Olga Pavlova
Petruševská, Ljudmila. Nezralé bobule angreštu.
Z ruského originálu Nikomu ně nužna. Svobodna (2017) přeložila Erika Čapková.
1. vydání. Praha: Pistorius & Olšanská, 2020. 160 stran.
Nakladatelství Pistorius & Olšanská letos vydalo soubor autobiografických próz básnířky, prozaičky a autorky divadelních her Ljudmily Petruševské, autorky, která je v Rusku známá, v Česku to ale zatím tolik neplatí. Povídky a básně psala Petruševská, které je dnes osmdesát dva let, skoro celý život, do roku 1980 však většinu svých děl nechávala v šuplíku.
Do veřejné debaty Petruševská několikrát vstupovala také jako aktivistka. Například roku 1996 podepsala výzvu ruských umělců k zastavení války v Čečensku, podpořila také aktuální protesty v Bělorusku. Autobiografické prózy, představené v české publikaci Nezralé bobule angreštu, vyvolaly v autorčině vlasti velmi pozitivní reakci. Někteří kritici je dokonce používají jako „očkování“ proti pravidelně se objevující nostalgii po „dobrém“ životě v sovětské epoše. Kromě toho bývá jméno Ljudmily Petruševské někdy skloňováno v souvislosti s jedním popkulturním sporem: v ruských médiích se opakovaně řešilo, jestli se spisovatelčina podoba stala nebo nestala pro animátora Jurije Norštejna podnětem ke ztvárnění hlavní postavy známé pohádky Ježek v mlze. Samotný režisér tuto inspiraci odmítá, autorka tvrdí opak, avšak pouze ve svých literárních textech. Tato debata je zdánlivě nedůležitá, ale může být klíčem k fikčním světům Ljudmily Petruševské a v něčem také souvisí s postavou dospívající dívky z jejích autobiografických próz.
Na malém prostoru sto šedesáti stránek Nezralých bobulí angreštu sledujeme, jak holčička, která se narodí do rodiny s dobrým společenským postavením, skončí v pozici dítěte nepřítele státu. Zažije poválečný hlad a k tomu se musí vypořádat s vlastním dospíváním. Samotné bobule angreštu z názvu knihy nejsou nic jiného než metafora pro transformaci ženského těla na začátku puberty. V tomto okamžiku končí poslední próza tohoto souboru a zároveň i dětství hlavní hrdinky, které i přes náročné okolnosti neztratilo nádech naivity a které po celou dobu provázela láska a chuť k životu. Tyto emoce jsou ztvárněné natolik výrazně, že nechávají někde v pozadí brutalitu poválečných let, politické represe, odloučení od matky, hlad a chudobu během přežívání na ulicích Samary (tehdejším Kujbyševě), návrat do Moskvy, léta strávená v různých školních zařízeních včetně dětských domovů a internátních škol.
Nejsou to ale prózy pouze o emocích a o politice, podstatné místo v nich má také zasvěcení do chaotického světa tetiček, strýčků a jiných známých moskevské rodiny. Jedna postava však hraje zásadnější roli. Při líčení prvních let svého života autorka důrazně a opakovaně upozorňuje na osobnost svého dědečka – známého jazykovědce Nikolaje Jakovleva – a popisuje ho nejen jako akademického soka stalinisty Nikolaje Marra nebo přítele Romana Jakobsona, ale hlavně jako důležitého člena rodiny s krutým osudem. Seděl doma bez kopějky, celé dny trávil v křesle v předsíni a kouřil bělomorky. Studenti a souputníci se k němu obrátili zády. (90)
Nicméně centrální roli ve všech povídkách hraje malá Ljuda. Kde je však hledaná souvislost mediální „senzace“ okolo pohádky Ježek v mlze s autorčinou tvorbou? Ljudmila Petruševská si ve svých textech pohrává se čtenářem a na některých místech se otevřeně přiznává, že si ráda vymýšlí. Očividně jsem si už zase pustila pusu na špacír a balamutila jsem ty důvěrné Moskvany historkami o sobě, úplné sirotě, která už šest dní nejedla. (84) Nejčastěji však svůj příběh čtyřicátých a padesátých let pozměňuje nenápadně: někdy to ve svých literárních vzpomínkách dělá, aby si zachránila život, někdy z nudy nebo aby upoutala pozornost. Obyčejná touha být ve středu veškerého dění nejzásadnějším způsobem ovlivňuje život malé Ljudy a její přístup ke světu. K podobným „lžím“ se ve svých autobiografických textech hlásí opakovaně, avšak toto přiznání nepohoršuje, spíš posouvá prózu Petruševské někam na pomezí deníkové a beletristické literatury. Zaujímá tak roli konferenciérky nejen vlastního osudu, ale i tvorby, neboť někdy se přímo v textu neubrání pokušení a dovysvětlí čtenáři pozadí nebo motivaci vzniku některého ze svých děl. Ostatně, co může být špatného na tom, že autorka nechce čelit mylné interpretaci, a tak vytváří vlastní podání svého lidského a literárního příběhu?
Soubor zahrnuje fabulované autobiografické povídky, které dobře doplňují její výhradně fikční tvorbu. Proto má Ljudmila Petruševská potřebu na některých místech na svá díla odkazovat: Když mámu poslali do nemocnice, vzala si mě mámina tetička Věra Uljinična, moc jsem ji milovala (je to Lika ze hry Moskevský chór). (113) Tento odkaz k autorčině tvorbě, který funguje u ruského publika, obeznámeného s autorčinými knihami, se v českém prostředí často míjí účinkem, a to i přes to, že některé překlady jejích her v češtině existují. Nedá se říct, že vydání tohoto samostatného souboru nedává smysl, ale je velká škoda, že texty nevyšly společně s některými divadelními hrami autorky, zvlášť s těmi, které Petruševská v textu zmiňuje.