Michael Alexa
Mackiewicz, Józef. Cesta nikam.
Z polského originálu Droga donikąd (nedatováno) přeložila Marcela Bramborová.
1. vydání. Praha: Volvox Globator, 2020. 368 stran.
Loňským vydáním Cesty nikam, prvního románu polského (exilového) spisovatele Józefa Mackiewicze (1902–1985), je splacen velký dluh. Dosud nebyla do češtiny přeložena jediná autorova kniha, tato je navíc jeho zdaleka nejslavnější a nejdiskutovanější. Nositel Nobelovy ceny Czesław Miłosz označil pojetí politického osudu v Cestě nikam za neobyčejně nepolské – a ve zpětném pohledu neobyčejně trefné a historicky věrné.
Mackiewiczův román, jenž se může směle ucházet o titul nejpesimističtější knihy polské literatury, bývá považován za částečně autobiografický: hlavní postava Pawła v hrubých obrysech kopíruje život samotného autora. Novináři, který po německé a sovětské okupaci odmítá kolaborovat, nezbývá než nádeničit jako dřevorubec a povozný. Zatímco Mackiewiczův příběh skončil emigrací a literárním úspěchem, ten Pawłův je rozsáhlou galerií tužeb a krachů, plánů a zmařených nadějí.
Příběh Cesty nikam (poprvé byla publikována v Londýně v roce 1955) se odehrává mezi pozdním létem 1940 a červnem 1941 na polsko-litevském pomezí; třebaže zuří světová válka s Německem, v románu nepadne o nacistech ani slovo a důraz je kladen na bolševizaci národnostně pestrého regionu. Literární časopisy obsahují články začínající slovy Stalin řekl o Dostojevském… (34), nástroji války jsou hesla, plakáty a slavnostní proslovy (v autorově podání jsou téměř vždy zdrojem specifického humoru) ruku v ruce s NKVD, NKGB, udavači a revidovaným politickým slovníkem. Hodiny se již seřizují podle Moskvy a má to být právě Sovětský svaz, který kraj osvobodí od bídy a zbaví jej kapitalistického jha; válenky sice v obchodech nejsou k mání, zato tam mají Stalinovu podobiznu; zákazníci jsou ujišťováni, že cukr a látka na oblečení jsou již na cestě, stejně jako nouze, kterou ze Sovětského svazu rovněž brzy přivezou…
Tradiční téma polského mesianismu je v románu dovedeno až na pokraj jakési národní sebevraždy a vyvstává otázka, co teď. Bezradnost a bezvýchodnost situace symbolizuje hulánská šavle, rodinné dědictví, které Paweł zabalí do Litěraturnoj gazety a prodá do komise. Schůze kontrateroristické skupiny v prádelně a její podvratná činnost vyzní do ztracena, stejně jako Pawłovo nové ryto v podobě pašování cukerínu, když Tadeusz, nejhrdinnější postava celého románu, zemře v banální honbě za pokladem. Z Litvy se stane sovětská republika, a dokonce i zázrak prorokovaný pomatencem z Papiškés je sovětské garnituře spíše jen trnem v oku než skutečným ohrožením. Sázka na zázrak je jedinou odpovědí na sílícího nepřítele – asi jako se to podařilo Gavrilu Principovi, jehož jméno si ovšem skupina polské inteligence nedokáže při schůzi v prádelně vybavit.
Mackiewiczův nejslavnější román patří mezi nejčistší zástupce tzv. kresové literatury či literatury malých vlastí (viz Plav 9/2019), liší se ovšem chybějící idyličností, která je příznačná kupříkladu pro Miłoszovo slavné Údolí Issy (rovněž 1955, česky 1993), odehrávající se mimochodem v podobné lokalitě, nebo některá díla Tadeusze Konwického, Olgy Tokarczukové a dalších autorů. Mackiewiczova analýza hybridního útoku (anexe a rafinovaná forma bolševizace) Sovětského svazu na Polsko je ovšem velmi osobitá a v moderní polské próze má své nezastupitelné místo.
Překladatelčina práce bohužel nenašla spolehlivého partnera v dobrém redaktorovi (uveden Michal Hrubý). Ve starších překladech se Marcele Bramborové a jejím redaktorům podařilo vyvarovat se dezinterpretací, jazykových neobratností a nejednotných řešení, nikoli však v tomto případě: četných jazykových nepřesností (jako jsou překlepy, chybějící uvozovky, nepřesné zacházení s ruskými výrazy a jmény a nejbolestněji polský slovosled a chybné české vazby) a ojedinělých překladatelských hrubek (muž postávající u studny se například stává Woodym ve chvíli, kdy mu manželka připomíná, ať přinese voodúúú) si pečlivý redaktor jednoduše nemohl nevšimnout.