Anežka Soukupová
Nygårdshaug, Gert. Strom nebeského květu.
Z norského originálu Himmelblomsttreets muligheter (1995) přeložila Daniela Mrázová.
1. vydání. Praha: Práh, 2019. 368 stran.
Lidská společnost se rozdrobila, státy sžírají vnitřní konflikty, amazonské pralesy jsou v ohrožení. Do takového světa nás uvádí Gert Nygårdshaug v ekologicky laděném katastrofickém románu Strom nebeského květu, který před nedávnem vyšel ve skvělém překladu Daniely Mrázové. Román z poloviny devadesátých let představuje volné pokračování Mengeleho Zoo, kterou Norové v roce 2007 dokonce zvolili nejoblíbenější norskou knihou všech dob. K českému čtenáři se dostaly obě knihy teprve nedávno, ale o to větší mráz z nich dnes běhá člověku po zádech. Pohybujeme se sice v žánru fikce, hranice realismu je však nebezpečně blízko. Nygårdshaug totiž už před lety vytušil, kterým směrem se společnost 21. století bude ubírat.
Strom nebeského květu vypráví o tajemném muži jménem Jens Oder Flirum, který pojal za svůj životní úkol vytvořit semennou databázi veškerých rostlin na Zemi, aby je zachoval pro budoucí pokolení dřív, než budou lesy nenávratně zničeny. Zpočátku není jasné, v čem takzvaný „Velký úkol“ spočívá, a mise Jense Odera se odkrývá pozvolna. Je patrné, že Nygårdshaug má velký přehled v oboru ekologie a biologie a zároveň bedlivě sleduje současné světové dění a všechny tyto motivy důmyslně vplétá do svého vyprávění. Evropská unie je už tehdy postavena do role svazující a nepříliš akceschopné organizace, v důsledku čehož lidé začínají mít nadnárodní jednoty plné zuby a touží se jí zbavit. Sílí nacionalistické tendence, což se ovšem netýká jen Evropy. Také kmen jihoamerických Yanomamů, donedávna žijící v soudržnosti s ostatními amazonskými etniky, náhle mění světonázor a násilím si podrobuje ostatní obyvatele s úmyslem vytvořit samostatný yanomamský stát. Jednání Yanomamů nedává smysl, dokud se neukáže, že jejich výboje jsou výsledkem důmyslné manipulace těžařských společností, které se odmítají smířit se zákazem kácení deštných pralesů. V této souvislosti si člověk snadno vzpomene na současné dění v Brazílii, kde se prezident Jair Bolsonaro o budoucnost pralesů, které vnímá především jako nástroj finančních investic, skutečně s indiány pře. V ohrožení se přitom neocitá pouze prales, ale i doposud izolované kmeny, které v Amazonii žijí.
S jedním takovým kmenem se setká i protagonista románu, který po několika letech nespravedlivého věznění opustí západní společnost a zamíří do brazilských pralesů, kde nachází domov u kmene Sucurukiů. Mimořádně zajímavé jsou pasáže, kdy Jens Oder rozmlouvá s indiány v jejich mateřštině. Indiánské jazyky totiž stojí na jiných základech, než jaké známe my. Naprosto odlišné vnímání času – neznají výrazy jako loni, zítra nebo za rok, důležité je jen „tady a teď“. Leckdy ani nepoužívají číselné údaje. Nejen fiktivní Sucurukiové o sobě mluví jako o součásti přírody jakožto síly, která je přesahuje. Evropský individualismus by asi spoustě příslušníků přírodních národů připadal postavený na hlavu. Jens Oder se s tímto v dobrém slova smyslu primitivním prostředí rychle sžívá a posléze seznamuje sucuruckého sirotka Armadu se svým záměrem vytvořit databázi všech známých i neznámých rostlin. Z indiánského chlapce vyrůstá zapálený badatel a nepostradatelný příslušník Flirumovy vědecké skupiny. Pařáty civilizace však brzy začínají nemilosrdně svírat i amazonský prales a jeho obyvatele. Jens Oder Flirum zjišťuje, že je třeba jednat ještě rychleji, a s trochou nadsázky se z něj stává amazonský Jánošík.
Strom nebeského květu je uveden a také ukončen velmi sugestivními výjevy vířícími obraznost. Příběh sám o sobě se však odvíjí pozvolna, pasáže popisující život v džungli občas sklouznou k přílišné rozvláčnosti. Jednotlivé události na první pohled záměrně nedávají smysl. Zpočátku působí vyprávění fragmentárně, na některých místech připomíná kroniku, jinde filosofický dialog nebo vědeckou přednášku. V části věnované minulosti Jense Odera Fliruma, která osvětlí mnohé nejasnosti, pak autor volí zcela odlišné tempo, vulgární jazyk a snad až neúměrně velkou pozornost věnuje sexuálnímu životu hlavního hrdiny, jako by spolu s cigaretami a alkoholem byl sex to jediné, co moderní Nor v životě vyžaduje. Je příznačné, že v částech pojednávajících o mládí hlavního hrdiny se zásadně mluví o šukání, ale v momentě, kdy je Jens Oder už vyzrálou osobností, stává se z šukání milování. Dekadentní mladík se mění v uvědomělého poutníka.
Gert Nygårdshaug se drží svého oblíbeného tématu a dělá dobře. Z knihy je patrné, že její autor cítí přímo bytostnou potřebu otevírat čím dál palčivější ekologickou otázku a že je to obor, v němž se cítí jako ryba ve vodě a jemuž se věnuje dlouhá léta. Chvílemi se mu to ovšem vymyká z rukou a text pak působí dojmem, jako by se Nygårdshaug potřeboval podělit o veškeré své vědomosti z mnoha různých oborů, čímž se román místy dostává na hranici únosnosti. Strom nebeského květu je ale i přes tyto nedostatky bezesporu kvalitním textem pro náročnější čtenáře. Vzhledem k nervy drásajícímu tématu se ale nedoporučuje otevírat knihu před spaním, nelze totiž vyloučit, že se vám bude zdát něco nemilého…