Klára Soukupová
Vallejo, Fernando. Madona zabijáků.
Ze španělského originálu La virgen de los sicarios (1994) přeložil Petr Zavadil.
1. vydání. Praha: Fra, 2019. 144 stran
Všudypřítomnost a všednost násilí, tak jak ho zobrazil v novele z roku 1994 kolumbijský autor Fernando Vallejo (* 1942), působí v poklidné střední Evropě jako něco neskutečného a šokujícího. Madona zabijáků však odráží temné období pouličních válek devadesátých let, kdy byl Medellín hlavní město nenávisti (10) a násilná každodennost běžně obnášela střelbu z motorek, přepadení, výhrůžky, obchod s drogami a velkou šanci na smrt zbloudilou kulkou. Proslýchá se, že přepadají křtiny, svatby, kary, pohřby. Že zabíjejí uprostřed mše nebo cestou na hřbitov ty, kteří ještě živí vyprovázejí mrtvého. (23) Vyprávění, v němž se protagonista obrací na čtenáře a vysvětluje mu reálie tehdejšího kolumbijského života, tak do jisté míry nese znak svědecké výpovědi; ne náhodou se v novele několikrát vrací motiv mrtvého, jemuž nejdou zatlačit oči a zrcadlí se v nich zvrácenost tohoto světa: (…) uviděl jsem tam na tom prázdném dně odraz nesmírné, nezměřitelné Boží ničemnosti. (137)
V této atmosféře zoufalství, vzteku a bezmoci se odehrává milostný příběh staršího vypravěče a dospívajícího Alexise. Ten představuje esenci rozvrácené latinskoamerické země – na jedné straně andělský hošíček, jehož čistota je nezkažená ženami (20) a neposkvrněná tištěným písmem (51), na druhé straně zabiják, schopný vraždit, jen aby udělal radost svému příteli, jen aby odstranil souseda, který si nahlas pouští hudbu, drzého kolemjdoucího, nezdvořilou servírku, obtížné policisty… Zabijáci jsou znudění náctiletí chlapci. Touží především po značkovém oblečení, televizi a rádiu. Děti jsou zkažené už v raném věku – Ze dna jejich podlých dušiček kypěla niterná rozkoš. (30) – a jejich budoucnost bude stejná jako přítomnost dnešních mladých vrahů.
Madona zabijáků je kniha plná smutku – ne nostalgie za „starou, nezkaženou Kolumbií“, ale lítosti a někdy rozčílení z bezvýchodnosti současného stavu. Vypravěč, stylizovaný do stárnoucího intelektuála, explicitně odkazuje na mnoho světových autorů (Balzac, Machado, Borges, Cervantes, Dostojevský, Verne aj.), ale pouze je zmiňuje, na hlubší rovině příběhu s intertextuálními vztahy k těmto textům nepracuje. Krátké aforistické věty frázují řinoucí se monolog, který si nárokuje jakousi všeplatnou pravdu o Medellínu: Hluk spaluje duše. (65) – V agonii této společnosti jsou novináři hrobařovi poslové. (50) – Když v Kolumbii nastavíš druhou tvář, utrhnou ti další ranou sítnici. (84) Soud, jenž tu zaznívá, vypovídá o ztrátě naděje na záchranu. Celá novela je kolem Medellínu vystavěna na vertikální ose nahoře–dole. Nekopíruje pouze topografii města, kolem nějž se na kopcích nacházejí nebezpečné rajóny, ale také střídání exaltovaného štěstí, štítivého znechucení, nezištné lásky i zuřivého odporu.
Vypravěč doprovází Alexise na toulkách ulicemi a stává se spoluviníkem (přestože sám žádného člověka nezastřelí) ničím nepodmíněného násilí. Ze strany hlavního hrdiny to není slabost, ale podivná lhostejnost hraničící s hrdostí na milence, jenž vystupuje téměř jako zázračný střelec, který nikdy nemine. Esenciální prázdnota Alexisova života má vyšší cenu než pobíjená „lůza“. V příběhu se tak stupňuje apokalyptická nálada: zabíjení je chápáno jako „očista“ země – od lehkomyslných posměváčků, bezohledných narušitelů klidu či náhodných svědků. Bezcitné vraždění je v hrdinových očích nahlíženo jako „každodenní milosrdné dílo“ (78) a Alexis jako Anděl Zhoubce, rozsévající zkázu v hříšném městě, jehož není třeba na konci času litovat: Vím toho o Medellínu víc než Balzac o Paříži a nemusím si vymýšlet: spolu s ním umírám. (47)
Tento svatý hněv je výrazem vypravěčovy lásky a nenávisti – ty současně pociťuje ke Kolumbii. To je jen jeden z řady paradoxů, které se proplétají celou knihou. Ambivalentní vztah ke křesťanství kombinuje exaltovanou mariánskou víru s útoky na kněze i podstatu církve: Bůh neexistuje, a jestli ano, pak je to ten největší syfl. (90) Katolictví v Kolumbii reprezentuje v příběhu pouť do Sabanety, kde zabijáci prosí Pannu Marii, aby jim zostřila mušku, až budou střílet, a aby jim vyšly obchody (17), a věří, že svěcené kulky bezpečně trefí svůj cíl. Madona zde však není pouze soška na oltáři: ve vyprávění se několikrát objevuje smrt těhotné ženy nebo matky s dětmi, jež je konstatována bez většího vypravěčského vzrušení – tento motiv spojuje témata násilí, mariánské zbožnosti i náhodnosti smrti a symbolizuje bezútěšnost románového světa.
Právě k tomuto konci bez naděje a budoucnosti Vallejova novela míří. Ve dvou třetinách příběhu Alexis umírá, ke katarzi však nedochází. Nový vypravěčův mladý druh Wílmar je jen stínem Anděla Zhoubce. Opakují se ty samé scény (škapulíř na nahém těle, kostel v Sabanetě, vraždy na ulici, bistro Bombay, zelené oči), které charakterizovaly život s Alexisem, jako by ze začarovaného kruhu násilí nebyla cesta ven a hrdina mohl pouze očekávat, kdy ho navštíví paní Smrt, která neodpočívá ani na svátek práce.