Rozhovor s Jorgem Zúñigou Pavlovem vedla Monika Sechovcová
Je Chile „zemí básníků“? A má vůbec smysl se o literatuře bavit v rámci pojmů národ a generace? Se spisovatelem Jorgem Zúñigou Pavlovem jsme si povídali o kosmopolitním rázu chilské literatury, o chilské básnické tradici a lidových payas nebo o tom, proč je chilská španělština ideálním jazykem k mlčení. Dotkli jsme se také inovativního potenciálu avantgardy a připomněli opomíjené chilské spisovatele a spisovatelky.
Monika Sechovcová: Číslo je věnované manifestům a je převážně prozaické. Chile ale bývá tradičně označováno spíše jako „země básníků“. Je to označení aktuální i dnes – převažují básníci nad prozaiky?
Jorge Zúñiga Pavlov: Tohle okleštění na národ nemám rád. Literatura byla a vždy bude něco jiného. Už dlouhá desetiletí není záležitostí jednoho národa na jednom konkrétním místě, ale spíše otázkou žánru a především jazyka. Pro mě jako pro cizince a člověka, který se tak cítí šťastný, je zajímavá právě literatura, která není spjatá s národem nebo konkrétním prostorem; literatura, která může fungovat i jinde. Ale chápu, že takové zkratky existují. Často ale nadělají víc škody než užitku.
„Země básníků“ je také zkratka, redukce, výpustka. Chápu to označení jako pohled zvenčí, evropské nebo cizí vnímání. Znám hispanisty, kteří mají natolik rádi Jižní Ameriku, že se mi jejich láska skoro protiví, a to proto, že mi připadá fundamentalistická. Milují přesné definice a hranice pojmů. Často přijímají vše, co odtamtud pochází. Mají sklony k redukci. Ale asi chápu proč. Vy zde musíte předmět nějak uchopit, protože vše je pro vás nakonec zajímavé učivo. A učenec musí být bezpodmínečně zvědavý na celý svůj předmět badání. To je něco, co se zde snažím postupně naučit. Ale vidět sebe zvenčí je často trochu schizofrenní.
Nicméně něco pravdy na tom označení je. V Chile se poezii daří. Jako by probouzení prozaiků byl pomalý, postupný proces, který sledujeme od šedesátých let minulého století a má podle mě co do činění s vývojem literatury a knihy jako spotřebního zboží. Chile přestalo být provinční zemí a na jeho prozaické literatuře to bylo vidět. Dovolil bych si tvrdit, že takový Roberto Bolaño je svým způsobem logickým vyústěním jisté nové kosmopolitnosti. Takový vývoj ale nelze jen tak nastolit shora nebo od stolů vydavatelů, musí existovat skuteční aktéři a reálie, které to předpokládají. Chilská próza i díky takzvanému boomu latinskoamerického románu k sobě přitahuje pozornost. Nejdůležitějším představitelem tohoto hnutí byl José Donoso nebo později Jorge Edwards a bohužel trochu zapomenutý Francisco Coloane, který se na rozdíl od Donosa věnoval rurální tématice a jižním legendám. Donoso žil v exilu, odtržený od svých krajanů. V té době pořád žila velká básnická jména jako Braulio Arenas, Gonzalo Rojas, Enrique Lihn, Jorge Teillier a samozřejmě Nicanor Parra. To byla jiná liga. Tito básnicí užívali jazyk, který byl pro Chilany srozumitelný, ale i hermetický nebo kryptický, protože se přibližoval způsobu, jak Chilané běžně mluví. Toho si ani španělsky mluvící turista, ani hispanista nemusí všimnout. V řeči Chilanů hraje významnou roli ironie, sarkasmus, parodie, černý humor, dvojsmysl. Podstatné je i to, co se záměrně zamlčí. Chilská španělština je stručnější, není košatá a plná ozdob. Tíhne k něčemu, co bych nazval chilská lidová gestalt nebo polovičaté mlčení. Chilan často větu nedopoví nebo něco zkrátí či využije vtipnou metaforu.
Nesmíme také zapomenout, že próza byla v Jižní Americe zakázaná. Díky cenzuře, kterou španělská koruna během dlouhého koloniálního období uvalila na romány ve svých državách, našla místní tvořivost jiné výrazivo: píseň nebo lidovou báseň. Ne náhodou Neruda pojmenoval své nejvelkolepější dílo Veliký zpěv. Poezie hraje podstatnou roli i v souvislosti s orální slovesností převládající u původního obyvatelstva a u kreolské negramotné společnosti. Lidové payas nesou v Chile spíše lyrické prvky. V neposlední řadě je nutné vyzdvihnout fakt, že Chile je jediná země na kontinentu, která disponuje epickou zakládající básní La Araucana, ve které Španěl Alonso de Ercilla y Zúñiga popisuje pobití původního obyvatelstva. Aby toho nebylo málo, Pedro de Oña napsal ještě jednu: Arauco domado. Existence těchto velkých literárních děl jistě hrála roli v obecném vnímání tohoto literárního žánru. Současní básníci už ale v zahraničí nejsou tolik vidět, ovšem chilská poezie má pořád co nabídnout. Třeba jména jako Óscar Hahn, Omar Lara, Juan Luis Martínez, Raúl Zurita, Elvira Hernándezová, Rosabetty Muñozová a Carmen Berenguerová.
MS: Do čísla jsme zařadili kromě zmiňovaného Edwardse a Zurity, tedy autorů takzvané generace padesátých let, také „avantgardní“ díla z třicátých let — Huidobra a Emara — a současníky, kteří zase bývají nazýváni „generací dětí diktatury“. Jak vnímáte toto členění na generace?
JZP: Snaha vše postavit do časové latě mi vadí stejně jako národnostní členění literatury. Nemyslím si, že rok narození autora je extra důležité kritérium pro pochopení literatury. V každé takzvané generaci existují dostatečné protiklady a mezi vrstevníky jsou patrné markantní odlišnosti. Akademie však taková označení miluje a veřejnost zase miluje zkratky. Literatura nicméně není generační jev, stejně jako se neskládá jen z postav a dějů. Je to daleko niternější záležitost, je to duševní prožitek.
Když mluvíme o „generacích“, co třeba novísimos a Mauricio Wacquez? Toho bych zmínil, protože z Chile emigroval, a kdo odcestuje, jako by nebyl. Každá takzvaná generace nebo období skrývá opomíjené autory. Literární archeologie je na štěstí časem vyloví a autoři se mohou stát až kultovními. Je to možná daleko lepší osud než být komerčně úspěšný autor a pak zmizet navždy z pultů.
Jsem rád, že se v Plavu objevil Emar. Nebo Huidobro. Ten je dnes uznávaný, ale nebylo tomu tak vždy. Vedle Nerudy, který představoval vlastně jeho opak, se jeho jméno neobjevovalo tak, jak tomu je dnes. Avantgarda představovala podle mého mínění klíčový moment, protože společnost a svět, ale pochopitelně i tvorba, se nacházely ve slepé uličce. Nejhorší, co se může umění stát, je, že se stane samolibým a chlácholícím. Někteří autoři často zkostnatí a vykrádají samy sebe. Juan Emar je čerstvý vzduch. Navíc jeho pseudonym, převzatý z francouzštiny, znamená „mám toho dost“. Mám takový dojem, že současný svět také stojí — i když jinak než před stoletím — před důležitou výzvou. Proto je dobré si autory jako Emar připomínat. Z posledně jmenovaných: Zambra je podle mě jedna z velmi dobrých zpráv pro světovou literaturu. Dílo Alie Trabuccové Zeránové neznám, bohužel. Její matku jsem velmi rád četl zamlada, její kniha Literární guerilla je velmi zajímavé dílo.
MS: Zůstaňme ještě chvíli u Emara, který v autobiografickém románu Jeden rok vystupuje jako čtenář, šprýmař a jazykový ekvilibrista. V jeho knihovně nalezneme Cervantese, Danta, Lautréamonta, ale v ukázce se mihne v souvislosti se spojením drátěný úsměv i Vicente Huidobro. Jakou roli hrají v jeho prózách intertextualita, jazyková hra a ne-skutečné výrazivo — hapaxy, v ukázce alhuaquereca?
JZP: Intertextualita je to, co Emara čtenáři trochu vzdaluje. Bez poznámkového aparátu ho nelze skoro pochopit. Ale pokud jste poučený čtenář, pak je takové čtení jako balzám na duši. Velké dílo dokáže oslovit lidi právě proto, že obsahuje více plánů. Zaujme toho, kdo se chce jen bavit a relaxovat, i toho, kdo chce poznávat. Pokud jde o hapax, myslím, že je to další důkaz, že Cortázar měl na co navazovat, on to dovedl samozřejmě k dokonalosti. Připomeňme si jen kapitolu 68 z Nebe, peklo ráj. Co to je gigličtina? Nemohli bychom to uchopit jako jeden obrovitánský hapax?
MS: Jeden rok bývá někdy označován jako antiromán. Proč?
JZP: Neruda označoval Emara jako chilského Kafku a myslím, že se částečně trefil. Jeho psaní dává často smysl, až když je uchopíme jako parabolu a přijmeme i to, co tam není, jako jisté gestaltské ticho, které si musí domyslet čtenář. Vila-Matas v úvodu posledního vydání Emarova románu dokonce tvrdí, že Jeden rok se mu jeví jako úvod úvodu nekonečného a neexistujícího románu. Má všechny předpoklady stát se kultovním antirománem právě kvůli své hermetičností. Je to velmi drahý a složitý parfém s pozoruhodnými vlastnostmi koncentrovaný v malé lahvičce. Není to ale z hlediska děje román pro každého, což podle mě definuje antiromán. Když si vzpomenu na pozdější knihu 62, model k sestrojení od Cortázara, jsme opět svědky rysu, který takové knihy mají. Nesou punc rébusu.
MS: Český čtenář si o chilské literatuře udělá obrázek především na základě dostupných překladů. Co je to za výsek, v čem je zkreslující, jaké zásadní dílo, případně období, směr a podobně v něm podle vás chybí?
JZP: V češtině chybí skoro všechno. Seznam by byl dlouhý: Adolfo Couve, Mauricio Electorat, Pablo Azócar, Ana María del Río, Álvaro Bisama, Roberto Brodsky, Pedro Lemebel. Překládají se dost často jen módní záležitosti. Řekl bych, že kvalita díla a jejich překladů je hodně různorodá. Dobrý překladatel musí ovládat perfektně oba jazyky, aby dovedl přeložit i to, co zůstává v díle skryté, to, co dělá dílo dílem. Právě u Emara to platí dvojnásob, možná trojnásob. Skoro bych řekl, že dobře přeložené literární dílo nelze vydat bez poznámkového aparátu a kvalitního úvodu a doslovu.
MS: Do koncepce se dostala pouze jedna autorka, Alia Trabuccová Zeránová. Na které autorky byste upozornil, schází zde vyloženě nějaké? Sledujete současné chilské tvůrkyně?
JZP: Ano, uvítal bych více spisovatelek, které sice nemusí být tak známé, ale z hlediska tvorby jsou geniální, například taková María Luisa Bombalová nebo Teresa Wilmsová Monttová. Byla to rebelka, zavřeli ji do kláštera a právě Huidobro jí pomohl utéct. Její skromné dílo pořád v Čechách čeká na objevení. Myslím si, že za povšimnutí stojí Damiela Eltitová. Docela mě mrzí, že se trochu vytratila Andrea Maturanová. Je třeba sledovat i mladou Paulinu Floresovou.
MS: Na okraj k M. L. Bombalové, v českém překladu vyšla její La última niebla a také jedna povídka – Tajemno – byla zařazená do výboru Had, který se kouše do ocasu. Kterou další její prózu byste doporučil?
JZP: Asi její slavný román La amortajada [1], což je i ve španělštině dost neobvyklé slovo a těžko se převádí do češtiny. Ta kniha mi připadá na svou dobu novátorská, je niterná, existencialistická, a přitom krátká. V tom spočívá kouzlo. Bombalová není grafomanka, která musí popsat tisíce stran.
MS: Vrátila bych se ještě k tématu čísla, k manifestům. Když se řekne chilský manifest, vytane mi legendární píseň Víctora Jary Manifiesto, ve které cituje Violetu Parrovou. Mají manifestační písně v Chile tradici?
JZP: Myslím si, že nejen v Chile, ale všude je plno manifestů všeho druhu. Nehodnotil bych to jako tradici, spíš bych řekl, že je to jakýsi žánr používaný jako ideologický nástroj. Víctor Jara byl velký zpěvák a skladatel a jeho vražda byla tragédie. Jara je součástí bolestivé kapitoly chilských dějin, která se týkala nás všech Chilanů. Obzvlášť silně jsem to prožíval v mládí, kdy jsem byl ideologicky orientován jako Jara. Jeho příběh se mě dotkl i později, když jsem se dozvěděl, že se v naší rodině odehrála paradoxní a smutná anekdota. Bratr mé matky byl členem mladší odnože slavné folklorní skupiny, v které právě Jara zastával roli jakéhosi kulturního režiséra. Strýce také zatkli a mučili ve stejné době, kdy zavraždili Jaru. On to přežil, Jara ne. Matčina sestra, aniž to věděla, se roky předtím kamarádila s Jarovým údajným vrahem. Dnes Jarovo dílo vnímám jinak. Pokud jde o jeho Manifest, všimněte si, jak ta píseň začíná. V ní se kritizuje umění pro umění a oslavuje se zpěv jako nástroj třídního boje. S tím nemohu souhlasit.
Jorge Zúñiga Pavlov
Jorge Zúñiga Pavlov (* 1965) je chilský spisovatel a hostinský žijící od konce osmdesátých let v České republice. V Chile psal básně, o které přišel útěkem, respektive jejich nenalezením po prvním návratu v roce 1994. V roce 1996 založil společně s přítelem Pepem slavný podnik La Casa Blů na Josefově a ten vede dodnes. Od devadesátých let mu sporadicky vycházely povídky v Mexiku, USA a Chile, od roku 2000 také v českých překladech, např. v časopise Labyrint či Babylon. Česky vyšly jeho sbírky povídek Stěhování a jiné po(c)hyby (2005) a La Casa Blů, historky z latinskoamerického podsvětí (2006). V letech 2010–2011 psal pravidelně fejetony pro týdeník Respekt. V roce 2014 založil Literu Krumlov, komorní literární domácí kavárnu v Českém Krumlově, kde se jednou měsíčně prezentovali přední čeští spisovatelé. V roce 2015 vlivem migrantské krize dopsal svou třetí knihu Babylon (doposud nevydána). Cítí se být místním spisovatelem, který píše cizím jazykem. V současnosti píše spíše do šuplíku nebo přispívá na svůj blog http://jorgezunigapavlov.blogspot.com/.
Poznámky:
1. „Oblékání do rubáše“. (Pozn. red.) [Zpět]