Rozhovor s Halinou Lapiňou vedla Olga Pavlova
S matematičkou, bohemistkou a zkušenou překladatelkou z češtiny Halinou Lapiňou jsme mluvili o jejím prvním setkání s Českou republikou, studiích na Letní škole slovanských studií a také o jejím nejslavnějším překladu Babičky Boženy Němcové.
Olga Pavlova: Poprvé jste do České republiky, či spíše do tehdejšího Československa přijela v roce 1977. Tehdy jste Univerzitu Karlovou navštívila společně se studenty matematicko-fyzikální fakulty. Co vás potom přivedlo k české literatuře, kultuře a překladu?
Halina Lapiňa: Českou republiku jsem opravdu poprvé navštívila v rámci výměny studentů matematiky mezi Lotyšskou univerzitou a Univerzitou Karlovou. České prostředí mě v jistém smyslu doslova fascinovalo. Cítila jsem opravdové přátelství a vstřícnost studentů i profesorů, kteří nás hostili, užili jsme si spoustu zábavy, dokonce nás naučili pár pěkných českých lidovek. Líbila se mi česká krajina, nádherné zámky, hory, které u nás nejsou, ráda jsem navštěvovala koncerty české hudby. Tenkrát jsem uměla česky jen nepatrně, ale každého Čecha upřímně potěšilo, že se s ním snažím mluvit jeho rodnou řečí. No a Praha, ta vždycky byla a je perlou Evropy, do níž se nelze nezamilovat. Na oplátku zase čeští studenti přijeli k nám, snažili jsme se je také pohostit a zaujmout. Poté jsem se pilně učila česky, četla knížky a studovala různé zdroje. A když se v roce 1990 Lotyšsko stalo nezávislou republikou, bylo moje nejvroucnější přání získat práci na české ambasádě, což se nakonec v roce 1999 podařilo. To už jsem byla v češtině až po uši.
OP: Pomáhá vám při překladech vaše původní profese matematičky?
HL: Určitě. Matematika, to je logika a každý překlad logiku vyžaduje. Chaotické čtení sotva někoho zaujme.
OP: Říkáte, že jste se česky naučila především sama. V letech 2002 a 2003 jste se zúčastnila Letní školy slovanských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Existuje něco, co vám přineslo samostudium, ale co vám naopak pobyt v českém akademickém prostředí vzal?
HL: Ano, jsem autodidakt. Před prvním studentským zájezdem do tehdejšího Československa jsem se snažila trochu si češtinu osvojit. První kroky nebyly složité, protože jsme doma s rodiči mluvili polsky. Takže mi to zaprvé přineslo radost, že můžu aspoň trochu komunikovat v českém prostředí. Díky znalosti češtiny, i když zpočátku velmi skromné, jsem získala řadu skvělých přátel a zvláštní vztah k českému prostředí a k Praze. Co se týče pobytů na Karlově univerzitě, ty mi nevzaly nic, naopak daly velkou radost. Díky profesorům na filosofické fakultě jsem načerpala mnoho znalostí a pochopení pro češtinu, ale i obeznámení s českou kulturou. Chtěla bych mezi jinými zmínit tehdejšího vedoucího letní školy Jana Kuklíka, svou první učitelku češtiny Janu Bischofovou, Jiřího Hasila. Myslím si, že každý matematik má rád systém a ten jsem na škole slovanských studií v češtině objevila. Získala jsem také trochu sebevědomí, že dovedu mluvit správně.
OP: Často překládáte titulky k filmům, proto předpokládám, že česká filmová produkce je v Lotyšsku dobře známá. Jak je na tom literární tvorba?
HL: Opravdu velmi ráda překládám a tlumočím filmy. Jsem schopná vždy těch pár hodin během představení žít životem filmových hrdinů. Česká filmová produkce je v Lotyšsku známá, ale někdy je těžké uvést nejnovější filmy, jelikož je to finančně mnohem nákladnější. Česká literatura samozřejmě v Lotyšsku známá je. Zde bych asi měla začít zmínkou o Švejkovi, který se stal v Lotyšsku absolutním hrdinou. Lotyšsko byla jedna z prvních zemí na světě, kde byl Haškův román přeložen. Meziválečná doba byla vůbec velmi úspěšná, pokud jde o navazování a oživování kulturních a literárních vztahů mezi Lotyšskem a Československem. Bylo přeloženo mnoho děl bratří Čapků, zmíněného Haška i dalších autorů. Významným poválečným lotyšským překladatelem z češtiny byl Vinifreds Kraučis, překládal knihy Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Oty Pavla a jiných. Teď hodně překládají Jánis Krastiňš, Sandra Nikulceva a já sama jsem přeložila přes dvacet titulů. Takže něco lotyšští čtenáři přece jen mají, aby se mohli s českými literárními díly seznámit.
OP: Nakladatelství Pétergailis se specializuje na vydávání české literatury. Proč?
HL: Asi proto, že ředitelka nakladatelství Pétergailis Inguna Cepíte má vřelý vztah k České republice. Pochází z hudební rodiny, její matka se věnovala sborovému zpěvu, který má v naší zemi mimořádně silnou a dlouhou tradici. Byla významnou sbormistryní, která se s lotyšskými pěvěckými tělesy opakovaně a úspěšně účastnila hudebních soutěží v Praze a měla také ráda českou hudbu a kulturu. První knížka, kterou mi v roce 2006 vydala, byla Říkadla našeho Kadla od Josefa Lady. Přiznám se, že jsem byla překvapená, že se někdo v Lotyšsku odhodlal ji publikovat, protože je typicky česká.
OP: Stejné nakladatelství vydalo v roce 2015 váš překlad Babičky od Boženy Němcové. Neměla jste při práci obavy, že čtenáři takto staré dílo prostě nepochopí?
HL: Babička je stěžejní dílo české klasické literatury. Překládat rozhodně nebylo jednoduché právě proto, že byla napsána před více než sto lety a obsahuje poměrně mnoho pojmů, které jsou vlastní době Boženy Němcové, ale nám už mnoho neříkají. Pracovala jsem na překladu asi čtyři roky, samozřejmě jsem se snažila do textu proniknout a nalézt co nejpřiléhavější lotyšské ekvivalenty. Mezi Lotyši, kteří čtou česky, byli tací, co si mysleli, že tohle v jistém smyslu archaické dílo nebude už nikoho zajímat. Ostatně podobné je to v České republice. Po rozhovorech s českými čtenáři bych rozdělila českou společnost na dva tábory: na jedny, kteří říkají, že takhle staré dílo se už nedá číst, a druhé, kteří Babičku naprosto milují. Jsem ráda, že jsem uvažovala stejně jako ti druzí. Musím říct a mám z toho radost, že je jen málo mnou přeložených knih, na které slýchám tak skvělé ohlasy. Je to jenom další důkaz, že Češi a Lotyši mají hodně společného jak v dějinách, tak i v lidových tradicích.
OP: Proč jste se tehdy rozhodla pustit se zrovna do této knihy?
HL: Stalo se tak po návštěvě Babiččina údolí a Muzea Boženy Němcové v České Skalici. Viděla jsem tam výstavku překladů knihy Babička do všemožných světových jazyků, včetně překladů do litevštiny a estonštiny, ale lotyšské vydání tam chybělo. Knihu jsem přečetla už dřív, dostala jsem ji jako dárek od českého kamaráda a věděla jsem, kdo je Božena Němcová a jaký má význam pro českou literaturu. Od návštěvy muzea jsem už tolik neváhala a seriózně začala uvažovat o překladu Babičky.
OP: Překládáte i hodně dětské literatury. Která knížka měla největší čtenářskou odezvu?
HL: Jednoznačně je to kniha Michala Černíka Malovaný svět a já ho chci uvidět. Autor knihy má velmi bohatý a dětem srozumitelný vypravěčský styl. Knížka je zcela vyprodaná.
OP: Kterou českou knihu byste naopak překládat nechtěla?
HL: Nepřekládala bych knihu, jejíž obsah by zásadně odporoval mým životním hodnotám. V literatuře nemám ráda autory, kteří vědomě či nevědomky očerňují svůj národ.
Halina Lapiňa
Halina Lapiňa (* 1947) vystudovala matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě na Lotyšské univerzitě, kde potom také dlouhodobě působila. Čtrnáct let pracovala jako tlumočnice a překladatelka na Velvyslanectví České republiky v Rize. Dnes aktivně překládá titulky k českým filmům a českou beletrii. Kromě současné a dětské literatury přeložila do lotyštiny například Babičku Boženy Němcové.