Rozhovor s Davidem Abramem vedl Emmanuel Vaughan-Lee
Z angličtiny přeložil Kryštof Herold
Následující rozhovor je dílem serendipity, tedy šťastné náhody přející připraveným. Právě v době, kdy jsme zvažovali, zda dokážeme oslovit ekologa a filosofa Davida Abrama, připravil s ním obsáhlý a pronikavý rozhovor Emmanuel Vaughan-Lee z časopisu Emergence Magazine, a to přesně na témata, která zajímala i nás: vztah lidstva k živé přírodě a proměny jeho podob, vliv písma na naše smyslové vnímání, souvislost mezi problémy moderní společnosti a jejím chápáním světa, změny civilizační perspektivy v důsledku pandemie, vize pro nejistou budoucnost. S laskavým svolením Emergence Magazine zde proto přetiskujeme redakčně výrazně zkrácený překlad tohoto rozhovoru; odkaz na originální plnou verzi včetně audiozáznamu najdete na konci textu.
Emmanuel Vaughan-Lee: Než jste se stal kulturním ekologem a začal psát o smyslovém vnímání a světě mezi živým a neživým, živil jste se jako iluzionista. Jak jste se k tomu dostal?
David Abram: Nějak mě vždycky přitahovalo a uchvacovalo tajemno nebo temnota. Odjakživa mě fascinuje noc a pohled na hvězdy. A řadu věcí, které mí přátelé asi berou jako samozřejmost a něco naprosto obyčejného, považuji za ohromně zvláštní – jako třeba noční oblohu, ale i denní oblohu a její výraznou modř, tu azurovou barvu, která mi vtrhne do těla, když za jasného dne vzhlédnu k nebi. Říkám si, proč je ta barva tak výrazná, když jsme se pod ní vyvíjeli miliony let? Člověk by si pomyslel, že nám trochu vybledne, zeslábne, tak nějak zešedne. Ale ona není ani zdaleka neutrální. Je hodně výrazná, jasná a zaplavuje nás vjemy, pocity a emocemi – a takhle nás udivuje běžný, prostý svět.
Když jsem v sousedním městě zašel do nově otevřeného kouzelnického krámku – to mi bylo asi patnáct a vyrůstal jsem na Long Islandu – to množství barevných krabiček a věciček mě oslnilo a já si uvědomil, jaký úžas dokáže magie a kouzlení vyvolat nejen ve mně, ale také v mých přátelích a lidech okolo. Začal jsem se učit kouzla a triky mi šly celkem od ruky. Při vysoké škole jsem si jako iluzionista přivydělával v klubech a restauracích po celé Nové Anglii. Po dvou letech na vysoké jsem si dal rok pauzu a cestoval jako pouliční kouzelník po Evropě a Blízkém Východě. Pak jsem se vrátil do školy, dodělal bakalářský titul a vydal jsem se jako kočovný kouzelník na Srí Lanku, do Indonésie a Nepálu, kde jsem se chtěl setkat s původními domorodými kouzelníky, kteří své umění předvádějí na venkově. Zpočátku jsem se zajímal o využívání magie v medicíně a lidovém léčitelství. Pátral jsem, zda a jak lze magii a kouzelnické triky uplatnit v šokové terapii, která na lidský organismus zapůsobí přes smysly a vytrhne člověka z rutiny a prožívání stále toho samého dokola.
Dostal jsem se k těmto domorodým kouzelníkům blíž, pozvali mě k sobě domů, a dokonce jsme si vyměnili pár tajemství. Stále víc mě fascinoval jejich vztah k okolní přírodě. Začalo se ukazovat, že tito kouzelníci působí v první řadě jako prostředníci mezi lidským a více než lidským společenstvím, které vesnici obklopovalo. Tím „více než lidským“ nemyslím nic nadpřirozeného. Mám na mysli ostatní zvířata, která tudy procházejí, prolézají nebo putují, ale také okřídlený, létající lid, který na nás ze vzduchu vřeští a skřehotá. Místní je považovali za stejně živé, stejně vnímavé jako nás dvounožce. Dokonce i lesy byly podle nich schopné vnímat a vynikaly vlastní inteligencí.
Antropologové na přelomu 19. a 20. století tento způsob prožívání nazvali „animismus“. Jak jsem kouzelníky poznával blíže, ukázalo se, že působí jako prostředníci vyvažující vztahy mezi lidským společenstvím a tímto širším silovým polem a dávají pozor, aby lidská tlupa nebrala ze země víc, než do ní vrací. Vídal jsem dukuny a jhankri, jak se od rána do večera modlí, usmiřují si přírodu nebo jí věnují obětiny. Začalo mi být jasné, že jejich ošetřovatelské a léčitelské schopnosti jsou vlastně vedlejším produktem tohoto podstatnějšího řemesla, které spočívá ve vyvažování vztahů se živým světem.
EVL: Jak vás jako kouzelníka a člověka s takto rozšířenými obzory ta zkušenost ovlivnila, co se týče vnímání světa kolem sebe, a vůbec ve vašem vztahu k percepci jako takové?
DA: Nesmírně, když to řeknu stručně. Vrátil jsem se do Severní Ameriky a zjistil jsem, že nedokážu potlačit způsoby vidění a cítění, které se ve mně při soužití s těmito lidmi rozvinuly. Také mluvit jsem začal způsobem, který všemu dával život – každému předmětu, dokonce i kamenům nebo zdem obyčejné chalupy. Začal jsem si připouštět, že všechny tyhle věci můžou jednat jako živé bytosti nebo mají určitou moc či vlastní subjektivitu. Nabyl jsem přesvědčení, že nahlížet takto svět je naprosto normální a lidské, že když se oprostíme od zásahů technologií, naše zvířecí smysly začnou okolí spontánně vdechovat život. Mluvíme o tom, že nám věci padly do oka, upoutaly náš zájem nebo že si říkají o naši pozornost, a to je všechno docela přesné, protože my putujeme světem a věci si žádají naši pozornost, vedou s námi dialog, takový rozhovor beze slov. List spadlý na zem mě zaujme, a tak zpomalím a zadívám se na něj. Nevnímám ho jako mrtvý, i když na zemi leží už několik dní. Ten list jedná, má určitou moc, potenciál. A tak je to se vším, co zakoušíme. Takový je můj základní postřeh – když tělesné smysly necháme pracovat, jak umí, projeví se jejich vrozený animismus. Smyslové vnímání je participační, naše smysly jsou společenské orgány, které se aktivně zapojují do okolní krajiny, a když o světě kolem sebe hovoříme jako o množině objektů nebo o objektivních mechanických procesech, tak své smysly deptáme, tlumíme svou schopnost uvědomovat si přes pokožku, očima a ušima a zalézáme do svých hlav, kde žijeme mezi abstraktními slovy – lidské zvíře nemůže svět zakoušet jinak než jako skrz naskrz živý a živoucí.
EVL: Často hovoříte o tom, že tradiční orální kultury ztělesňují spřízněnost se všemi bytostmi, kterou jste právě popsal. A také jste prohlásil, že nástup psaného jazyka tento vztah rozboural.
DA: Ten kulturní šok po návratu do Severní Ameriky mě naprosto vyvedl z míry, a tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak jsme mohli ztratit tuhle základní schopnost animisticky a zúčastněně zakoušet živý, bdělý, vnímající svět. Došlo mi, že když se mluví o domorodých tradicích – o původních národech a kulturách, které žijí v bohatém a relativně recipročním vztahu s místem a obývanou krajinou – tak je skoro vždycky řeč o tradičně orálních kulturách, tedy kulturách, které se vyvíjely a prosperovaly celá století, někdy i tisíciletí bez vysoce formalizovaného písma.
A tak jsem začal přemýšlet, co psaní a psané slovo dělá s našimi smysly a s tím, jak zakoušíme okolní svět, a co psaní a gramotnost dělá s naším prožíváním jazyka a jazykových významů. Zaprvé jsem došel k tomu, že různá písma ovlivňují naše smysly různým způsobem. V těch obrazovějších, jako je ideografické čínské písmo nebo hieroglyfy starověkých Egypťanů či Mayů, mají znaky často podobu stylizovaných obrázků – od východu a západu slunce přes déšť, bouřkový oblak až po lidi a lidské nástroje, jistě, ale i ty lidské artefakty jsou prokládány různými zvířecími tvary. Čtenáři je tak neustále připomínáno spojení mezi jazykem a širším pojetím více než lidského světa.
Další věc, která souvisí se základním lidským zakoušením světa, je pocit, že vše je nejen živé, ale že vše také promlouvá, že všechny věci jsou schopny se vyjadřovat, ačkoli většina k tomu nepoužívá slova. Všechno se nějak vyjadřuje. Mihotající se květ ke mně promlouvá barvami a ovlivňuje mou náladu. Ptačí zpěv je samozřejmě určitým druhem řeči, cvrččí rytmy také, ale je jím i šplouchání vln o kameny. Závan větru mezi vrbami je také hlasem, který šumí, když se žene mezi švitořícími lístky.
S psaním se od sebe náš jazyk a jazyk okolní přírody oddalují. V ideografickém nebo piktografickém písmu znaky dál fungují skoro jako okna otevřená do světa více než lidských hlasů. S abecedou, tedy fonetickým systémem písma, už jednotlivé znaky ztrácejí vztah se smyslovou krajinou. Místo toho nás vracejí k vlastnímu obličeji. Když vidím B, pomyslím si bé. Když vidím C, řeknu si cé. Písmena odkazují na lidské hlásky. Tím, jak jsme se posunuli k fonetické gramotnosti, jak jsme začali číst a psát pomocí abecedy, se lidský jazyk postupně uzavřel sám do sebe. Až když dosud orální kultura přijde do styku s abecedou – obvykle kvůli křesťanským misionářům a jejich učení o Bibli –, dospěje k té podivné myšlence, že jazyk je výlučně lidská záležitost, a zbytek smyslové krajiny začne utichat. Najednou už nepromlouvá tisícem hlasů. Místo toho mluví jen lidé a příroda se postupně stává pasivním nebo ztichlým pozadím, na kterém se odehrává lidská historie.
EVL: Mluvíte o tom, jak abeceda a spousta různých technologií, které by se bez ní neobešly, jsou vlastně velice potentní formy magie, kvůli které žijeme v sevření, zahleděni sami do sebe, a přicházíme o schopnost být radikálně jiní.
DA: Jedno z nejčastějších nepochopení mé práce a mého výzkumu se dá shrnout do věty: Aha, tak Abram říká, že psaní je špatné a za všechny naše problémy může abeceda. To je strašlivá dezinterpretace, protože já sám jsem spisovatel, psané slovo i četbu mám moc rád a jsem hluboce přesvědčen o tom, že psané slovo má úžasnou schopnost otevírat obzory. Vůbec netvrdím – a to je moc důležité –, že psaní je špatné, já říkám, že psaní je magie a abeceda je velmi potentní druh magie, velmi koncentrovaná forma animismu. Náš domorodý předek se mohl třeba procházet krajinou a najednou jeho pozornost přitáhl balvan porostlý černým a červeným vrásčitým lišejníkem. Upřel na ten lišejník pohled a znenadání uslyšel, jak k němu kámen promlouvá. Ono se to až tak moc neliší od toho, když ráno vstaneme, jdeme do kuchyně a otevřeme si noviny. Upřeme pohled na inkoust na stránce a najednou slyšíme hlasy a vidíme obrazy událostí, které se dějí v Bílém domě nebo v Iráku. Upíráme pohled na ty údajně neživé kapičky inkoustu a slyšíme rozhovory lidí z druhé strany světa. To je animismus, přátelé. V silně koncentrované podobě, ale je to on – a je stejně šokující jako mluvící kámen. My akorát máme počmárané a potištěné papíry. Naši orální předci dělali totéž s ohnutými větvičkami, s tvary stromů, listů a oblaků nebo se zvířecími stopami – všechno v okolní krajině k nám promlouvalo. Ale tato nová, silně koncentrovaná forma animismu mluví jen lidským hlasem a slova, se kterými se setkáváme při četbě, jsou lidská slova.
Abeceda nás uzavírá do prostoru výlučně lidských významů a verbalismu, zatímco širší, více než lidská krajina jako by jen mlčela. A v tomhle smyslu ta nová, silně koncentrovaná forma magie, kterou nazýváme abeceda, umožňuje zapomenout na životy a perspektivy všech ostatních zvířat, rostlin, pohoří i řek. Takže já neříkám, že psaní je špatné. Říkám, že psaní je magie, a jedině když ho tak budeme chápat, můžeme ho používat zodpovědně.
EVL: Často také hovoříte o zapomnění spojeném s nejzákladnějšími živelními silami stvoření, například s dechem, a říkáte, že se zapomnělo dokonce i na původ slov s dechem spojených. Zmínil jste zajímavou souvislost mezi tím, jak jsme zapomněli na dech a jeho moc, a tím, jak se ze živého světa vytratila jeho posvátnost.
DA: Ano, to je velké téma. Opět nám dost pomůže, když si připomeneme prostý rozdíl mezi gramotnou a orální kulturou. Pro hluboce, tradičně orální kultury je lidský jazyk to, co dělám tady a teď. Je to řeč. Mluvená řeč, kterou po celém světě chápeme jako „tvarovaný“ dech. Mluvíme tak, že se nadechneme trochy neviditelného vzduchu (nadechuje se), nabereme ho do plic a pak ho vydechneme. A při výdechu tvarujeme vzduch jazykem, rty a patrem, necháme ho rozkmitat naše hlasivky a slova jsou na světě. A tak vzduch, to neviditelné tajemství, médium, ve kterém jsme celým tělem ponořeni, považujeme také za médium významu. Žijí v něm veškeré významy. I hlasy našich zesnulých předků přetrvávají přímo tady ve vzduchu. Je to místo duchů. Vzduch je nejmagičtější živel, protože víme, že nemůžeme jednat, nemůžeme mluvit, ba dokonce ani přemýšlet, aniž nasáváme tuhle neviditelnou látku. A tak je vzduch v hluboce orálních kulturách tajemstvím všech tajemství.
Když si v jakémkoli jazyce vezmete slova, kterými označujeme mysl, ducha nebo duši, a podíváte se na jejich etymologii, zjistíte, že aspoň jedno z těch tajemných slov v sobě skrývá výraz pro vzduch, vítr nebo dech.
Když připomínám tyto hluboké, dávné souvislosti mezi duchem a vzduchem, větrem, samozřejmě tím tajemství duše nechci zjednodušovat na vítr, naopak se snažím rozšířit naše pojetí větru, dechu a vzduchu na něco komplexního a podivného, velice tajemného, hluboce magického. Je to prostor plný významů, ve kterém jsme celým tělem ponořeni a ze kterého neustále pijeme, abychom živili plamen svého srdce a vědomí. Jeden pohled na změnu klimatu, který mi přijde zajímavý, začíná uvědoměním, že změna klimatu je jednoduše důsledek toho, že jsme zapomněli na posvátnost neviditelného vzduchu a začali se k němu chovat jako k prázdnému prostoru. Protože je neviditelný, v moderním kontextu jsme usoudili, že v něm není nic moc smysluplného. Vzduch nevidíme, je to jen prázdno. A proto je to skvělé místo, kam vypouštět všechno, s čím se nechceme potýkat. Všechny jedovaté vedlejší produkty našeho průmyslu tak prostě vypustíme do neviditelného vzduchu. Jakmile se kouř rozplyne a zmizí, řekneme si sejde z očí, sejde z mysli. Chováme se ke vzduchu jako ke smetišti, které je hezky po ruce, jako ke stoce, kam můžeme vylévat průmyslový odpad. Změna klimatu je zkrátka důsledkem toho, že jsme zapomněli na posvátnost tohoto mystéria, které nás obklopuje.
EVL: Všichni se letos přizpůsobujeme životu během pandemie. Spousta z nás se kvůli omezení pohybu nemohla nebo nemůže stýkat s jinými lidmi. Vy jste do Emergence Magazine napsal komentář o této situaci, ale také o příležitostech, které nám nabízí. Poznamenal jste, že ačkoli nás tato nákaza dočasně vzdaluje od ostatních lidí, není důvod stranit se ostatních bytostí a že v určitém ohledu máme příležitost se přeorientovat, kterou jsme možná doteď neměli, protože jsme žili v příliš rychlém pohybu.
DA: Za jeden z největších darů pandemie – aniž bych chtěl snižovat velmi bolestivé ztráty, které přináší, zejména ztráty životů mnoha našich blízkých – považuji to, že nás do morku kostí nutí uvědomit si nezpochybnitelnou realitu, kterou představuje fyzický, biologický svět, jehož součástí naše těla odjakživa byla. V posledních desetiletích jsme se nechali pobláznit kouzly naší techniky, digitálními obrazovkami a jejich oslnivým světlem, což mnohé z nás vedlo k pocitu, že se tak nějak zbavujeme svých těl a dosahujeme rafinovanější, virtuální existence tím, že trávíme tolik času ve virtuálních prostorech a světech. A do toho nás pandemie učí – nutí nás – uvědomit si, že bez ohledu na to, kolik času v oněch virtuálních prostorech trávíme, netrávili bychom nikde ani vteřinu, kdybychom v první řadě nestáli nohama na zemi, nehltali vzduch a nejedli jídlo, a že náš život je pevně spjat s životem ostatních bytostí kolem nás – nejen s ostatními lidmi, ale opravdu hodně také s rostlinami, bez kterých by pro nás ve vzduchu nebyl kyslík k dýchání.
Můžeme se té příležitosti chopit a najít hlubší spojení s místem, kde žijeme, a s okolní zemí. Mnoho z nás v současnosti pociťuje silnou empatii, která vyvěrá ze srdce do celého těla, ten hluboký, niterný soucit s ostatními lidmi žijícími po celém světě. A při bližším pohledu si všimneme, že tahle lidská solidarita má tvar koule, protože právě kulatá Země, ten obrovský, dýchající metabolismus jménem Země, nám umožňuje cítit fyzickou sounáležitost s ostatními – ať už s lidmi, nebo třeba se starými keporkaky, kteří se v oceánech potýkají s plastovým odpadem. Mnoho lidí jsem slyšel mluvit o jednotě, kterou nám pandemie přináší, o tom, jak si začínáme všímat, že my všichni lidé tvoříme jedno společné tělo z masa a kostí. Nejsem si tím úplně jistý. Spíš se mi zdá, že naše společné tělo je sama Země, ten obrovský kulatý metabolismus, jehož jsme neoddělitelnou součástí.
Řekl bych, že ve mně určitým způsobem roste naděje. Ona to totiž byla skvělá novina, že kola téhle mašinérie se přece jen se skřípěním dají zastavit a že jsme z vlastního rozhodnutí přibrzdili obrovskou ekonomiku, kde vítěz bere vše, když jsme pocítili bezprostřední nebezpečí nákazy šířící se našimi komunitami a kulturami. Bylo báječné zjistit, že to jde, protože už desítky let mnou bytostně otřásá pocit, že navzdory síle informací, které o změně klimatu máme, se nehodláme změnit, že se společnost a velké ekonomiky kvůli vidině velkých ztrát odmítají zastavit nebo si jen představit, že by se zastavit mohly.
Podle mě nastala doba plná nejrůznějších skvělých možností, která ale zároveň nese nesmírné nebezpečí. Z minulého století totiž víme, že když nastanou těžké časy a hospodářství zeslábne, nejprostší impuls lidského zvířete je hodit vinu na někoho jiného a pak se mu snažit způsobit co největší bolest. Myslím, že největší rébus, největší kóan naší doby, je otázka, jak vypnout tenhle impuls hledání obětního beránka, protože nastal dějinný okamžik, kdy se věci začnou zhoršovat a budou čím dál složitější.
Zdá se mi, že nejsilnějším lékem proti tomu je věnovat lásku více než lidskému světu, protože jestli nás země všude tam, kde žijeme, něco učí, pak je to potřeba diverzity, potřeba celku a roztodivné rozmanitosti života i způsobů vnímání – každý život je naprosto odlišný od nás i ostatních. Země potřebuje, aby spolu všechny tyto formy interagovaly, protože ji to posiluje, uzdravuje a činí odolnou. Tím, že otevřeme srdce a smysly celé širé, živé přírodě, vstřebáme hloubku toho, co nás učí o rozmanitosti, potřebě neredukovatelného pluralismu a oslavě jinakosti, radikální jinakosti v našem světě. Přestaneme se schovávat mezi těmi, kdo přemýšlejí, mluví nebo vypadají stejně jako my, a najdeme nové potěšení v jinakosti a zvláštnosti. To vše považuji za hlubokou magii, která se díky tomu, že rozdáváme lásku, postupně vrací do lidské společnosti i více než lidského společenství.
Originál: Vaughan-Lee, Emmanuel. „The Ecology of Perception. An Interview with David Abram“. Emergence Magazine srpen 2020. https://emergencemagazine.org/story/the-ecology-of-perception/. Citováno 17. listopadu 2020.
David Abram
David Abram (* 1957) je americký kulturní ekolog a environmentální filosof zabývající se problematikou smyslového vnímání a vztahu lidského těla k přírodnímu světu. Publikoval dvě knihy: The Spell of the Sensuous. Perception and Language in a More-than-Human World (1996, č. Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě, 2013), která získala cenu Lannan Literary Award, a Becoming Animal: An Earthly Cosmology (Stát se zvířetem. Pozemská kosmologie, 2010). Abramovo dílo, vycházející z myšlenek fenomenologie a tradic přírodních národů, si získalo široké uznání a ovlivnilo řadu autorů z okruhu spirituální ekologie; jeho termín more-than-human world (více než lidský svět, tj. veškeré složky pozemské přírody) pronikl i mimo odborné kruhy do širšího ekologického hnutí. Abram je zakladatelem a kreativním ředitelem neziskové organizace Alliance for Wild Ethics (Aliance pro divokou etiku), průběžně publikuje v environmentálně zaměřených periodikách i odborných sbornících. Časopis Utne Reader jej zařadil mezi 100 nejinspirativnějších vizionářů aktuálně přetvářejících podobu světa.
Emmanuel Vaughan-Lee
Emmanuel Vaughan-Lee (* 1979) je britský filmař, skladatel a súfijský učitel. Režíroval či produkoval řadu dokumentárních filmů s ekologickými motivy a je šéfredaktorem amerického online časopisu Emergence Magazine, který se věnuje tématům na pomezí ekologie, kultury a spirituality. Projekt je realizován za podpory nadace Kalliopeia Foundation, veškerý online obsah časopisu je přístupný zdarma a jednou ročně vychází placené tištěné číslo.
Kryštof Herold
Kryštof Herold od narození (1993) obývá periferii Prahy. V letech 2012–2018 vystudoval translatologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Živí se jako překladatel odborných i uměleckých textů (např. román Patricka Nesse The Crane Wife, 2013, č. Jeřábí žena, 2019). Roku 2013 spoluzaložil společensko-kulturní časopis Postilion. S vlastními povídkami se účastní veřejných čtení a jeho autorským debutem je sbírka Sběratel snů (2020), vydaná vlastním nákladem. V roce 2020 spolupracoval s ekouměleckou platformou Artbiom. Zajímá se o zahradničení, ekologii a nehierarchická uspořádání společnosti.