ten jejich kluk ze zajištěný rodiny, hvězda soukromýho gymnázia, jednoduše dostal strach žít opravdovej šílenej život, spát v posteli s dvěma stejně zvrhlejma a ve svý zvrhlosti odvážnejma přátelema, který se s ním dělili o prezervativy a bílou kávu, který při usínání s ním oddechovali unisono, jako se skutečným bratrem ve zbrani, bratrem v lásce, bratrem v krevních sraženinách a potních žlázách. Je moc jednoduchý vyvarovat se pokušení jít proti ustálenýmu chování a místo pokřivený, bolavý a sladký skupinový lásky zvolit sterilní skupinovej sport, v tomhle konkrétním případě volejbal, jasně, že je to tak jednodušší, místo toho, aby spal se svou šestnáctiletou přítelkyní, kupoval jí antikoncepční pilulky a ráno jí umýval vlasy, mnohem jednodušší je dostat se bez přijímaček na univerzitu, zdárně skoncovat s volejbalem, stát se průměrným představitelem fašistický občanský společnosti a zbytek života onanovat nad lesklýma časopisama, tak je to jednodušší, jasná věc, většina volí přesně to, takovej životní styl se z nějakýho důvodu doteď považuje za normální; ona nakonec taky, popláče si, ale normálně udělá zkoušky, zapíše se na vysokou, vdá se, bude dělat v kanceláři, nakonec porodí děti, aniž by měla pochybnosti, s kým je počala, a ačkoli by si ty pochybnosti přála mít, bohužel je ani trochu mít nebude.
Důstojně z toho moh vyjít jenom ten chlápek v kuchyni, ten, co poslouchal Lou Reeda. Jemu jsem rozuměl, v jeho situaci bych taky poslouchal Lou Reeda, starej buzerant Lou Reed jako nikdo jinej moh vyprávět, jak beznadějný bejvaj naše okolnosti, moh vysvětlit, jak se dá přežít a nepropadat zoufalství, když ztrácíš přátele, když tví přátelé nejsou schopní unýst tvůj každodenní drive, nejsou schopní unýst tebou udávaný tempo, nemůžou se vyrovnat tvý jinakosti a asociálnosti, za jízdy seskakují ze schůdků vagónu, kterej jsi předtím dlouho a vytrvale rozjížděl. Jeho, toho chlápka, kterej v neřešitelný životní situaci pil bílou kávu, šlo pochopit – nejhorší je, když se ukazuje, že člověk, kterýho jsi považoval za bratra v rozumu a v bláznovství, je slaboch a nedokáže unýst tlak normálního dospělýho světa, přizpůsobuje se mu a místo toho, aby spolu s tebou noc co noc vesele šukal vaši společnou přítelkyni, sedí v šatně pročpělé pubertálním potem a poslouchá dementní rozhovory svejch vrstevníků, který nevěděj nic o temnejch a nejzajímavějších stránkách života, o amorální, vyčerpávající náctiletý lásce, za kterou se tolik stydí a který se s takovou námahou snaží zbavit, a když se jí nakonec zbaví, dlouze vysedává v prázdný místnosti a ani si nevšimne, že spolu s amorálností ztratil schopnost důvěřovat jiným, že systém šikovně a vypočítavě využil jeho svaly a plíce, že život vypadá mnohem lákavěji, když ho přizpůsobuješ sobě, že všichni spolužáci už ho dávno opustili, nechali ho samotnýho v šatně, že mistrovství, co se mu zdálo tak důležitý, dávno skončilo, a on se nestal mistrem, a už nikdy se jím nestane.
Originál: Žadan, Serhij. „Lou Reed. Berlin“. Anarchy in the UKR. Charkiv: Folio, 2005. 194–199.
Serhij Žadan
Serhij Žadan (* 1974) je básník, prozaik, publicista a performer. Bývá nazýván „živým klasikem ukrajinské literatury“. Vnesl do ukrajinské literatury nový způsob psaní a nová témata (sex, drogy, politický extremismus, pop-kultura, postindustriální společnost aj.). Debutoval roku 1995 básnickou sbírkou Cytatnyk (Výbor citátů), následovala řada dalších básnických sbírek, z nichž poslední, Lili Marlen, vyšla v roce 2009. Je také autorem čtyř románů (v roce 2010 vyšel poslední: Vološylovhrad) a řady povídek, z nichž vznikla sbírka Big Mac (2003). Získal řadu ukrajinských i zahraničních literárních ocenění.
Alexej Sevruk
Alexej Sevruk (* 1983) vystudoval obory ukrajinistika a slavistika všeobecná a srovnávací na FF UK. Od roku 2010 je doktorandem oboru slovanské literatury se zaměřením na ukrajinskou literaturu. Věnuje se překládání z ukrajinštiny a literární publicistice. Publikoval v časopisech HOST, Tvar, Plav, A2, Svět literatury a na portálu iLiteratura.cz. Příležitostně se podílí na organizaci kulturních akcí, spojených s Ukrajinou a Běloruskem.