Diana Štelová
Paglia, Camille. Svobodné ženy, svobodní muži. Eseje o pohlaví, genderu a feminismu.
Z anglického originálu Free Women, Free Men. Sex, Gender, and Feminism (2017) přeložil Ladislav Nagy.
1. vydání. Praha: Argo, 2019. 288 stran.
„Antifeministická feministka“, amazonská feministka, nebezpečná feministka. To jsou jen některé z přívlastků, jimiž je Camille Paglia, italsko-americká kritička a esejistka, běžně titulována, ať již druhými, či sama sebou. Její nekonvenční styl myšlení a argumentace vzbuzují rozruch již desítky let, konkrétně od publikace její prvotiny Sexual Personae: Art and Decadence from Nefertiti to Emily Dickinson (Sexuální persony: Umění a úpadek od Nefertiti k Emily Dickinsonové), knižní verze její disertace, která vyšla roku 1990. Výbor z autorčiných esejů, jenž v loňském roce přineslo Argo, nabízí reprezentativní průřez její tvorbou od devadesátých let až do současnosti, čítající krom esejů příspěvky na sympozia či rozhovory pro média, přičemž se jedná o první knihu Paglii přeloženou do češtiny.
Feminismus je stěžejním tématem jejích úvah, nikoli však jediným. Paglia je bytostně interdisciplinární, svou pozornost organicky přelévá mezi politikou, výtvarným a literárním uměním, teorií feminismu, popkulturou, psychologií, problematikou univerzitní výuky a politické korektnosti, ale i dílčích témat, jako je americký fotbal či jehlové podpatky, a tento výčet není zdaleka konečný. Svým způsobem myšlení a vedení argumentace naplňuje ideu, že humanitní vědy a jejich studium musí být nutně interdisciplinární stejně jako jakékoli uvažování o umění či genderu. Co víc, musí vycházet z individuálního prožitku, a tím pádem se nevyhýbá ani subjektivním hodnotovým soudům, čímž Paglia navazuje, jak v doslovu konstatuje překladatel Ladislav Nagy, na jeden ze svých vzorů a učitelů, Harolda Blooma, který také vedl její disertaci na Yaleově univerzitě.
Právě tento způsob argumentace působí nezvykle, provokativně, až kontroverzně. Paglia si se svými souputnicemi na poli soudobého feminismu servítky nebere, beze studu vyjadřuje otevřený nesouhlas, břitkou a nesmlouvavou kritiku, neštítí se ani osobních invektiv. Subjektivita a niterný prožitek z textu přímo prýští, což má za následek, že místy její tvrzení působí až dogmaticky, bez relevantní opory v „objektivním“ vědění, datech, analýze atd., a odráží se i ve struktuře argumentace, která se odvíjí řadou zdánlivých asociativních odboček, aby se nakonec vrátila k výchozímu bodu v pozoruhodném završení.
Čím je tak „antifeministická“, nebezpečná, neustále na barikádách? Následkem zklamání z vývoje feminismu od šedesátých let, která sama prožila a účastnila se jejich revolučního ducha, bez skrupulí kritizuje aroganci a destruktivnost západního feminismu, který je podle ní nejen nepřátelský vůči náboženství, kvůli čemuž se míjí přímo s masami žen po celém světě, jež jsou nábožensky založené nebo se zkrátka ztotožňují s konvenčním rodinným životem (62), ale především zcela odvrhl přírodu ve smyslu mateřství. Místo ní feminismus bojuje za byrokratickou ochranu žen na úrovni státu, která však vede k autoritářství, a navíc dělá ženám medvědí službu – podle Paglii má žena právě díky své přirozenosti tu největší moc, jakou jen může disponovat; současný feminismus se jí vzdává a staví se k ní zády. Ženy dle Paglii nesmějí mít pocit, že mohou být silné pouze pod dohledem vševědoucího státu (pro srovnání s touto koncepcí se nabízí dystopie Margaret Atwoodové Příběh služebnice, která operuje s myšlenkou zotročení žen v totalitní společnosti právě skrze jejich mateřství), naopak má každá žena o své místo ve společenské hierarchii bojovat, k čemuž je vybavena celou řadou bytostně ženských prostředků, a z toho důvodu Paglia volá po praktičtějším a méně teoretickém feminismu, který pomůže ženám dosáhnout osobní odpovědnosti. (64) A to znamená převzít zodpovědnost i za situace, v nichž dochází k sexistickým narážkám, či tzv. znásilnění na rande.
Tím pochopitelně pobuřuje. Usvědčuje mnohé feministky z neznalosti dalších oborů, jako je historie, sociologie a antropologie, díky nimž by byly schopny nazírat násilí v lidských dějinách v tom pravém světle (33). S tím souvisí také autorčino vyznání, že je vášnivou stoupenkyní pornografie – hájí její existenci, neboť pro ni představuje absolutní svobodu imaginace, prostupuje se s uměním (167) a žije v ní „bujná a neuspořádaná plnost těla“ (34), a hlásí se k prosexuálnímu křídlu feminismu. Vymezuje se i proti útokům na muže a jejich posměšnému shazování, jež se staly výrazným rysem druhé vlny feminismu. Nechce dělat z mužů nepřátele a odmítá ženskou ublíženeckou pózu oběti.
Abychom však pochopili jádro jejích tezí, musíme se ponořit hlouběji, přímo do lůna přírody (a ženy). Podle Paglii žena není svobodná právě kvůli své přirozenosti, neboť příroda ji svazuje tím, že jejím nevyhnutelným údělem, který skrze tělo determinuje její život, je rozmnožovací funkce. Tento plán přírody nazývá fašistickým a tvrdí, že je třeba se mu postavit coby hrubému narušení svobodné vůle ženy. (99) K pochopení sexu a genderu si musíme ujasnit právě svůj vztah k přírodě, v níž má původ veškerá agrese; v tom navazuje na markýze de Sade, Nietzscheho, naopak se vymezuje proti Rousseauovi; proto je v sexu vždy prvek destrukce (připomeňme Erotismus Georgese Bataille a jeho teorii násilí rozpoutaného v reprodukčních orgánech během sexuálního aktu). Sex je daimonický, propojený se snovým světem Freudova nevědomí, je temný, chtónický a nelze mu porozumět. To, co nás děsí na menstruaci a porodu, není dáno ani tolik misogynií mužů jako obecně lidským pudem odvracet se od našich evolučních počátků. Akcentuje strach mužů z moci žen, kterou jim dává právě mateřství – to je podle Paglii zdrojem ženské síly, ale zároveň nesvobody. A jakkoli je politická rovnost pro ženy žádoucí a nezbytná, nevyřeší radikální disjunkci mezi pohlavími, která začíná a končí v těle. (164) Paglia apeluje na přijetí naší fyzické přirozenosti a odvozuje od ní dokonce celou koncepci západní kultury coby apollónskou strategii vyhýbající se všemu temnému a chtónickému. Přirozenou agresi, která je přírodě a sexu vlastní, lze kontrolovat pouze společenskou smlouvou. Zaměřit se však pouze na vnější sociální mechanismy znamená pomíjet sepětí žen s přírodou.
Důraz na osobní zkušenost vede k emotivnějšímu slovníku, stejně tak se Paglia sama místy nevyhýbá radikálně levicové terminologii – pojmy jako vykořisťování žen z dělnické třídy. (93) Její styl je živelný, někdy chaotický, místy se zdá protiřečit sama sobě a záměrně vyhledávat kontroverze, přesto je vždy otevřená, autentická a strhující a i v těch nejstarších esejích příznačně aktuální – ženy musejí najít způsob, jak rozvinout svůj potenciál, aniž by tím ovšem trpěly jejich soukromé životy. (92) Což ve všech směrech podtrhuje vynikající překlad Ladislava Nagye. Jedině patřičně v tomto kontextu působí také předmluva Bianky Bellové.