Ondřej Vinš
Ellisová, Alice Thomas. Smích bez příčiny.
Z anglického originálu Unexplained Laughter (1985) přeložil Martin Pokorný.
1. vydání. Martínkovice: Opus, 2020. 134 strany.
Sympatický ediční počin nakladatelství Opus dává českému čtenáři možnost poznat alespoň úlomek z rozsáhlé tvorby britské spisovatelky Alice Thomas Ellisové (1932–2005, vlastním jménem Anna Haycraftová). Jak dokládá Databáze českého uměleckého překladu, neexistoval u nás dosud žádný publikovaný překlad jejího díla. Lze tedy usuzovat, že Alice Thomas Ellisová je v českém prostředí málo známá autorka, a je nanejvýš dobře, že se na změně tohoto stavu věcí podílel zkušený překladatel.
Ellisová se narodila v Liverpoolu, ale část dětství strávila jako válečný uprchlík v severním Walesu. Jedním ze stěžejních motivů její tvorby je vztah k náboženství. [1] Oba rodiče byli členy pozitivistické sekulární církve Augusta Comta (Church of Humanity), ona sama však na prahu dospělosti přestoupila k římskokatolické konfesi. Byla známá jako velmi konzervativní katolička, a přestože jsou častými postavami jejích románů silné ženy nadané ostrovtipem – což je i příklad Lydie ve Smíchu bez příčiny –, sama Ellisová zastávala protifeministické postoje. Zájemcům o její pozoruhodný život plný takových protikladů lze doporučit portrét autorky na stránkách Guardianu. [2]
Smích bez příčiny je pevně spjat s místem, ke kterému měla Ellisová blízké pouto – s Walesem. Zelené údolí s chatou (ve velštině Ty Fach, malý dům), do které přijíždí Lydia s kamarádkou, aby zapomněla na své osobní problémy, je zalidněno množstvím rázovitých postaviček, v nichž se snoubí čistota bukolické krajiny (budoucí kněz Beuno) s tím nejhorším druhem maloměšťáctví (manželé Molesworthovi). Již výběr jmen postav je promyšlený a odkazuje k historicko-mytickému kontextu Walesu: Beuno byl světec žijící v 7. století, statkář Hywel má starobylé jméno velšských králů. Angharad, zvláštní dívka nesoucí jméno velšských královen, je pak jakýmsi typem Viktorky osaměle bloudící po kopcích: Slyšela jsem u Ty Fachu zastavit auto. Slyším všechno v celém údolí. Všechny zvuky z údolí končí u mě. (11) Je to právě postava Angharad, jež potvrzuje výrok Clare Colvinové o tom, že románová tvorba Ellisové často obsahuje nadpřirozené či makabrózní prvky [3].
Pokorného překlad je suverénní (pouze anglicismus ztratit cestu na straně 10 upoutá pozornost) a přirozeně zachovává vtip a spád původního textu. Ten jednak organicky navazuje na britskou tradici vybroušených konverzačních komedií, obsahuje však i temnější podtóny či náznaky hlubších společenských problémů, jako je nacionální pnutí mezi místními Velšany a bohatými Angličany nebo koloniální minulost Britského impéria: „Bez Beuna by to byl večer k zešílení,“ konstatovala Lydia. „Hywel nepokrytě zuřil, že si musí navléct oblek. Lil a Sid mě nenáviděli jak jed na krysy…“ „To ale byla tvoje chyba,“ skočila jí do řeči Betty. „Bylas k nim hrubá. Když ona zmínila, že právě byli za synem v Rhodésii, a tys na to řekla ,Keňa pro důstojníky, Rhodésie pro ostatní šarže‘, bylo to příšerně nezdvořilé.“ „Měla jsem říct Zimbabwe,“ uvažovala Lydia. „To by se vztekali ještě víc.“ (37–38)
Komediální polohy se umně střídají s pasážemi, ve kterých promlouvá Angharad (v románu jsou vyznačeny kurzívou). Jejich jazyk je nesmírně sugestivní, obrazný a mystický a překladem nic z těchto svých vlastností neztrácí: Pohřbili toho starce. Otevřeli pro něho zemi a vložili ho dovnitř. Ne moc hluboko, protože jednoho dne, posledního dne, vyjde znovu na vzduch. Toho dne, kdy kosti bratra mojí matky, jenž klesl k mořskému dnu, znovu vystoupají zelenými vodstvy. (63)
Ellisová zároveň užívá aluze jak na Bibli (žíně a popel, šarlatová žena), tak na britskou populární kulturu. Zde je jen třeba podotknout, že reference k písni Moon in June (16) by snesla poznámku překladatele, neboť českému čtenáři mnoho neřekne. Tato skladba rockové skupiny Soft Machine z přelomu 60. a 70. let zároveň slouží jako jediné vodítko k tomu, abychom alespoň rámcově určili dobu, ve které se děj románu odehrává.
Jinak nelze po stránce formální redakční přípravě nic vytknout. Nakladatelství Opus je proto namístě poděkovat za to, že zaplnilo jedno bílé místo a do našeho prostředí uvedlo spisovatelku, jejíž dílo by si rozhodně zasloužilo soustavnější pozornost.
Poznámky:
1. Podrobněji o tom píše Marian E. Croweová. Srov.: Crowe, Marian E. „Unexplained Laughter: The Life and Work of Alice Thomas Ellis“. Catholic Culture. 2005. https://www.catholicculture.org/culture/library/view.cfm?recnum=6763. Citováno 23. 2. 2021.
[Zpět]
2. Colvin, Clare. „Alice Thomas Ellis. Author, publisher and columnist who was a true bohemian yet an ardent Catholic“. The Guardian 10. 3. 2005. https://www.theguardian.com/news/2005/mar/10/guardianobituaries.booksobituaries. Citováno 23. 2. 2021.
[Zpět]
3. Tamtéž.
[Zpět]