Rozhovor s Peterem Buggem vedla Olga Pavlova
S Peterem Buggem, dánským historikem, bohemistou a překladatelem, jsme mluvili o postavení české literatury na dánském knižním trhu, o českém disentu a o proměně obrazu České republiky v Dánsku.
Olga Pavlova: Co bylo prvním impulsem, který vás jako historika přiměl začít s překladem české literatury?
Peter Bugge: Překládat jsem začal už jako student, to znamená dřív, než jsem se začal soustavně věnovat studiu českých dějin. Jako student politologie se zájmem o „východní“ Evropu jsem si jako dost neobvyklý vedlejší obor vybral bohemistiku a krátce nato se pokoušel čistě pro sebe a pro zábavu překládat například básně Václava Hraběte a jiné menší texty. Bylo to dobré jazykové cvičení. Na letní škole v Brně v roce 1986 jsem se pak setkal s básnířkou Jiřinou Salaquardovou a nad skleničkou burčáku jí slíbil, že přeložím její verše. Tehdy jsem měl za sebou pouhé dva roky studia češtiny, ale s pomocí českých přátel a svého profesora bohemistiky jsem svůj slib dodržel. Skutečným zázrakem potom bylo, že jsem pro výbor básní mladé moravské autorky našel nakladatelství. Knížka vyšla v roce 1987 a měla velmi dobré recenze.
OP: V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že česká kultura již nepřipadá Dánům exotická. V čem kdysi spočívalo její kouzlo?
PB: Exotičnost a kouzlo před rokem 1989 asi spočívaly v tragickém osudu Československa po roce 1968. Zakázaní autoři, disidenti, exulanti jako Kundera, blízká a zároveň vzdálená země „za oponou“, to všechno bylo bohatým pramenem fascinace. Po pádu komunismu nás na nějakou dobu silně okouzlil Václav Havel, sametová revoluce a příběh o návratu do Evropy. Jak se ale z České republiky časem stávala stále normálnější evropská země, pozvolna vyprchalo oslnění i dojem exotičnosti. Dánové dnes znají Česko spíš jako turistickou destinaci.
OP: Jste autorem nového překladu Války s mloky od Karla Čapka. V čem se vaše verze zásadně liší od té staré?
PB: Natolik zásadně se od svého předchůdce asi neliší. Román do dánštiny přeložila průkopnice dánské bohemistiky Else Westh-Neuhard už v roce 1937. Byl to výborný překlad, ale jazykově nakonec zastaral. Když jsem srovnával svůj překlad se starší verzí, našel jsem několik menších překladatelských chyb, ale ty určitě někdo časem najde i u mě. Hlavní výzvou proto bylo najít rovnováhu mezi duchem a stylem Čapkova originálu a potřebou vytvořit věty, které na dnešního dánského čtenáře působí přirozeně. Čtenář má poznat, že čte text víc než osmdesát let starý, ale nemá ho to zatěžovat. V tomto kontextu bylo zvlášť zábavné překládat ty části románu, kde Čapek imituje češtinu 19. století!
OP: Jedna z vašich přednášek nese podtitul Zrození disidenta v českém nezávislém myšlení sedmdesátých let minulého století. Jaký je obraz typického českého disidenta na Západě?
PB: Nevím, co nebo kdo je dnes „Západ“. V různých zemích a generacích se určitě najdou velmi odlišné obrazy českých disidentů. V Dánsku je ale – pokud se o takovém obrazu dá vůbec mluvit – těsně spojen s postavou Václava Havla. Mladší lidé už asi ani nevědí, co český disent znamenal, a buďme rádi, že tomu tak je. Trochu se bojím, že brzo budeme muset i v souvislosti s jistými evropskými zeměmi nedaleko od nás zase o disidentech mluvit.
OP: Jakou pozici má česká literatura v Dánsku? Stále platí, že se Dánové skoro nezajímají o současnou českou literaturu a preferují takové autory jako Milan Kundera, Ivan Klíma nebo Pavel Kohout?
PB: Kunderu, Klímu a Kohouta dnes zná jen menší počet převážně starších čtenářů. Havel už také není příliš v módě. Česká literatura obecně nemá v Dánsku žádnou pozici, je prostě až na sporadické výjimky neznámá.
OP: Která jména tvoří ty vzácné výjimky?
PB: V roce 2018 vyšel v překladu české dánštinářky Lady Halounové ve spolupráci s dvěma dánskými redaktory román Chladnou zemí Jáchyma Topola. O rok později pak krátký román Úkryt od Egona Hostovského v překladu Jonase Suchanka, dánského spisovatele českého původu. Chybí nám ale bestseller nebo vůbec román s větší odezvou u kritiků a čtenářů, jak jsme to znali u Kundery a Klímy nebo o něco později v jisté míře i u Michala Viewegha.
OP: Jedním z vašich prvních knižních překladů byl v roce 2006 román právě Michala Viewegha – Případ nevěrné Kláry. Proč jste se rozhodl pro tento titul?
PB: Pro tento titul jsem se nerozhodl já, ale nakladatelství, což je naprosto běžná praxe. Už dříve u nás vyšly dva Vieweghovy romány, Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách. Oba se slušným úspěchem u kritiků i čtenářů. Přeložila je Eva Andersen, která od sedmdesátých let vynikajícím způsobem překládala Kunderu, Klímu a další. Tehdy ale už neměla na překládání čas nebo energii, a proto jsem nabídku dostal já. Případ nevěrné Kláry byl skutečně můj první přeložený román, ale zdaleka ne jeden z mých prvních knižních překladů. Po zmíněné sbírce poezie jsem koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let dost intenzivně překládal hry a eseje Václava Havla.
OP: Posledním vaším překladem je román Biancy Bellové Jezero. Podařilo se tomuto titulu navzdory koronavirové situaci najít čtenáře?
PB: Bohužel jen v menší míře. Vyšlo pár recenzí, převážně kladných, a knihu proto ve slušném rozsahu koupily dánské knihovny. Velmi nám ale chyběla možnost pozvat Biancu Bellovou do Dánska a udělat tak knize větší reklamu.
Peter Bugge
Peter Bugge (* 1960, Kodaň) je dánský historik a překladatel. Profesně se zabývá českou a středoevropskou historií 19. a 20. století, působí jako docent na univerzitě v Aarhusu, kde od roku 1994 do zrušení samostatného oboru v roce 2018 učil také bohemistiku. Přeložil díla Václava Havla, Karla Čapka nebo Mileny Jesenské.