Adéla Provazníková
Když letos na jaře vyšel v nakladatelství Akropolis román syrského autora Chálida Chalífy Smrt je dřina (2015) v překladu Jitky Jeníkové, vyvolalo to ve skromných českých arabistických kruzích velké nadšení. Konečně další román přeložený z arabštiny! Přibližně každá třetí kniha vydaná v Česku je překladová, arabština je jazykem více než čtyři sta milionů lidí a ročně v ní je publikováno několik tisíc beletristických textů. Navzdory tomu jde teprve o druhý arabský román za posledních deset let, který byl do češtiny přeložen z původního jazyka. Příběh o otcově mrtvém těle, které tři rozhádaní sourozenci vezou dodávkou napříč válkou rozvrácenou zemí, představuje ojedinělý, lidský hlas v české představě o blízkovýchodním regionu, formované především odosobněným zpravodajstvím a strachem z odlišných kultur.
Proč zůstává arabská (ale koneckonců i turecká nebo perská) literatura tak na okraji zájmu českých nakladatelů a čtenářů? Zatímco překlady z čínštiny, japonštiny, ale i hebrejštiny u nás vycházejí pravidelně, arabská zkušenost a její literární zpracování je prý pro českou veřejnost, naladěnou i podle výzkumů vůči arabské kultuře negativně, nezajímavá. Nakladatelé si navíc stěžují na nedostatek překladatelů a redaktorů, kteří by s arabštinou byli schopni kvalitně pracovat. Snad i proto se ne zcela výjimečně uchylují k publikaci knih přeložených z druhé ruky, přes angličtinu (např. skvělý román Azazel) či francouzštinu (romány Chuť medu a Ticho a vřava). Že je evropskými jazyky psaná arabská literatura pro nakladatele stravitelnější a že prověřené tituly slibují komerční úspěchy, je zřejmé, ale to by neměl být důvod iniciativní překladatele automaticky odmítat. Jak jinak objevit hit, nový žánr nebo autora či autorku zvláštně rezonující s českým publikem?
Zodpovědnost nicméně nenesou pouze česká nakladatelství. Arabské státy, a to zejména ty nejbohatší v Perském zálivu, teprve v posledních letech začínají arabskou literaturu pořádně propagovat na knižních veletrzích a podporovat finančně a institucionálně její překládání do evropských jazyků. Na pražském Světě knihy sice v roce 2011 byla čestným hostem Saúdská Arábie a v roce 2015 stejnou roli přijal Egypt, ale k probuzení překladové aktivity to nestačilo. A ani naše odborné arabistické kruhy se ne vždy umějí v literárním poli pohybovat a komunikovat. Kromě knih vychází málo překladů také časopisecky a články o zajímavostech z arabské literární produkce se objevují v tištěných i internetových periodikách jen zřídka. Z tohoto pohledu jsou tahouny kulturní festivaly Nad Prahou půlměsíc, Arabfest a Festival spisovatelů Praha, jejichž organizátoři nepřestávají arabské spisovatele a spisovatelky zvát a v Česku představovat alespoň krátkými úryvky z jejich děl.
Snahu o prosazení arabských autorů projevují také specializovaná nakladatelství, jako je Dar Ibn Rushd, které ale vydává především sbírky povídek z různých arabských zemí. Povídky jsou vůbec nejpopulárnějším překladovým žánrem, od roku 2010 u nás vyšlo jedenáct antologií dosti různorodé koncepce i kvality, přestože arabské literatuře vládne ještě stále román. Druhou nejproduktivnější oblastí překladů jsou pak filosofické a náboženské texty, které vycházejí zejména v edici Orient nakladatelství Academia. Současný román či poezii, které dokážou vyjádřit hloubky lidské zkušenosti, univerzální nebo té velmi arabské, aby člověk pohledal. Přitom je opravdu z čeho vybírat!
Teprve když se o problému, v tomto případě o chybějícím článku v českém obrazu světové literatury, ví, lze ho začít nějak řešit. Snad tedy zájem čtenářstva o Chalífův román, podpora z arabských zemí a nekončící pokusy překladatelů z arabštiny něco si prosadit postupně povzbudí další redaktory k otevírání dveří autorům a autorkám ze zemí arabského světa.
Článek vznikl na základě výzkumu překladové aktivity z arabštiny v Česku mezi lety 2010 a 2020 provedeného pro projekt LEILA: Arabic Literature in European Languages, který podpořil program Evropské unie Kreativní Evropa a Anna Lindh Foundation.