Marta Lopatková, Barbora Nováková
Když nás před více než třemi roky oslovila paní doktorka Bình Slavická s tím, že by ráda zorganizovala překlad „nějaké vietnamské klasiky“, nečekali jsme, že se celý proces završí až na sklonku roku 2020, kdy v nakladatelství Karolinum kniha Dvě hostiny: Antologie povídek z Vietnamu konečně vyšla. Prvotním impulsem, který vedl k našemu překladovému projektu, byla snaha ve spolupráci s velvyslanectvím České republiky v Hanoji a kolegy z Vietnamské národní univerzity tamtéž přispět k oživení kulturního dialogu mezi Vietnamem a Českem.
Zásadním problémem, který před námi stál, byl samotný výběr látky k překladu. Kterého vietnamského „klasika“ přeložit? Vzhledem k velikosti našeho překladatelského týmu – celkem nás bylo sedm překladatelů různých generací, s různou mírou překladatelských zkušeností, žijících od Londýna až po Ho Či Minovo město – jsme se rozhodli pro překlad povídek. Naší první volbou byla povídková tvorba Nhất Linhe a Khái Hưnga, předních představitelů vietnamského romantismu třicátých let minulého století. Ukázalo se ale, že ačkoliv se jejich povídky v originále dobře čtou a odborně jsou zajímavé, při převodu do češtiny působí často až příliš naivně a sentimentálně. Pozornost jsme tedy obrátili k druhému z významných literárních proudů předválečného období, realismu, a dílu dvou z jeho nejznámějších představitelů – Nguyễn Công Hoana a Nam Caa.
Ranější Nguyễn Công Hoanova tvorba zachycuje různé nešvary vietnamské středostavovské společnosti, stojící mezi tradicí a modernitou, s humorem. Setkáváme se s romantismem poblázněnými mladíky či namyšlenými hlupáky, kteří si myslí, že jsou nadanými spisovateli a žurnalisty. Pozdější povídky Nam Caoovy jsou o poznání temnější a z velké části popisují tíživé osudy lidí balancujících často na hraně samotného přežití. Příběhy nás přivádějí do míst neutuchající bídy, nouze a bezvýchodnosti ve velmi dramatické a kruté době, kdy byl Vietnam součástí francouzského koloniálního impéria. Nguyễn Công Hoan a Nam Cao tak představují čtenáři jiný Vietnam, než jaký zná z líbivých fotografií dnešních cestovatelů. Nejsou to vizuálně atraktivní obrazy smějících se dětí, starších žen sklánějících se nad hrnci bublající voňavé polévky či ulic osvětlených barevnými papírovými lucernami, ale obrazy hlouposti, pokrytectví, hladu a ošklivosti.
Přes své stáří je dílo těchto autorů ve Vietnamu stále populární. Je součástí školních osnov a je hojně vydávané i čtené. Zejména postavy Nam Caových povídek ve Vietnamu zlidověly podobně jako u nás Švejk. Chí Phèo, hlavní hrdina stejnojmenné povídky, je synonymem pro člověka s bezuzdnou zálibou v alkoholu a vyvolávání konfliktů. Thị Nở je zase klasickým obrazem ženské ošklivosti a hlouposti. Stálou popularitu vietnamských realistů dokládá i to, že v polovině roku 2019 se na vietnamských sociálních sítích vášnivě diskutovalo o tom, zda roli psa Zlaťáčka ve zfilmování ikonického díla vietnamské literatury, Nam Caovy povídky Stařec Hạc, může či nemůže hrát pes japonské rasy šiba.
Překlad Nguyễn Công Hoanových a Nam Caových povídek pro nás byl velkou výzvou jak na úrovni jazykové, tak co se týká kulturních a historických reálií. Jako překladatelé jsme se museli smířit s tím, že mnohé aspekty originálu se příslovečně „ztratí v překladu“. Například zvukomalebnost vietnamštiny, založená na tonální povaze tohoto jazyka, je v češtině jen těžko reprodukovatelná. Také významná úloha různorodých osobních zájmen ve vietnamské komunikaci se v češtině ztrácí. Oproti češtině totiž používá vietnamština velké množství osobních zájmen, většinou označujících rodinné a společenské vztahy, jejichž použití závisí na konkrétní komunikační situaci a vztahu komunikačních partnerů a pomocí nichž lze vyjádřit širokou škálu významových nuancí. Postavy povídek tak mohou v dialozích či v průběhu děje dynamicky přecházet mezi zájmeny způsobem, který čeština nedokáže postihnout. Z jazykového hlediska je také zajímavé, že se ve vietnamských textech ze třicátých a čtyřicátých let minulého století objevují zkomolená francouzská slova, která se však dnes již často nepoužívají a ve slovníku je mnohdy nenajdete. Nam Cao například používá galicismus xu-vơ-nia (tedy suvenýr) v originálu názvu povídky Dárek, aby zesměšnil snahu o světáctví mladého studenta z města, jemuž hlavu popletly romantické romány.
Další výzvou při překladu byly již zmíněné historické a kulturní reálie. Například překlad názvů rituálních předmětů používaných při tradičních vietnamských pohřbech, vyjmenovaných v úvodní Nguyễn Công Hoanově povídce Smutná zpráva, by byl zbytečný – český čtenář by si pod řadou z nich vůbec nic nepředstavil a postačí mu vědět, že se pan Bảo Sơn podíval na „všemožné rituální předměty“. Kulturní kontext také jistě silně ovlivňuje čtení povídky Stařec Hạc. V ní si starý chuďas Hạc vybuduje vztah k psovi, kterého kdysi koupil jeho syn k vykrmení na svatební hostinu, k níž ale nikdy nedošlo. To, že osamělý stařec chová city k psovi jakožto jatečnímu zvířeti, nebude asi pro českého čtenáře, pro něhož je pes přirozeným přítelem člověka, výrazem zoufalství do takové míry, jako jím je pro čtenáře vietnamského.
Přes množství dilemat, která jsme při překladu řešili, doufáme, že se nám podařilo ve Dvou hostinách českému čtenáři zprostředkovat nejen charakteristické rysy vietnamského realismu, ale i obecnějšího ducha vietnamské kultury.