Matouš Jaluška
Eliot, T. S. Křesťan – kritik – básník.
Z anglických originálů The Complete Prose of T. S. Eliot, sv. 1–8 (2014–2019), vybrali a přeložili Martin Hilský, Petr Onufer a Martin Pokorný.
1. vydání. Praha: Argo, 2019. 491 stran.
T. S. Eliot je kromě Pusté země a dalších kanonizovaných básní autorem rozsáhlého korpusu esejů, recenzí a přednášek, které se nyní dostávají k českému čtenáři i díky tomu, že baltimorská Univerzita Johnse Hopkinse loni dokončila vydávání monumentálního souboru „veškeré prózy“ tohoto spisovatele, od něhož se čeští editoři odrazili. A je to velmi dobře. Vždyť právě v symbióze básnické praxe a kritického myšlení tkví podle mínění mnohých nezastupitelnost Eliota v anglickojazyčné sféře světové literatury. [1] Jeho nejzásadnější eseje již jednou vyšly v překladu Martina Hilského, nový svazek lze tedy přivítat jako aktualizaci a více než dvojnásobné rozšíření původního vydání z roku 1991. [2] Překladu není co vytknout (kromě drobností, jako je kolísání maskulina a feminina u slova esej), zdržme se u výstavby. Co je klíčem k hrdinovi tohoto svazku? Jaká maska je mu nasazena a v jakém poměru je k té, kterou si na obličej klade on sám?
Eliota si často spojujeme se slovem tradice, podobně jako mnohé jiné tvůrce, kteří se v prvních dekádách 20. století nějak vztáhli k dědictví kultury před nástupem industrializace a pokoušeli se je „udělat nové“. [3] I v novém výboru se toto slovo objevuje prakticky od počátku, autor jím však nemíní v první řadě objekt nějakých literárních snah, ale onu snahu, aktivitu samotnou. [4] Vhodnějším klíčovým slovem by snad mohlo být zprostředkování, mediace jako usilovná práce (14), při níž jsou do zjevného, sdíleného prostoru kultury vtahovány věci umístěné původně někde mimo zorné pole – emoce, myšlenky postupně opracovávané jazykem, dávné texty, postavy a mínění, jimž je možné a potřebné zajistit platnost pro přítomnost (6). Takových prvků je vždycky víc než jeden. Ve vývoji evropského myšlení nic neodchází do penze (15) a dobrý básník žongluje se slovy mrtvých předchůdců i s vlastními myšlenkami, všechny naráz udržuje ve vzduchu, nechává je spolupůsobit.
Důvody k takové aktivitě je možno hledat v linii názvu knihy, kde je výchozím bodem Eliotovy identity učiněno křesťanství – konkrétně je míněna ta nejkonzervativnější, nejkatoličtější větev anglikánství, k níž básník konvertoval roku 1927. Ukazuje se, že básník křesťan zprostředkovává publiku to dávné a neviděné proto, aby si ve své společnosti zajistil místo k životu. Svou činností buduje ekosystém, kde pro sebe nalezne niku. Taková je alespoň jedna z point centrálního eseje Idea křesťanské společnosti, tedy společnosti, v níž není nutné celým srdcem i myslí dokonale přijímat dogmata, jen jsou tu mezilidské vztahy a věci veřejné zorganizovány podle systému, který vychází z tradice tak, jak se realizovala a stále realizuje v dějinách, a jehož určující součástí se stává společenství křesťanů. To ovšem Eliot nevnímá reformačně jako skrytou pravou církev, skupinku vyvolených, jejichž identita uprostřed vnějškově ortodoxní křesťanské organizace je známa jenom Bohu, ale jako zdaleka viditelnou elitu, v jejímž středu nalezneme jak duchovní, tak laiky s prvotřídním duchovním nadáním (…) i některé z těch, jimž se obyčejně – a ne vždy lichotivě – říká intelektuálové. (243) Díky nim může být společnost průběžně podle potřeby reformována a právě oni jí připomínají její křesťanskou podstatu. K tomuto elitnímu společenství se hlásí i on sám.
Martin Pokorný v doslovu praví, že v jádru Eliotových úvah leží křesťané coby lidé aktivně žijící na několika rovinách – spíše než křesťanství chápané jako jinosvětská zvěst. (473) V recenzovaném výboru tomu tak nepochybně je. Zdejší Eliot se proto podobá římskému básníkovi z eseje Vergilius a křesťanský svět. Autor Aeneidy se tyčí nad ostatními pohanskými spisovateli, díky čtvrté ekloze z Písní pastýřských je vnímán jako prorok příchodu Krista a Dantovou Komedií prochází jako průvodce, jemuž je ovšem zabráněno v dosažení Ráje. Eliot konstatuje, že stěžejní koncepty Vergiliova poetického projektu – práce (labor), úcta k předkům a bohům (pietas) a člověku daný úděl (fatum) – splývají s oporami církevní tradice. Na rozdíl od křesťanských spisovatelů mu však chybí vrchol v podobě lásky, jež by lidskou společnost sklenutou prací, úctou a údělem zastřešila. I v Eliotově tvorbě dominuje pietas a všechno to hledání řádného údělu pro básníka a intelektuála stojí spoustu práce, zatímco láska, která by mohla zbavit křesťanskou zvěst jinosvětskosti, se většinou skrývá. Jistě neabsentuje docela, v jiných textech baltimorského kompletu ji můžeme zachytit snadněji. [5] Ty tu však chybějí.
Eliotovo křesťanství jako první bod v řadě podpírá kritiku i poezii, tedy činnosti umožňující (dle Pokorného přiléhavého shrnutí), aby se subjektivní emoce či zájmy domáhaly objektivity (474) před zraky lidské společnosti. U takto zespolečenštělého křesťanství, tvořícího kulturní horizont stejných lidí přebývajících na stejném místě (173) však snadno vyniknou problematické rysy, zejména antisemitismus. [6] Mnozí Eliotovi souputníci po podobných šikmých plochách sklouzli mnohem hloub: Ezra Pound oslavoval Mussoliniho a třeba Wyndham Lewis Hitlera. Pound se po válce teatrálně zatvrdil ve svých názorech, Lewis se ještě před jejím vypuknutím stačil hlasitě kát. Eliot ze své kritiky židovských volnomyšlenkářů odstranil to první slovo. [7] Jeho maska musí stále držet tvar, po drobných parametrických úpravách.
V novém českém výboru můžeme obdivovat veškerou učenost, interpretační zručnost i přesnost vyjádření, jež tuto masku zdobí. Přečteme si i leccos o tom, jak Eliot funkci tvůrčích masek, person, chápe u Ezry Pounda (např. 5–9) i ve svém vlastním díle (např. 416–428). To téma ho zjevně zajímá. O své vůli nás ovšem pod „objektivní“ a řádně nasvícený povrch nezavede. Editoři výboru mu jdou v tomto ohledu na ruku, k ničemu ho nenutí. Toho se musejí ujmout čtenáři, budou-li chtít. Textů k fascinaci, porovnávání i slídění po trhlinách tu mají k dispozici tak akorát.
Poznámky:
1. Viz např.: Hilský, Martin. Modernisté. Praha: Argo, 2017. 118–124. [Zpět]
2. Eliot, T. S. O básnictví a básnících. Přel. Martin Hilský. Praha: Odeon, 1991. [Zpět]
3. Make it new se stává heslem Ezry Pounda. – Srov.: Guziur, Jakub. Příliš těžké lyry. Eseje o rekonstrukci smyslu v Eliotově Pustině a Poundových Cantos. Brno: Host, 2008. [Zpět]
4. Prvním Eliotovým textem obsaženým v českém výboru jsou Poznámky k básním Ezry Pounda z roku 1918, kde je vyzdvižena Poundova schopnost vnímavého hodnocení různých míst a dob, veršů a slov (7) a jejich následné juxtapozice a aktualizace. Jako vyjádření k tradici jakožto k dědictví minulosti, které si neseme s sebou, lze nicméně přečíst i Eliotův úplně nejstarší publikovaný text, črtu Birds of Prey ze školního časopisu Smith Academy Report, kde se ptáci slétají nad bojištěm v podobě ghúlů a harpyjí a těžce zraněný voják vzpomíná na přátele, které mrchožrouti rozklovali před ním. – Viz: Eliot, Thomas Stearns. The Complete Prose. Volume 1. Apprentice Years 1905–1918. Ed. Jewel S. Brooker a Ronald Schuchard. Baltimore: Johns Hopkins UP, 2014. 3. [Zpět]
5. Viz např. přednášku The Bible as Scripture and as Literature z roku 1932, která se přímo zabývá působením zvěsti o lásce jakožto základního a intencionálního rysu biblického textu. – Eliot, Thomas Stearns. The Complete Prose. Volume 4. English Lion 1930–1933. Ed. Jason Harding a Ronald Schuchard. Baltimore: Johns Hopkins UP, 2015. 695–708. [Zpět]
6. Viz zde textualizovaný cyklus přednášek Za cizími bohy (171–200, zejm. 174). V názoru, že antisemitismus v takto prezentovaném křesťanství nelze škrtnout a je třeba se s ním vyrovnat, se opírám o tuto stať: Biberman, Matthew. „T. S. Eliot, Anti-Semitism, and the Milton Controversy“. Milton and the Jews. Ed. Douglas A. Brooks. Cambridge: Cambridge UP, 2008. 105–127. [Zpět]
7. Viz jeho odpověď Isaiahu Berlinovi z roku 1951. – Srov.: Eliot, Thomas Stearns. The Complete Prose. Volume 5. Tradition and Ortodoxy 1934–1939. Ed. Iman Javadi, Ronald Schuchard a Jayme Stayer. Baltimore: Johns Hopkins UP, 2017. 50. [Zpět]