Valerjan Pidmohylnyj
Z ukrajinštiny přeložil Miroslav Tomek
Další výrazné téma literatury počátku 20. let, z dnešního pohledu možná ještě naléhavější, protože méně abstraktní, je hlad. Autor napsal tuto povídku v roce 1922, když na obrovských územích jižního Ruska a Ukrajiny propukl hladomor. Hlad je tu líčen prostřednictvím záznamu studenta. Hladoví studenti jsou leckdy nuceni dělat zoufalé věci. A dokážou o tom mluvit s okouzlující ironií!
Není nic pomýlenějšího než ztotožňovat ideu díla s myšlenkami autora. Touto trapnou nemocí bohužel trpí jak čtenáři, tak kritika. Zde se chci proti této rozšířené pověře co nejrozhodněji ohradit. „Dobrý spisovatel pracuje nejen s vlastními myšlenkami, ale i s myšlenkami svých přátel.“
Nietzsche
Kdo má uši k slyšení, slyš!
Večer.
Zrovna jsem se vrátil z procházky.
Bylo to zajímavé. Šel jsem, a po obou stranách ulice zasedly obří stooké žáby. Byly to domy, které noc přimáčkla a zarazila do země. A celé město se zdálo být svátečním sněmem žab z nekonečných třasovisk.
Ale k věci. V jedné temné uličce ke mně přistoupila žena a nabídla mi své služby v milostných záležitostech. Zdvořile jsem odmítl, přičemž jsem se snažil neurazit ji v její vstřícnosti. Rozhovořili jsme se; dlouho si stěžovala na pokles poptávky a ponejvíce z toho vinila sociální podmínky.
„Teď,“ řekla, „to došlo tak daleko, že se ženské dočista spustily. Jdou i zadarmo. Na Boha zapomněly, vdávaj se na úřadě… Kdo mi bude platit?“
Přiznala, že se mému odmítnutí nediví; vždyť to, co potřebuju, můžu dostat i zadarmo.
Ještě dlouho jsme hovořili; vyprávěl jsem jí, že mě také zaměstnává problém „lehkého živobytí“. Má dobrá domácí mi, pravda, ráno i večer dává sklenku kávy bez chleba a cukru, ale to člověku nemůže stačit. A vydělat něco navíc je teď tak těžké, že je mi vlastně líto času. Copak za to můžu, že je dneska tak obtížné vydělat si na chleba? Moc toho nepotřebuju – jen abych vyžil. Rád si čtu, rád si večer vyrazím, rád si jen tak hloubám a nevidím dostatečné důvody k tomu, abych toho kvůli žaludku nechal.
Divila se, že myšlenky dvou neznámých lidí se mohou natolik shodovat. Ona, úplně stejně jako já, si ráda přečte něco napínavého, ráda si vyrazí s muži a občas se i zahloubá.
Při rozchodu jsme si navzájem popřáli hodně životních úspěchů.
Jedna odpoledne.
Opravdu je něco na tom, že geniální myšlenky přicházejí nečekaně! Zrovna jsem se uchystal vyjít ven, nasadil si klobouk – a napadlo mě, že nejlépe by mi sedlo spekulantství. Vždyť to nemá chybu! Hlavně ta volnost. Pak taky cestuješ, hodně vidíš a za den máš dost, abys z toho vyžil celý měsíc. Vlastně lituju, že mě nenapadlo pustit se do toho už dřív.
Tak už je rozhodnuto – jsem spekulantem. Je příjemné najít řešení.
Zítra pojedu! Z hladového města do kraje, kde jsou chléb i máslo laciné, kde bramborami krmí prasata a kde mléko a samohonka tečou proudem.
Musím si pospíšit, abych dneska nakoupil věci na výměnu: pár šátků, nitě, sirky, boty. Ó, já dobře vím, po čem je na vsi sháňka. Peníze, abych nakoupil…
Peníze… Ano, budu muset něco prodat, budu se muset vzdát něčeho ze svého nevelkého majetku.
Krátkozrací lidé obvykle začínají rozprodáváním oblečení. Takový nerozum! Má-li si člověk něčeho vážit, tak oblečení! Rozumím těm, kdo mluví o kultu těla – člověk nemá na vybranou, musí milovat to, co mu bylo dáno jednou provždy. Ale ten, kdo na sebe dokáže alespoň jednou pohlédnout cizíma očima, si ihned povšimne, že jeho tělo, jakkoliv by bylo dokonalé, si zaslouží nanejvýš politování a výsměch. Kláda, ke které jsou připevněny čtyři tenčí, a na podstavci je na ni nasazena koule, je opravdu prapodivná, ať se o ni budeš starat, jak jen chceš.
Škoda mluvit! Vždyť není pochyb, že kdyby měl člověk tělo žáby, miloval by ho stejně jako to nynější a stejně tak by ho oslavil v mramoru, v obrazech i ve slovech… Oblečení je tedy velká věc! Vytváříme ho podle svého vlastního vkusu, zatímco naše tělo je darovaným koněm, kterému se nesluší pohlížet na zuby. Šaty jsou pěkný nočník. A bez ohledu na to, jak odpudivým shledáváme jeho obsah, je přece jen lepší tento obsah přechovávat v pěkné nádobě než v ošklivé, nebo dokonce než ho vylévat na podlahu.
V noci.
Celý den jsem promýšlel problémy spojené se spekulantstvím a stále jsem narážel na překážky. Nemám pytle; ukázalo se, že můj průkaz už propadnul. A co hlavně: prozkoumal jsem svůj majetek a se zklamáním se přesvědčil, že nemám co prodat.
Už jsem docela propadl zoufalství, když mi přišla do hlavy spásná myšlenka: nedávno mi má dobrá domácí ukazovala tři zlaté pětky, které měla schované z lepších časů. Pečlivě je ukryla v šátku, ovázala stužkou a uložila do vrchní zásuvky komody vlevo v rohu.
Když tedy má dobrá paní domácí ulehla ke spánku, šel jsem a vzal si je. Už je mám v kapse. Teď mám tedy klid.
Spát se mi nechce. Otevřel jsem okno do zahrady, dívám se a poslouchám. Zvuky se nesou kdesi daleko a noc nehybně visí z korun stromů, podobna průhledným hroznům zhuštěného vzduchu.
Porovnávám den a noc, den, kdy lidé spěchají, zaneprázdněni svým postavením a prací, s nocí, kdy mohou spočinout.
Tvá situace je vskutku politováníhodná, dni! Neboť vše, co bylo získáno ve dne, bude odevzdáno noci. Ona síla, která vyrůstá z chleba, získaného přes den, ony zkušenosti a vědění, které dává slunce – náleží tobě, noci! Neboť pod tvým tichým příkrovem pracuje učenec, sní mladík a hloubá mudrc. Všechno to, co se ukrývá nejhlouběji v srdci, v noci rozkvétá a lidská duše se na lánech noci rozevírá jako vonné kvítí. Neboť v noci se miluje, loupí, smlouvá, v noci se dokonce i popravuje: a tobě, noci, patří má chvála! Podobna dobré čarodějnici, zakrýváš nám oči temnotou, abychom pohlédli do vlastního nitra jako do sklepení plného drahých kamenů.
Ty nám dáváš celou zem, na níž stojíme, ty nás učíš milovat sebe sama – tobě, noci, patří má chvála.
Kdybych se mohl přitisknout na tvou hruď, ucítila bys mou duši, plnou tvých přikázání, a mé srdce, velké jako tvoje tvář.
Už se vracím ze své spekulantské výpravy. Avšak smutný je můj návrat…
Události pro mě měly fatální následky. Věci, které jiní vyměňovali za pud mouky, jsem já dával za deset liber. Nedokázal jsem s vesničany ani prohodit pár slov, natož smlouvat. Ovládl mě pocit strašného odporu k tomu, co dělám, a rozhodl jsem se zbavit svého zboží jakýmkoliv způsobem, jen abych tu špinavou záležitost skončil. Nakonec jsem dostal daleko méně, než bych si mohl za stejné peníze – a bez starostí – koupit ve městě.
Na malou stanici jsem šel z vesnice s poloprázdným pytlem jako dělník, který dokončil přidělenou práci.
Vtom nás obklíčili rudoarmějci a sebrali nám všechno, co jsme my – spekulanti – měli. Zrovna se vybírala potravinová daň a bylo zakázáno volně převážet potraviny. Na tom ale není nic divného. Divné je, že někdo dostal své potraviny za hodinu zpátky. Všechno je mi jasné: zapřísahali je, ženy se oddaly mužům nebo k tomu alespoň svolily.
Ale já jsem se zapřísahat nemohl, a tím spíš jsem se nemohl oddat!
A tak tedy hladový, bez peněz a bez jídla, sedím pod žloutnoucími stromy a pozvolna mě pokrývá jejich odumřelé listí.
Už jsem doma. Dojel jsem šťastně, ale přece k něčemu došlo, a že to byla zajímavá příhoda!
Když jsem seděl na stanici, dostal jsem samozřejmě hlad. Byl čím dál tím větší. Musel jsem něco dělat. Šel jsem na nádraží. Vlastně na to místo, kde kdysi nádraží stálo a kde se teď tyčila jen holá zeď, kolem níž ležely rozházené cihly. Něčí ofenzíva, něčí defenzíva. A nádraží se octlo v troskách. Vedle je hliněný přístřešek, kde stojí telegrafní aparát. Kolem si spekulanti, kteří už opravdu dlouho čekají na vlak, vykopali zemljanky a bydlí v nich. Je to malé, napůl podzemní město s vlastními zvyklostmi a zákony.
Když jsem pohlížel na potravu, kterou si připravovali, dostal jsem ještě větší hlad. Hlad mě ovládl a já se chvěl jako zamilovaný před dostaveníčkem. Nakonec jsem z nudy vyrazil přímo do stepi. Vlak měl jet za nějakých šest hodin, a to ještě bůhví, jestli přijede, protože tu měl být už předevčírem.
Všechno kolem je pokosené a žluté. Chmurná jednolitost dohání k zoufalství. Slunce pálí. Každý krok mi v hlavě zní jako trýznivý úder. Jdu, a kolem mě se zvolna plazí země.
Nakonec jsem narazil na pole s melouny. Melouny a dýně ještě nebyly sklizené a pouhý pohled na ně vyvolal v mém nitru pravou bouři. V ústech mi vyschlo, v hlavě se zatmělo. Sehnul jsem se, vzal jsem kámen, kdyby tam byl pes, a vyrazil na pole.
První meloun, po kterém jsem sáhl, byl nezralý, ale nedokázal jsem se udržet – začal jsem roztřesenýma rukama rvát jeho teplou, šťavnatou dužinu a cpát si ji do pusy.
Když jsem ho slupnul, neměl jsem už sílu, abych se pustil do druhého. Ovládla mě strašná únava a natáhl jsem se na zem. Po tváři mi stékal mastný pot a mísil se s lepkavou šťávou z melounu. Dočista promočený jsem s rozhozenýma rukama a zavřenýma očima ležel pod pražícím sluncem.
Nevím, jestli jsem se probral brzo. Kdosi mě zasypával ranami. Když jsem se vzpamatoval, uviděl jsem šedivého dědka, který do mě mlátil klackem a zuřivě mi spílal:
„Ty zloději jeden, ty pobudo…“
Vyrval jsem mu klacek z ruky – nechápal jsem, proč mě bije. Dědek se na mě vrhnul a šel mi po krku. Heknul jsem, a ač jsem cítil, že umdlévám, našel jsem v kapse kámen, připravený na psa, a praštil jím dědka po hlavě. Ten jen zachrčel a upadl.
Vítězství mě povzbudilo. Sehnul jsem se, svázal dědkovi ruce páskem a zasmál se. Tomu se říká dobrodružství!
Teprve pak mi došlo, že mě starý hlídač chytil při zločinu. A támhle je bouda, které jsem si předtím v proláklině nevšiml. Jen jsem boudu uviděl, celý jsem se roztřásl – opět jsem jako bodavý osten pocítil hlad. Dost možná tam je jídlo.
Rozběhl jsem se – a měl jsem pravdu. Naštěstí hlídači asi zrovna přinesli jídlo. Našel jsem pořádný bochník bílého chleba, kus slaniny, vajíčka a jáhly. Když jsem se posilnil, zabalil jsem zbytek do šátku a s písní na rtech odešel.
Po cestě mě napadlo, že by bylo slušné omluvit se dědovi za nepříjemnosti a co nejjasněji mu vysvětlit, že koneckonců nikdo za nic nemůže: život nás postavil proti sobě, donutil nás spolu zápasit, a pokud bychom si měli na něco stěžovat, pak jenom na život. My bychom si, jako rozumní lidé, měli podat ruce, zakouřit si a příjemně si poklábosit.
Když jsem se k dědovi přiblížil, uviděl jsem, že dočista plave v krvi. Už dodýchal – přece jen jsem ho pořádně lupnul! Tak na Zemi došlo k další vraždě.
Ještě se držím. Mám ještě půl pudu mouky, jím jenom chleba, kouřím machorku, a i to jen málo.
V noci.
Během spekulantské cesty jsem zažil ještě jednu příhodu, na kterou jsem už zapomněl. Užitek z ní pro mě vzešel teprve nyní.
Stalo se to takhle. Musel jsem jet večer a ještě na střeše vagónu. Ve vagónech bylo narváno, lidé tam byli jako sardinky. Dalo se jet i na náraznících nebo nahoře na lokomotivě, ale já jsem si vybral střechu. Tvář mi stále zaléval potemnělý vzduch, dole po obou stranách běžely širé lány země a já se cítil, jako bych svobodný a silný letěl pod oblaky. Vstal jsem a zazpíval. V odpověď se ozvali i z jiných střech a vagónů a vlak letěl jako nějaký čarovný zpěvný pták, plný síly a odhodlání.
Slezl jsem, opilý pohybem, písní, vzduchem a prostorem. Spekulanti a spekulantky mě předběhli. Pohled na ně mi přivedl na mysl zdánlivě velmi staré vzpomínky na nedávné události. Cítil jsem se jako ve výhni, jako by nic nebylo ani za mnou, ani přede mnou a přepadaly mě pochyby, zda doopravdy jsem.
Zezadu se ozvalo:
„Mladíku! Mladíku!“
Ohlédl jsem se. Tlustá žena, úplně zlomená pod pytlem, na mě křičela, sotva popadajíc dech. Zastavil jsem se. Hodila pytel na zem skoro s pláčem.
Zdržela se prý ve vagóně a nenašla už nosiče. Sama to neunese. Nepomohl bych jí já? Zaplatí mi…
Sehnul jsem se, vzal pytel na rameno a nesl. Šla vedle mě, oddechovala a bez přestání mi děkovala. Pak se zeptala, čím jsem. Řekl jsem, že studentem. Ó, ona si studentů váží! Sama kdysi studovala; pomýšlela dokonce na gymnázium – kde jsou ty časy? Teď prodává na trhu pirožky. Vydělává slušně, ale co je to za život? Když ještě žil její muž, strojvedoucí, neměli se tak špatně, a to byl muž ochmelka. Ach, bil ji! Co to bylo za život! A teď je sama jako kůl v plotě. Můj ty světe!
Šli jsme dlouho, až na kraj města, a ona celou tu dobu vyprávěla. Zastavila se před malým domem. Kolik je dlužná? Nic, prostě jsem se prošel. Cože? Dneska i vlastního otce stáhnou o peníze… Prostě tak. No jestli je to tak, ať přijdu někdy na pirožky. Večer je vždycky doma, pokud nejede někam pro zásoby. Kam by chodila? Ulice ta a ta, dům ten a ten, jmenuje se Marta.
Dneska jsem si na to na procházce vzpomněl, a když jsem si představil mastné pirožky, začaly se mi sbíhat sliny. Jím suchý chléb a kouřím machorku. Rozhodl jsem se jít.
Zastihl jsem ji doma a měla neuvěřitelnou radost. Ani nedoufala, že si já, student, vzpomenu na ni, na ubohou spekulantku. No, teď se z nás stanou dobří známí. Vždyť ona je úplně osamělá. Můj ty světe! Přes den na trhu slyší samé nadávky a večer je doma sama jako ten kůl v plotě. Jak je to ode mě milé! Ať jen se posadím! Já jsem se, považte, nešel na promenádu bavit se slečnami, ale zašel jsem k ní, k ubohé spekulantce! Pirožky jsou ještě v peci, budou hned. A nezakousnul bych něco? Třeba sledě s čerstvými bramborami? Vodku, omlouvá se, nemá – mohla snad čekat takového hosta?
Posadil jsem se. Bylo příjemné cítit se pánem situace. Sleď tu vmžiku byl; musím říct, že jsem ho sežral i s kostičkama, jako had králíka. A ona seděla a jako u vytržení se mi dívala na ústa – jako bych jí tím, že jím, prokazoval velkou laskavost – a bez přestání se podivovala, jaký jsem milý hoch.
Po sledi jsem celkem ožil a po sladkých pirožcích jsem se už docela rozveselil. Vstal jsem, začal chodit po domě a hlasitě hovořit. Ona seděla a šťastně na mě hleděla. Tak neočekávaně jsem jí udělal radost.
Byla tlustá, nedbale oblečená a její tvář měla hrubé rysy. Jen její oči byly teskné a zdály se být krásné. Přišlo mi na mysl, že vůbec neodpovídá mému někdejšímu ideálu manželky. Když jsem kdysi, v prvním rozpuku mládí, uvažoval o tom, jaká by měla být má manželka, došel jsem k závěru, že to musí být žena hezoučká, hloupoučká a ne tlustá. To mě ještě více rozveselilo.
Když jsem na stěně uviděl kytaru, zeptal jsem se, jestli hraje. Ne, to ne, to její muž, strojvedoucí, hrával. Byl to ochmelka, bil ji, ale stejně se jí stýská. Chlap ženskou třeba zbije, ale umí i sladce obejmout. Bez chlapa to není žádný život, a co teprv teď, a ona není ještě tak stará – vždyť je jí teprve třicet pět. A já hraju? No tak ať jí zahraju! Vzal jsem kytaru, zahrál jsem a zazpíval. To zpívala má duše, která se radovala, že jí nacpaný žaludek dá aspoň na nějaký čas pokoj.
Poslouchala mě a rozplakala se. Jak jen jí připomínám jejího muže! Zrovinka takhle hrál.
Když se dozvěděla, že jím suchý chléb, málem omdlela. Nakonec jsem od ní odešel s pořádným balíkem jídla, krabičkou cigaret a pozváním na pirožky na neděli, ať určitě přijdu, bude mě čekat.
Na ulici jsem se co chvíli usmíval. Právě se odehrála pohádka, byť třeba jen žaludeční, a ještě má mít pokračování.
Dnes je neděle, která je i pro mě svátkem. V minulých dnech jsem chodil jako beznadějně zamilovaný. Chvílemi jsem propadal malátnosti: s vybraným potěšením jsem snil o mastných pirožečcích, a když jsem si představoval jejich chuť, krev mi kypěla a bušila v hlavě. Přivolával jsem jejich obraz, a když jako živé ležely přede mnou, růžové a krásné, zachvacovala mou duši nezadržitelná touha. Dokonce jsem k poctě pirožků napsal skvělý sonet.
A dnes jsem se jich zmocnil fyzicky. Fyzické vlastnictví je výborná věc.
Večer už je studený. Zima přijde již brzy a všichni to vědí, jenže mlčí, jako by se smluvili, a dělají, že je ještě teplo. Chlapci ještě pořád chodí v bílém, dívky v průhledném a stromy si tvrdohlavě ponechávají zbytky listí. K smíchu! Já jsem si vzal kabát a bylo.
Jako bych to věděl – byla vodka. Hořela velká lampa a na stole byl ubrus. Oblékla si nové šaty a navlékla se do korzetu. Měli jsme skopové, kávu a pirožky. Vypili jsme pár skleniček a z nezvyku jsem měl trochu v hlavě.
Po večeři jsme si sedli vedle sebe; vzal jsem kytaru a zpíval. Seděla vedle mě a se šťastným úsměvem naslouchala mému hlasu.
„Takový mlaďounký jste!“ – říkala jako u vytržení – mohl byste být skoro můj syn! Ukažte, dám vám mateřský polibek… Nejste vy sirotek?
Políbila mě na čelo, pak na tvář, potom přímo na rty, a ne jen jednou. Nevzpíral jsem se. Chápal jsem, že za pirožky musím zaplatit, a jen jsem se radoval, že platím tak lacino.
Odešel jsem od ní nad ránem. Vše bylo rozhodnuto: budu u ní žít jako synovec. Dokud jí zdraví slouží, nepoznám starost! Budu mít všechno – chutné jídlo, oblečení i pití. To mi říkala, zatímco se na mě tiskla.
Bylo chladno a já nelitoval, že jsem si vzal kabát. Šel jsem vesele, pln síly, ač jsem ještě nevěřil, že mi takové štěstí otevřelo svou bránu.
„Jak je dobře,“ myslel jsem si, „že my lidé jsme tak různí, že jeden každý z nás potřebuje něco úplně jiného než druhý. Co je pro jednoho zbytečnost, má pro druhého velikou cenu.“
Nechtělo se mi spát. Doma jsem otevřel okno a dlouho u něj stál. Venku bylo vlahé podzimní ráno a v dálce ležela mlha. Ticho. Stromy zplihle stojí a je slyšet, jak na zem padají jejich slzy. Pláčou, protože se blíží zima; jejich duše se scvrkává a ukrývá se před mrazy kdesi v hloubce. Příroda pláče a její slzy vyvstávají nad zemí co mlha.
Jaký div! Před námi stojí smrt a my si oblečeme kožichy, zatopíme v kamnech, rozsvítíme žárovku – a budeme v zimě žít stejně jako v létě, a ještě budeme rádi, že máme změnu. Půjdeme do divadla nebo na návštěvu – a zatím bude tráva mrznout pod sněhem a řeky se zastaví. Tak i já, přírodo, stojím před novým životem a tebe opanovává smrt. Ty jsi mě zrodila a já – nevděčný syn – jsem tě opustil. V tvých slzách je alespoň jedna i za mou zradu.
Začal nový život! Jaká radost, jaký klid! Žaludek je uspokojen a má duše se vznáší nad světem jako stvořitel nového ducha.
Ještě víc než kdy jindy se divím neschopnosti a nenadanosti žen, které nedokázaly využít těch skvělých podmínek, v nichž se tak dlouho nacházely. Po několik staletí byla žena – jako já teď – vydržována, nemusela si dělat starosti o chléb – a čím se zabýval její duch? Povznesla žena svou duši? Vytvořila žena vůbec něco?
Kdeže! Byla jen samičkou, nepatrnou samičkou, která si nevymyslela nic lepšího než bojovat za rovnoprávnost. Lituji ženy – jsou nešťastny: to, k čemu měly směřovat, leží již za nimi. Chtějí snad najít štěstí na nové cestě? Ó, muž již dávno jde onou cestou a štěstí ještě nenašel!
Cítím se jako nemluvně v kolíbce, jako bych sál z velikých prsou bytí. Kolíbá mě život, který vidím, a jeho vřava mi pěje píseň. Jako bych stál na hodně vysoké hoře a u mých nohou byly jen mraky a země. A na dosah: slunce, k němuž se modlí, a já ho můžu obejmout jako bratra.
Hledím sám na sebe. Tam na trhu, kde má družka prodává pirožky, vládnou hádky, nadávky, závist a lež – a já z toho všeho vyrůstám jako chladná chryzantéma z pohnojené země… Tak na lánech života tu a tam povstáváme my – osamělé, pyšné a chladné květiny – a hledíme samy do sebe jako do bezedné hlubiny světla a stínu.
Už je večer. I ve mně se smráká, všude se jako světlušky v lese zažíhají živá světla. To jsou vzpomínky.
Mám rád ten čas, kdy si má duše, jako všemi zapomenutá babka, vykládá ze zaprášených karet své dlouhé pasiánsy. A zatímco přes den se ti zdá, že nemáš minulost, večer cítíš jistotu, že budoucnost neexistuje. Jako by stezka, po níž jsi šel, již skončila a tys usedl k odpočinku do stínu stromu a nemáš už kam dál jít. Tehdy bereš knihu vlastního života a zvolna obracíš její stránky. A pokaždé to děláš, jako by to bylo naposledy, a loučíš se s každým řádkem jako navěky.
To jsem já v dětství, to je kraj, kde jsem se narodil. A to jsem já v mládí, to jsou děvčata, která jsem miloval. Smekám klobouk: sbohem! Přinášeli jste mi radosti a strasti, ale děkuji vám za to, že jste byli.
Obracím stránky minulosti a mou duši svlažuje teplá voda. Má duše se odívá do bílé a chystá se na cestu po všehomíru, aby vše spatřila a vše postavila na své místo.
Smutek mi klade na obličej měkké konečky prstů. Nechť do mě pronikne, nechť se v něm s potěšením omyji jako poutník v oáze uprostřed pouště!
Neboť to smutek vede duši do nekonečna!
Originál: Pidmohylnyj, Valerjan. „Problema chliba“. Opovidanňa. Povisť. Romany. Kyjiv: Naukova dumka, 1991. 336–344.
Valerjan Pidmohylnyj
Valerjan Pidmohylnyj (1901–1937) byl modernistický spisovatel, známý především jako autor kultovního ukrajinského románu první poloviny 20. století, Misto (Město, 1928), ve kterém ztvárnil takřka archetypální příběh „příchodu mladého muže do velkého města“. Kromě toho napsal řadu dalších děl, např. román Nevelyčka drama (Malé drama, 1933) novelu Ostap Šaptala (1922), sbírku povídek Vijskovyj litun (Vojenský letec, 1924) aj. Své texty publikoval i v časopisech, vydávaných ukrajinskou emigrací. Roku 1934 byl zatčen, odsouzen ve vykonstruovaném procesu, uvězněn na Soloveckých ostrovech a o tři roky později popraven.