Rozhovor s Antónem Lopem vedl Jakub Vaněk
Přeložila Katarína Ganobčíková
Antón Lopo se ve svém nakladatelství Chan da Pólvora dlouhodobě věnuje vydávání knih v galicijštině. Vedle toho je činný jako politický aktivista a básník. V rozhovoru vedeném korespondenční formou a paradoxně v jazyce, vůči jehož nadvládě se galicijská poezie několik století vzpouzí, tedy ve španělštině, jsme mluvili o revolučnosti psaní, obtížích malých literatur i současné nepříznivé situaci galicijštiny. Dotkli jsme se také toho, že naše číslo věnované galicijské poezii sestává výhradně z autorek.
Jakub Vaněk: Přítomné číslo našeho časopisu je věnováno převážně současné galicijské poezie psané ženami, doplňují je dva starší texty: Cantigas de Santa Maria a básně Rosalíi de Castro. V jednom z textů Xely Arias z roku 1988, který letos vyšel ve výboru ve vašem nakladatelství, je věta: „psát v galicijštině je vždy revoluce“. Mohl byste nastínit, jaké to je v Galicii vydávat poezii, jaké spatřujete spojitosti mezi politikou a literaturou a zda psaní (poezie) v galicijštině vnímáte i dnes jako revoluční čin?
Antón Lopo: Jedním z důvodů založení Chan da Pólvora Editora bylo prokázat, že poezie v Galicii není jenom hlavním symbolickým prvkem její kultury, ale také něčím, co neustále přispívá k jejímu rozvoji. Poezie zachránila identitu země, a je tedy jejím podhoubím. Na Pyrenejském poloostrově není žádný jiný literární systém, ve kterém by měla poezie tak specifickou váhu a hlubokou tradici, jak je tomu v případě toho galicijského. Co se týče kvality a bohatosti, neexistuje nic podobného. Právě díky tomu snáze čelíme obtížnostem při psaní, čtení, požitku z galicijské poezie, při jejím publikování, šíření a prodeji. Jako by toho všeho nebylo málo, v posledních letech náš jazyk začal být na svém vlastním území jazykem menšiny. Mysleli jsme si, že jsme na tom špatně, ale věděli jsme také, že na tom můžeme být ještě hůř. Proto je psaní v galicijštině stále považováno za jakýsi revoluční akt, výraz inovace a vzdoru. Nikdo to od vás neočekává. Nikdo ani nečeká, že budete galicijsky mluvit. Vždy z toho vzejdou akorát nesnáze. A vždycky, když už věříte, že jste tento jazyk s jeho tradicí a poezií úplně ovládli a vyčerpali, objeví se někdo, kdo s ním v umění a životě provede něco nového, originálního a nevídaného. Samotná galicijština se vymyká veškerým očekáváním. To lze vysvětlit pouze jako jistý druh vzpoury.
JV: Toto číslo jsme věnovali galicijským autorkám. Vnímáte v Galicii přítomnost feministického hnutí? Které politicky angažované proudy jsou pro vás s ohledem na literaturu či obecně dění v kultuře zajímavé?
AL: Ve společnosti se během epidemie covidu rozšířil zmatek a nejistota. Veřejný prostor totiž přestal být místem setkávání a byl obsazen extrémní pravicí a paranoiou v oblasti trhu. Nejedná se o žádný nový proces: pozvolna se vaří již po celá desetiletí a zahrnuje v sobě postupnou privatizaci veškeré činnosti a samotného sociálního myšlení. Specialitou diktatur – ať už levicových, či pravicových – a radikální kapitalistické společnosti je bourání různých komunit. Identitární hnutí, feminismus či queer, environmentalismus nebo jazyková rozmanitost jsou těmi skutečnými vakcínami proti násilí.
JV: Pro naše číslo jsme vybrali autorky publikující zejména v posledních několika desetiletích. V jejich verších zaznívají často kruté, nesmiřitelné tóny. Verše Lary Dopazo Ruibal, Pilar Pallarés či Any Romaní velice působivým způsobem promlouvají k současným tématům ekologie či migrace, ale zároveň neztrácí kontakt s tradicí evropské či západní poezie. Co pro současnou galicijskou poezii znamená tradice? A co vás v současné galicijské poezii nejvíce oslovuje?
AL: Jmenoval jste tři autorky, u nichž je literární tradice konstitutivním prvkem jejich hlasu. Zároveň jsou to ale smělé, troufalé a jedinečné básnířky. Právě to je jedna z charakteristik galicijské poezie. Vzniká sama v sobě – ve výbušném kontaktu s vnějším prostředím. Nejedná se o napodobenou či nějak kompilovanou poezii. Zaměřuje se i na to, co se děje v jiných částech světa. Ne nadarmo si říkáme lid emigrantů, kteří pochází z nejodlehlejších jeskyň planety. Na galicijské poezii mě nejvíce oslovuje to, že jsem nikdy nic podobného nečetl.
JV: Pro galicijštinu jako malý jazyk jsou nepochybně důležité vedle původní tvorby také překlady. Vaše nakladatelství se překladům věnuje a v Galicii je také silná překladatelská tradice. Mohl byste nastínit, jakou pozici má v galicijské literatuře překlad a jak si stojí galicijští překladatelé a překladatelky dnes?
AL: Přeložit poezii do galicijštiny není tak snadné, jak by se mohlo z vašich slov zdát. Čtenářů v této oblasti je málo a překlady jsou drahé. Nedávno jsme publikovali knihu Louise Glück a musím přiznat, že byla do určité míry přijata, ale v jejím případě to hodně ovlivňuje získání Nobelovy ceny. Náš jazyk zažívá období úbytku mluvčích a překlad také nežije v perspektivní době.
JV: V poslední době se objevilo několik překladů galicijské literatury do angličtiny. Jak vnímáte postavení galicijské literatury ve světě? Mění se v posledních letech situace překládání z galicijštiny?
AL: V posledních letech nepochybně nastala v kulturních a ekonomických vztazích ve světě větší plynulost a součinnost. Galicie také nezaostává. Úroveň její literatury vedla k překladům do několika jazyků. Nejedná se jen o poezii ani o pouhých pět nebo šest autorů. Tady se už jedná o velmi důležitou událost. Například ve Španělsku byly v posledních dvou letech uděleny národní ceny za literaturu Pilar Pallarés a Olze Novo, dvěma galicijským básnířkám. Tento pozoruhodný fenomén ovšem začal už před mnoha lety. Nesmíme také zapomenout, že národní autorkou Galicie je básnířka Rosalía de Castro.
JV: Situace galicijské literatury připomíná země, kde panuje určitá jazyková schizofrenie: Irsko, státy Maghrebu a další. Máte pocit, že vzhledem k situaci, v níž se galicijská literatura a kultura dlouhodobě nachází, lze hovořit o nějaké unikátní zkušenosti, která se v její literatuře a poezii artikuluje?
AL: Každý lid a každý jazyk má své charakteristické geny, své vlastní bible a odyseje. Zmiňujete třeba případ Irska a Maghrebu. S Galicií sdílí společný problém ohledně sociálního tlaku na užívání určitého jazyka. Je tam ovšem obrovský rozdíl. I když má Irsko vlastní stát, neznamená to, že jeho obyvatelé budou mluvit gaelsky. V Maghrebu je situace mnohem dramatičtější. Vnucování spisovné arabštiny se tam děje především kvůli rozsáhlé negramotnosti. V Galicii se konflikt rozšířil několika směry. Nejde tady jen o vnucování jazyka, ale také o ztrátu sebeúcty, dogmata, hrozby ekonomické marginalizace, sociální stigmata nebo velkou nevzdělanost.
JV: Zdá se mi, že například v poezii Miriam Reyes či Any Romaní hraje velkou roli moře a překračování hranic. Myslíte si, že poezie je něčím, co může jedinečnost společenství v určitém čase a prostoru vyjádřit a předat čtenářům třeba i z jiné části světa?
AL: O tom nepochybuji. Poezie není jen literatura nebo striktně jenom literatura. Není vždy zásadní pouze rozumět. Pravé poznání totiž nespočívá jenom v porozumění. Ačkoli je poezie společná pro všechny, ve všech zeměpisných šířkách světa, každé jedno společenství dokázalo pohlédnout vlastní poezií na svou jedinečnou oblast a zkušenost. Poezii můžeme považovat za určitý dalekohled, který nám umožňuje zaostřit na vesmíry, které bychom si ani nedokázali představit.
Antón Lopo
Antón Lopo (* 1961) je galicijský novinář, kritik, performer, překladatel a spisovatel. Byl více než dvacet let koordinátorem časopisu Revista de las Letras, figuroval také jako novinář v dnes již zaniklých novinách Galicia Hoxe. Je autorem čtyř románů a osmi básnických sbírek, přičemž jeho nejnovější román Extraordinario (Neobyčejný, 2018) získal významné ocenění Premio Narrativa Breve Repsol. Mezi jeho další díla patří sbírka Fálame (Mluv se mnou, 2004), která obdržela prestižní ocenění Premio Esquío. Jeho dílo zahrnuje rozmanité žánry, od beletrie, poezie přes biografii až po inovativní performance a audiovizuální tvorbu. Zaměřuje se v něm na problematiku identity člověka, homoerotismus a řeší každodenní problémy jedince. V roce 2016 založil nakladatelství Chan da Pólvora, které se za krátkou dobu stalo hlavním vydavatelem poezie v Galicii.
Katarína Ganobčíková
Katarína Ganobčíková (* 1998) vystudovala hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, momentálně pokračuje ve studiu španělské a hispanoamerické literatury. Zabývá se především hispanoamerickou literaturou andské oblasti, přičemž se zaměřuje na společensko-politickou situaci a problematiku identity obyvatelstva. Zajímá se také o italskou literaturu a o lingvistiku. V Praze působí jako lektorka španělského, anglického a slovenského jazyka.
Jakub Vaněk
Jakub Vaněk (* 1992) se věnuje převážně poezii a divadlu. Je doktorandem komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a členem redakce Plavu.