Rozhovor s Maxem Ščurem vedla Olga Pavlova
S běloruským básníkem a překladatelem Maxem Ščurem jsme mluvili o koexistenci ruštiny a běloruštiny v Bělorusku, o zasahování státu do kulturního života v zemi, o přijetí české nemainstreamové literatury v Bělorusku a o práci překladatele a spisovatele na volné noze.
Olga Pavlova: Už skoro dvacet let žiješ v České republice. Nebojíš se, že každodenní kontakt s češtinou může ovlivnit tvou běloruštinu?
Max Ščur: Když jsem přijel do České republiky, má běloruština byla spíše nespisovná a v některých ohledech poměrně rudimentární, nehledě na to, že jsem bělorusky od dětství mluvil s prarodiči, že jsme ji měli ve škole, že jsem docela hodně četl a od svých dvanácti let i psal bělorusky. Spisovná běloruština má spoustu nuancí a pořádně jsem se ji naučil až během své práce pro Svobodnou Evropu v Praze, předtím jsem ji nikdy nestudoval. Ta řeč je v Bělorusku natolik zanedbaná, že skutečně dobře bělorusky mluví a píše asi jen ten, kdo ji studuje jako vysokoškolský obor. Mým pravým učitelem běloruštiny byl tedy od roku 2004 můj kamarád jazykovědec Juraś Bušliakou, který už bohužel není mezi námi. Než jsme se seznámili, v prvních letech života v Česku jsem do své psané běloruštiny možná občas míchal nějaká ta česká slova. A teď už to asi dělám zase, protože většinu času mluvím a přemýšlím česky. Teď si na to ovšem dávám větší pozor.
OP: Platí pořád, že skoro polovina čtenářů v Bělorusku dává přednost ruštině? Jaké jsou k tomu důvody kromě násilné rusifikace?
MŠ: Bělorusko je skutečně velice rusifikovaná země. I když většina Bělorusů bělorusky pasivně umí. Dá se říct, že jedním z důvodů, kvůli kterým jsem emigroval, bylo zbavit se neustálého vlivu ruštiny na můj způsob přemýšlení a psaní v běloruštině. K rusifikaci za sovětských časů patřilo i udržování běloruské kultury v takových těch venkovských mantinelech. Když už ji nemohli zakázat jako za cara, udělali z ní takový skanzen a způsob, jak kanalizovat tvůrčí energii venkovské inteligence, aby nebyla nebezpečná. Je jasné, že rozvíjející se urbanistická a průmyslová společnost se nemohla opírat o venkovskou kulturu, okleštěnou – od stalinských čistek – do podoby takového ozdobného bonsaje. Ale nikdy nechyběli vlastenci, kteří brali sovětský internacionalismus vážně, viděli v něm šanci stejně hodnotného vývoje všech národních kultur. Problém dnes je, že původní rodilí mluvčí běloruštiny na venkově už skoro nejsou, jazyk se obrozuje hlavně díky mladé městské populaci. A to je snad ta největší změna, která se stala v roce 2020: Bělorusové se ve své většině přestali stydět za to, že mluví bělorusky. Teď se naopak stydí, když bělorusky nemluví.
OP: Jak funguje koordinace vydávání českých autorů na dálku? Zasahuje do práce překladatele a vydavatele běloruská cenzura?
MŠ: Běloruská cenzura ve vztahu k jednotlivým titulům funguje hlavně na hranicích, když chcete do země dovézt víc než jeden kus nějaké knihy. Všechno se prověřuje, díky tomu máme asi nejsečtělejší celníky na světě. Nedávno mi kamarád básník vyprávěl, jak celník během kontroly přečetl celou předmluvu k jeho sbírce. Uvnitř země stát „pase“ spíše po jednotlivých nakladatelích, jen vzácně po konkrétních autorech. Před lety byl u soudu časopis Arche, pak nakladatelství Lohvinau, dnes hrozí soud nakladatelství Januškevič. To znamená, že neexistuje seznam zakázaných děl, přece i Alexijevičovou šlo vydat celkem bez problémů, ale jsou vydavatelé i autoři, s nimiž stát – a ten je stále největší vydavatel a distributor knižní produkce – z ideologických důvodů nespolupracuje. Pokud ovšem napíšete báseň Zab prezidenta jako kdysi Slavamir Adamovič, půjdete do vězení. Ale to byl za celou dobu asi jediný případ pronásledování autora kvůli jeho dílu. Momentálně jsou ve vězení literáti Paval Sevjaryněc a Aliaksandr Fiaduta, první byl odsouzen k sedmi letům vězení za organizaci pouličních nepokojů, druhý čelí absurdnímu obvinění z přípravy státního převratu.
OP: Věnuješ se překladu náročnějších textů. Jaké okolnosti ovlivňují tvůj výběr autorů?
MŠ: Řídím se vlastním úsudkem a vkusem. Zajímá mě v první řadě takzvaná neoficiální, nekomerční kultura, underground. Nevím proč, prostě to u mě od mládí tak je. Jsou mi blízká slova japonského básníka a zenového mistra Rjókana, který řekl: „Nesnáším poezii profesionálních básníků ani jídlo od profesionálních kuchařů“. V komerčně úspěšné literatuře hned vidím ten kalkul, na kterém je založená. I v běloruské knižní produkci, domácí i překladové, je ten kalkul přítomen. Je ostatně celkem bohulibý: běloruští intelektuálové chtějí, aby běloruský masový čtenář četl v rodném jazyce za každou cenu. I za cenu toho, že bude číst pro vlastní zábavu celkem plytké a nenáročné věci. Tak mu je dodají, jak z domova, tak ze zahraničí, a ty mají něco jako úspěch. O jejich autorech se mluví a píše, stávají se tváří literárního provozu. Důležité je také mít „správné“ politické smýšlení, pokud možno pravicové a liberální. Pokud jde o mě, nepatřím mezi úspěšné běloruské literární podnikatele a upřímně je nesnáším. Píšu a překládám celý život a moc jsem toho psaním zatím nevydělal, když nepočítám cenu Jerzyho Giedroyce za román Uzavřít geštalt. Většinu svých věcí zpřístupňuji Bělorusům zadarmo a to je velká chyba: co je zadarmo, toho se neváží.
OP: Překládáš starší a především současnou poezii. Máš nějakou zpětnou vazbu, jak a který český autor obstál u běloruských čtenářů?
MŠ: Tak třeba o Bondym napsala jedna – a jediná – běloruská recenzentka, že to je nějaký podivný ožrala a že nechápe, co dělá jeho kniha v edici Česká kolekce nakladatelství Lohvinau. Měl tam prý být namísto něj Čapek. Zřejmě jí vadila Bondyho levicovost, protože kolegyně má ráda Ayn Randovou. Nedokážu si představit, že běloruský čtenář poezie bude chtít číst nebo si nedej bože koupit například Krále, Olšovského nebo Těsnohlídka, kdyby vyšli knižně. Takový Krchovský by ještě možná šel, toho jsem nakonec překládal také. Nebo že by chtěl číst prózu Ladislava Šerého, když je tu Viewegh nebo Šabach. My se tomu tady můžeme maximálně zasmát, ale jinak to neovlivníme. Možná to vězí v tom, že Bělorusové jsou chudí a knihy jsou dnes poměrně drahé. Takže se bojí koupit něco, čemu pak prostě nebudou rozumět. Nejčastěji používaná výmluva zní „to není můj autor“, tu jsem o sobě četl víckrát a beru to jako velké uznání ze strany většinového publika.
OP: Přeložil jsi mimo jiné Slavnou Nemesis, Lidskou tragikomedii, Jak bude po smrti a další texty od Ladislava Klímy. Co bylo na této práci nejnáročnější?
MŠ: Asi neuchlastat se k smrti. To byla doba, kdy jsem byl do Klímy hodně zamilovaný, ale ta už je jaksi pryč. V té době, asi v roce 2007, ho nechtěli vydat, protože nebyl ještě přeložen ani do ruštiny, a existovalo tudíž nebezpečí, že kniha u běloruských čtenářů, orientujících se hlavně podle ruského literárního a mediálního provozu, propadne. Ani v Česku se mi na to tenkrát nepovedlo sehnat peníze. Jak říkám, nejsem úspěšný literární podnikatel a neumím přemýšlet v „projektech“. Ale aspoň jeden projekt se mi celkem povedl: v roce 2019 jsem na dálku zorganizoval v Minsku udělování cen za elektronickou a online literaturu. „Investoval“ jsem do něj část peněz získaných z Giedroycovy ceny. Další projekt, který považuji za úspěšný, je elektronický literární časopis Litrazh.org, který od roku 2013 rediguji. Právě tam uveřejňuji většinu svých literárních překladů z češtiny a dalších jazyků.
Max Ščur
Max Ščur (* 1977, Brest) je bělorusko-český básník, prozaik a překladatel žijící od roku 1998 v Praze. V letech 1994–1998 studoval španělštinu a angličtinu na Minské státní lingvistické univerzitě, v letech 1999–2006 španělskou a iberoamerickou literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem sbírek poezie a románů v běloruštině. Česky vydal sbírky básní Modus bibendi (2012) a Arytmie (2019), novelu Kulturtréger (2013) a knižní rozhovor s Františkem Dryjem Velký antimasturbátor (2017). Do běloruštiny přeložil díla Egona Bondyho, Ladislava Klímy a dalších. Je redaktorem bělorusko-ukrajinsko-ruského internetového časopisu Litrazh.org, kde pravidelně publikuje vlastní překlady a básně.