Petra Diestlerová
Během svých vystoupení na loňském Světě knihy vyjadřoval David Mitchell nelíčený obdiv k práci překladatelů a tlumočníků. Překlad a osvojení cizího jazyka zároveň hraje klíčovou úlohu v Mitchellově „japonském“ románu Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta. Jeho překladatelka Petra Diestlerová se v následujícím eseji zamýšlí jak nad mnohačetnou rolí, která je v románu překládání přisouzena, tak konkrétně nad překladatelským problémem, jak do češtiny vhodně převádět nestandardní idiolekty, jejichž užívání je (nejen) u Mitchella nedílně spjato s charakteristikou dané postavy.
Když se David Mitchell při své návštěvě Prahy zeptal, který z jeho románů byl pro mě na překlad nejobtížnější, bez váhání jsem odpověděla Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta. Bohužel nebyl čas na rozhovor o překladatelských záludnostech celé knihy, a tak jsem se zmínila jen o pekelné pasáži, kde se kapitán britské fregaty prochází po své lodi, hledí na ni zkoumavým okem a text se hemží slovy jako vratiplachta na bezanu, průvlak, kormová paluba či pravoboční štítnice, a to je teprve začátek. [1]
Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta (The Thousand Autumns of Jacob de Zoet, 2010, č. 2013) je Mitchellův pátý román a třetí z pěti, které jsem překládala. Žánrově by se dal označit za román historický, nicméně Mitchell si se žánry pohrává a z barvité historické fresky se postupně stává dobrodružný příběh s prvky nadpřirozena. A samozřejmě je to i román zrání. Titulní Jacob de Zoet je na začátku mladý ctižádostivý úředník holandské Východoindické společnosti, který na přelomu 18. a 19. století přijíždí do Japonska v naději, že v obchodní faktorii Dedžima u Nagasaki nadělá jmění, aby se mohl oženit se svou láskou. Dedžima je izolovaný ostrůvek, který s japonskou říší komunikuje jen omezeně, za pevně stanovených podmínek, a představuje pro Japonsko jedinou spojnici se Západem.
Jacob se zpočátku projevuje jako naivní, nezkušený, ale vzdělaný, přemýšlivý a čestný mladík citlivý vůči novým vjemům a zkušenostem a zvídavý ohledně cizích kultur. Zamiluje se do mladé japonské porodní báby Orito, která studuje medicínu u dedžimského doktora Marina, a sblíží se s tlumočníkem Uzaemonem Ogawou, svým vrstevníkem, s nímž sdílí touhu po vědění a jistý osvícenský přístup ke světu (a ačkoli to neví, také nenaplněnou lásku k Orito). A nakonec na odlehlé výspě západního světa stráví sedmnáct let.
Autor si pro tento román dělal velmi podrobný výzkum a postava Jacoba je volně inspirovaná memoáry skutečného ředitele Dedžimy Henrika Doeffa. Tisíc podzimů obsahuje obrovské množství reálií z mnoha oblastí, od života v Japonsku v době tokugawského šógunátu, obchodních zvyklostí, odívání, medicíny a způsobů válčení po botaniku, architekturu či kulturu.
Důležitější však je, že tento román nejvíc ze všech Mitchellových děl tematizuje překlad jako takový a zkoumá hranice kulturní výměny i zisky a ztráty, k nimž při nich dochází. Téměř všechny hlavní postavy mají co do činění s překladem – Uzaemon překládá z holandštiny do japonštiny dílo Adama Smitha, opat Enomoto Newtona, Orito s Marinem holandské lékařské spisy a Jacob přeloží japonský svitek s tajnou zprávou, což mu pomůže zachránit Orito, a během svého života na Dedžimě se také stane autorem holandsko-japonského slovníku.
Překlad jakéhokoli textu je tím obtížnější, čím výraznější jsou jeho lingvistické rysy, a tady jsou výrazné značně. Jazyk, kterým se něco říká, a způsob, jakým se to říká, hrají důležitou roli, včetně (ne)porozumění založeného na jazykových i kulturních odlišnostech. Jacob se od Uzaemona potají učí japonsky, což je na Dedžimě zakázané. Někteří z japonských tlumočníků byli do svých funkcí dosazeni, holandsky téměř neumějí a znalosti pouze předstírají. Někteří lidé záměrně překládají nepřesně či chybně. (A celé je to jazyková iluze, neboť ať už postavy mluví holandsky, či japonsky, text je psán v angličtině.)
Charakteristická je pasáž, v níž je Jacob přizván, aby místo doktora Marina pomohl tlumočníkům lépe ovládnout holandštinu:
Each interpreter has a list of items that evade the Guild’s collective understanding. These he reads out, one by one, and Jacob explains as clearly as he can, with examples, gestures and synonyms. The group discusses an appropriate Japanese substitute, sometimes testing it on Jacob, until everyone is satisfied. Straightforward words such as ‚parched‘, ‚plenitude‘ or ‚saltpetre‘ do not detain them long. More abstract items such as ‚simile‘, ‚figment‘ or ‚parallax‘ prove more exacting. Terms without a ready Japanese equivalent, such as ‚privacy‘, ‚splenetic‘ or the verb ‚to deserve‘ cost ten or fifteen minutes, as do phrases requiring specialist knowledge – ‚Hanseatic‘, ‚nerve-ending‘, or ‚subjunctive‘. Jacob notices that where a Dutch pupil would say, ‚I don’t understand,‘ the interpreters lower their eyes, so the teacher cannot merely explicate, but must also gauge his students’ true comprehension.
Two hours pass at the speed of one but exhaust Jacob like four, and he is grateful for green tea and a short interval. Hanzaburo slopes away without explanation. During the second half, Narazake asks how ‚He has gone to Edo‘ differs from ‚He has been to Edo‘; Dr Maeno wants to know when one uses, ‚It neither picks my pocket nor breaks my leg‘; and Namura aks for the differences between ‚If I see‘, ‚If I saw‘ and ‚Had I but seen‘. (109)
Každý tlumočník se vytasí se seznamem položek, jež unikají kolektivnímu pochopení gildy. Ty přečte nahlas, pěkně jednu po druhé, a Jacob je vysvětlí tak jasně, jak dokáže, pomocí příkladů, gest a synonym. Skupinka probírá vhodné japonské ekvivalenty a někdy je v řeči s Jacobem zkouší, dokud nejsou všichni spokojení. Přímočará slova jako „vyprahlý“, „hojnost“ či „ledek“ je nezdrží příliš dlouho. Abstraktní výrazy jako „podobenství“, „smyšlenka“ či „odchylka“ se ukážou jako náročnější. Termíny, jež nemají zřejmý japonský ekvivalent, jako „soukromí“, „nevrlý“ či sloveso „zasloužit si“, zaberou shromáždění deset až patnáct minut, podobně jako fráze vyžadující specializované znalosti – „hanzovní“, „nervová zakončení“ nebo „konjunktiv“. Jacob si všimne, že v situacích, kdy by holandský žák přiznal, že nerozumí, tlumočníci sklopí oči, takže učitel nemůže pouze vysvětlovat, ale je rovněž nucen odhadovat, nakolik ho studenti skutečně chápou.
Dvě hodiny uplynou, jako by to byla jedna, avšak Jacoba vyčerpají jako čtyři, a tak je vděčný za zelený čaj a krátkou přestávku. Hanzaburo se bez vysvětlení vytratí. V druhé polovině sezení se Narazake zeptá, jak se sdělení „Odjel do Eda“ liší od „Byl v Edu“; dr. Maeno se zajímá o to, v jaké situaci lze použít rčení „zabít dvě mouchy jednou ranou“, a Namura se dotazuje na rozdíly mezi výrazy „Kdybych viděl“, „Kdybych byl viděl“ a „Kéž bych byl viděl“. (121)
Autorovi se pomocí trojic výrazů roztříděných do kategorií podařilo vystihnout, jaká témata i jaké typy obtíží mezikulturního dorozumívání se v komunikaci Japonců s Holanďany objevují. Vybrané pojmy mají zástupný význam, v češtině jsem se snažila především udržet sémantickou věrnost, což je důležité zejména u slov bez japonského ekvivalentu, která vypovídají o rysech japonské kultury. Z překladového hlediska je zajímavé použité rčení, neboť dobře ukazuje, jak promyšlená je významová výstavba díla, a bohužel představuje případ, kdy v češtině došlo k jistému ochuzení. Věta it neither picks my pocket nor breaks my leg, která znamená „nijak mě to netrápí, je mi to lhostejné“, je totiž poměrně známý citát z knihy Thomase Jeffersona Notes on the State of Virginia (Poznámky o státu Virginia, 1785), navíc z pasáže o náboženské svobodě, což je v románu jedna z citlivých otázek. Tuto narážku nebylo možné v češtině udržet ani nalézt úsloví téhož významu a přitom natolik obrazné, aby mohlo cizince mást. „Zabít dvě mouchy jednou ranou“ je znouzectnost, nicméně v daném kontextu funguje.
Jako hlavní problém se však v celém románu znovu a znovu vynořovala stylizace mluvenosti, neboť většina postav je záměrně a nápadně charakterizována mimo jiné svou mluvou a složky jazykové výstavby jsou průběžně zdůrazňovány.
Nejsnazší bylo v tomto ohledu stylizovat řečový projev japonských tlumočníků, v němž se projevovala různá úroveň zvládání holandštiny. Čeština cizinců je dobře prozkoumaný, v literatuře často používaný nástroj a typické chyby v angličtině (vynechané členy, nesprávné slovesné tvary, špatně utvořená množná čísla, chybný slovosled) lze snadno kompenzovat typickými chybami cizinců v češtině (dokonavost a zvratnost sloves, špatně utvořené nepravidelné tvary, nesprávné slovesné vazby, chybné rody podstatných jmen atd.), přičemž některé – zjednodušená větná stavba, záměna časů, komolení slov, špatné předložkové vazby či nakládání s gramatickými výjimkami – jsou velmi podobné.
Jazyk však není tematizován pouze v kontaktech mezi Holanďany a Japonci. Autor řečovými zvláštnostmi vzájemně odlišuje i tu hrstku úředníků, obchodníků, dělníků a otroků, kteří na Dedžimě celý rok čekají, až monotónnost jejich životů naruší příjezd obchodní lodi. Způsob, jakým hovoří, vypovídá mnohé nejen o jejich jazykových znalostech, vzdělání, původu a společenském postavení, ale i o povaze a osobnosti – a do značné míry o jejich myšlenkovém světě.
Kultivovaný jazyk vyšších úředníků kontrastuje s lidovým projevem dělníků až do vzájemného nepochopení, což je zjevné v této ukázce ze scény s popravou zlodějů:
Constable Kosugi asks the executioner to ready himself for duty whilst Vorstenbosch addresses the Dutchmen. ‚There are those amongst our hosts, gentlemen, who hope to see us choke on this dish of rightful vengeance: I pray you deprive them of the pleasure.‘
‚Beggin’ yer pardon, sir,‘ says Baert, ‚I ain’t graspin’ yer meanin’.‘
‚Don’t puke an’ don’t swoon,‘ says Arie Grote, ‚afore the Yellow Host.‘ (158)
Konstábl Kosugi požádá popravčího, aby se připravil k výkonu své povinnosti, zatímco Vorstenbosch promlouvá ke svým krajanům. „Mezi našimi hostiteli jsou tací, pánové, kteří doufají, že se zalkneme touto porcí spravedlivé pomsty – prosím, abyste jim to potěšení nedopřáli.“
„Ráčej prominout, pane,“ ozve se Baert, „ale ňák nechápu, vo čem to mluvíte.“
„Nepoblij se a nevomdlívej,“ vysvětlí Arie Grote, „před těma žluťákama.“ (170)
Formální, až pompézní projev ředitele Dedžimy se v angličtině naznačuje větnou stavbou, vzletnými slovními spojeními a knižním I pray. Výrazně nižší stylový rejstřík dedžimských dělníků je vystižen elizí sloves, zkracováním slovních tvarů, výrazně hovorovým ain’t a pravopisnými odchylkami. V češtině jsem se to pokusila naznačit hovorovým zakončením na -ma v instrumentálu plurálu, protetickým v-, uctivým onikáním, morfologickými změnami typickými pro obecnou češtinu (ňák) a expresivnější volbou slov (poblít se).
A právě varianty lidové mluvy představovaly v překladu zajímavou výzvu, neboť každý obyvatel obchodní faktorie pochází z jiného místa, z jiných poměrů, a ne všichni jsou rodilí Holanďané, což je fakt, který se vedení Dedžimy vzhledem k přísným pravidlům snaží před Japonci utajit. O tamějším irském tesaři jedna z postav říká: Twomeyho příšerný přízvuk vysvětlujeme tím, že pochází z Groningenu. Úředník Peter Fischer je Prušák z Brunšviku a autor s tímto faktem pracuje:
‚Errors,‘ Fischer gnashes his words, ‚here‘ – the Prussian thumps the pile of ledgers in front of him – ‚occur not because we unfrauded the Company‘ – his Dutch deteriorates – ‚but because Snitker forbade us to keep proper ledgers.‘ (60)
„Chyby,“ drtí Fischer slova mezi zuby, „se tady –“ uhodí pěstí do hromádky svazků před sebou – „objevují ne proto, že jsme zfraudovali Společnost“ – jeho holandština se v rozrušení zhoršuje –, „ale protože nám Snitker zakázal vést korekt záznamy.“ (71)
V češtině nebylo možné zachovat nesprávně použitý anglický zápor, a protože chybný tvar a vazba slovesa defraudovat nejsou natolik nápadné, aby to oprávnilo poznámku o horší holandštině, je to kompenzováno germanismem korekt.
I jiné postavy mluví nestandardními a různorodými variantami angličtiny. Vyniká to zejména v delších monologických pasážích, kdy jednotliví lidé Jacobovi líčí rozmanité zvraty osudu, které je přivedly na Dedžimu – a v tu chvíli se vynořila otázka, jak je vzájemně odlišit.
Podle současné překladové konvence se ke zprostředkování nižších jazykových rejstříků doporučuje používat nějakou variantu regionálně bezpříznakového středočeského interdialektu s prvky obecné češtiny. S tím si překladatel vystačí, pokud je celá kniha psána jednou substandardní variantou jazyka (vypravěč patří k určité společenské skupině, charakterizuje ho nedostatek vzdělání, mentální handicap nebo jiný rys, který má vliv na jazykové kompetence) nebo se v ní objevuje obvyklá dichotomie (vzdělanci vs. lid, město vs. venkov, vyšší vs. nižší společenské třídy). Jak si však poradit v případě, kdy je třeba odlišit více než dvě jazykové vrstvy?
Mitchell k tomu v angličtině používá převážně fonologické a morfologické prvky naznačující nestandardní výslovnost, a to v hojné míře, přičemž je u jednotlivých postav nuancuje. V češtině jsem k navození stejného účinku využívala tvaroslovné a hláskové změny: protetické v-, koncovky na -ej, krácení samohlásek, fonetické psaní tvarů slovesa být a slov jako dybych, dyž, ale také lexikální a frazeologickou expresivitu a syntaktické odchylky od normy. Cílem bylo uchovat zvláštnost řečového projevu, neboť ta je v originále významnou součástí výstavby díla, odlišit mluvu jednotlivých postav a zároveň udržet srozumitelnost pro čtenáře, zejména v delších úsecích.
Zde alespoň dvě typické ukázky:
Arie Grote, podnikavý šmelinář, pašerák, rozený obchodník a mazaný šejdíř s bystrou myslí, výbornou vyřídilkou a sklonem k jadrnému vyjadřování, mluví takto (jde o pasáž z kapitoly, kde probíhá vyjednávání mezi Dedžimou a anglickou válečnou fregatou):
‚Specifickly, he lied ’bout van Cleef bein’ keen on the deal. Now, I’d not jeopardise our card-games by revealin’ all, so to speak, but there’s a method called the Art of Lips. Folks reck’n yer know a liar by his eyes but ’tain’t so: ’tis lips what gives a man away. Different liars’ve diff ’rent tellers, but for Fischer, when, say, he’s bluffin’ at cards, he does this –‘ Grote sucks in his lower lip a fraction ‚– and the beauty is, he don’t know he does it. When he spoke o’ van Cleef earlier, he did it: he’s lyin’, plain as it’s writ on his face. Which it is. An’ if Fischer’s lyin’ ’bout specificks, he’s bendin’ the generalities, too, eh?‘ (398–399)
„Defnitývně vrdlouhal vo tom, že van Cleef s tou dohodou souhlasí. Já teda nechci vohrozit naše karetní dejchánky tím, že bych takříkajíc vyslepičil všechny triky, ale je jedna metoda, který se říká řeč rtů. Lidi si myslej, že lhář se pozná podle vočí, jenže to se pletou: prozraděj ho rty. Různý lháři maj různý způsoby, ale dyž Fischer dejme tomu blafuje v kartách, dělá todle –“ Grote nepatrně vtáhne spodní ret, „– a nejlepčí na tom je, že nemá tucha, že to dělá. Dyž předtím mluvil vo van Cleefovi, dělal to samý: lhal tak vočividně, jako by to měl napsaný v ksichtě. Což taky měl. A esli Fischer lže v podrobnostech, nevohejbá von náhodou pravdu taky kapánek, dyž dojde na vobecnosti, víme?“ (412–413)
Groteho promluvy jsem stylizovala obecnou češtinou pražského typu. Zkomolené slovo (specifickly – defnitývně) se dalo nahradit snadno, expresivní vrdlouhal zdůrazňuje jeho rétorické dovednosti, typické je protetické v-, morfologické změny (dyž, nejlepčí, prozraděj, maj, todle, esli) jsou jen naznačeny, aby se zachovala srozumitelnost. Využita jsou expresivní slova (vyslepičil, ksicht) a frazémy (nemá tucha, ohýbá pravdu) a také slovo víme?, které má kontaktovou funkci a zároveň je i v jiných promluvách pro Groteho řečový projev typické.
Ještě nápadnější jsou zvláštnosti mluvy Iva Oosta, míšence původem z jávské Batávie, která byla významnou holandskou obchodní stanicí. V originále je jeho neobvyklá výslovnost naznačena jinými morfematickými a fonologickými změnami než u postav, které pocházejí z různých koutů Holandska, například ne zcela obvyklým stahováním předložky of a zkracováním dalších slov a také nezvyklým nakládáním s tvary slovesa to be. Toto je pasáž z karetní partie, během níž se Jacob dozvídá něco ze životních osudů svých spoluhráčů.
‚Did the orphanage in Batavia give you your name, also, Mr Oost?‘ I would never ask that question sober, Jacob berates himself.
But Oost, on whom Grote’s rum is having a benign effect, takes no offence. ‚Aye, it did. „Oost“ is from „Oost-Indische Compagnie“ who founded the orphanage, and who’d deny there’s „East“ in my blood? „Ivo“ is ’cause I was left on the steps o’ the orphanage on the twentieth o’ May what’s the old feast day of St Ivo. Master Drijver at the orphanage’d be kind enough to point out, ev’ry now an’ then, how „Ivo“ is the male „Eve“ an’ a fittin‘ reminder o’ the original sin o’ my birth.‘
‚It’s a man’s conduct that God is interested in,‘ avows Jacob, ‚not the circumstances of his birth.‘
‚More’s the pity if was wolfs like Drijver an’ not God who reared me.‘ (99)
„Dal vám ten batávský sirotčinec také jméno, pane Ooste?“ Zastřízliva bych tuhle otázku nikdy nepoložil, pokárá se Jacob vzápětí.
Ale míšenec, kterého rum zbavil velké části jeho popudlivosti, se neurazí. „Jo, to jo. ‚Oost‘ je podle ‚Oost-Indischer Compagnie‘, co ten sirotčak založila, a kdo by mohl popřit, že mám v žilach ‚vychod‘? ‚Ivo‘ se menuju, bo mě nechali na schodech nalezincu dvacateho maja, a to je stary svatek svateho Iva. Pan učitel Drijver z nalezinca velmi laskavě co chvilu upozorňoval na to, že ‚Ivo‘ je ‚Eva‘ v mužske podobě a připadna připominka nejstaršiho hřichu meho zrozeni.“
„Boha zajímá, jak se člověk chová, ne za jakých okolností přišel na svět,“ namítne Jacob.
„V tom připadku je škoda, že mě vychovali vlci jako Drijver, a ne Buh.“ (110)
Abych promluvy Iva Oosta zřetelně odlišila od ostatních, uchýlila jsem se k nářeční stylizaci. Výslovnostní odchylky se daly v češtině přirozeně naznačit krácením samohlásek, což jeho promluvu automaticky lokalizuje kamsi do moravskoslezského regionu, nicméně tahle stylizovaná směs laštiny a valaštiny se morfologicky i lexikálně odlišuje dostatečně nápadně, aby mluvu dané postavy vnímalo okolí jako zvláštní. Přesto ale nejde o použití jednoho konkrétního nářečí, které by vyvolávalo u českého čtenáře nevhodné konotace. Podle mého názoru to představuje funkční iluzi – pro čtenáře srozumitelnou, schopnou vyjádřit i složité myšlenky a odpovídající konkrétní postavě.
Domnívám se, že stylizace mluvenosti v literárním překladu a obecně adekvátní převádění nestandardních idiolektů je téma, které by si zasloužilo větší pozornost, a to i odbornou. Na závěr bych však chtěla zdůraznit, že všechny problémy, na něž jsem při překladu narazila, jsem v průběhu práce řešila empiricky a intuitivně a tento text představuje rozbor a zdůvodnění post factum.
Petra Diestlerová
Petra Diestlerová (* 1972) vystudovala angličtinu a francouzštinu na Katedře překladatelství a tlumočnictví FF UK. Pracuje v nakladatelství, překládá angloamerickou prózu různých žánrů, dětskou literaturu a populárně-naučné publikace. Za diplomovou práci Polopřímá řeč jako problém překladatelský obdržela v roce 1996 Bolzanovu cenu. Dvakrát získala tvůrčí prémii v rámci Ceny Josefa Jungmanna udělované Obcí překladatelů, a to v roce 2014 za překlad románu Davida Mitchella Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta a v roce 2016 za nový překlad románu Charlese Dickense David Copperfield. Kromě pěti románů Davida Mitchella přeložila například tři romány Zadie Smith nebo romány Malý život (2017) Hanyi Yanagihary a Dokud vás nenajdeme (2021) Deepy Anappary.
Poznámky:
1. Každému, kdo by někdy překládal z angličtiny cokoli, kde se alespoň okrajově pojednává o lodích a mořeplavbě, doporučuji vynikající publikaci Velký slovník lodí a moře (1976, č. 2008), kterou přeložil František Novotný, jeden z mnoha velmi erudovaných odborníků, na něž jsem se při práci na tomto překladu obracela o pomoc. [Zpět]