Rozhovor s Vladimírem Urbánkem
Jak ukazuje toto číslo Plavu, psát se dá o lecčem. Dopis unese všechno, i celý svět, když je to zapotřebí. A v raném novověku si listy posílali lidé, kteří doufali, že právě pomocí korespondence, všeobecné komunikace, bude možné tento svět změnit k lepšímu. Do řady svazků Johannis Amos Comenii Opera Omnia, jež postupně zpřístupňuje celé dílo Jana Amose Komenského, letos přibyl první svazek šestadvacátého dílu, věnovaného korespondenci. Na otázky ohledně raně novověkých korespondenčních sítí, v nichž Komenský působil a do kterých vkládal naděje, odpovídá vedoucí Oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu Akademie věd ČR Vladimír Urbánek.
Matouš Jaluška: Jak se dělá a jak se děje korespondence v Komenského době?
Vladimír Urbánek: Akt odeslání dopisu má v raném novověku, tedy v 16., 17. či 18. století, několik fází. Odesílatel nejprve dopis napsal nebo nadiktoval. Vždy záleželo na charakteru určitého dopisu, zda se jednalo o list osobní, úřední, obchodní, anebo třeba o prosbu adresovanou mecenášovi. Podle toho se odesílatel rozhodl, zda bude psát vlastní rukou, nebo diktovat písaři. Mezi napsání a odeslání dopisu bývala často vložena mezifáze, v níž si pisatel pořizoval opis toho, co hodlal posílat, alespoň v podobě stručného výtahu. A potom může nastat celá řada situací – douška na konci dopisu například oznamuje adresátovi „musím končit, posel už čeká“ anebo „náš spolehlivý student odchází tam a tam a bere dopis s sebou“. Pisatelé dopisů se někdy jistili tím, že dopis poslali po různých poslech různými cestami – z Lešna na západ například severní trasou do Gdaňsku a pak lodí do Nizozemí a do Anglie i pozemní cestou přes Lipsko či Berlín.
V době, o které hovoříme, fungovala i raná forma poštovní služby. Je zajímavé, že ve střední Evropě, zejména v habsburských zemích, byl tento systém budován již od 16. století a zemí, kde se pošta rozvíjí, dále přibývá v první polovině 17. století. Komenský nicméně využíval i jiné kanály. K dispozici jsou mu samozřejmě kanály církevní. To nebylo žádné novum, například řeholní řády disponovaly rozvinutými sítěmi kurýrů již od středověku a podobné systémy měly i některé univerzity. V obou případech však šlo především o korespondenci úřední. V 16. a 17. století se dramaticky rozvíjí korespondence soukromých osob, a pokud se bavíme o Komenském, zajímají nás především korespondenční sítě humanisticky orientovaných učenců. V 17. století do této sféry vstupuje nový fenomén intelligencerů čili „zpravodajů vědění“. Soukromníci, především učenci (ale i vzdělaní šlechtici či měšťané), si tehdy nezávisle na institucích začínají budovat vlastní rozsáhlé sítě, které mají sloužit „republice učenců“ a překračovat konfesijní, národní a jiné hranice při zprostředkovávání toku vědění v okruzích pokrývajících někdy půlku Evropy, někdy celou Evropu i s částí Asie a jindy sahajících až do kolonií v zámoří.
MJ: Krajina, po které chodí dopisy, je rozbitá náboženskými válkami, v roztříštěné Evropě proti sobě bojují lidé různých světonázorových východisek. Pěstují podobné identity i jednotlivé korespondenční sítě učenců? Konkurují si?
VU: V 16. až 18. století působí asi nejsilněji identita společná, spojující a vždy znovu vytvářená a konstruovaná – totiž příslušnost k oné „republice učenců“. Tuto „republiku“ můžeme vnímat jako virtuální společenství vzdělanců, kteří deklarují vzájemnou solidaritu a s ohledem na to pěstují různé rituály. Korespondence k těmto rituálům patří a spolu s ní navazování přátelství, výměna knih a rukopisů či diskuse o osobních či skupinových projektech, jimž se jednotliví „občané“ této „republiky“ věnují a jimiž se reprezentují a vymezují. Hranice jednotlivých korespondenčních okruhů v tomto společném rámci nejsou narýsované jednoduše podle konfesijních hranic. Právě tyto hranice se totiž jednotliví aktéři vědomě snaží překonávat. To samozřejmě nebrání lítým náboženským polemikám, jež v některých okruzích patří k běžnému provozu, ač jsou v rozporu s ideálním nepsaným étosem společenství.
Pokud vyjdeme od Komenského, je nicméně třeba říci, že existují skupiny, jež jsou spojeny ne snad identitou v pravém slova smyslu, ale jejich korespondence je vymezena filosofickým zázemím, nebo ještě spíše nějakým společným projektem. Nejvýznamnější společenství onoho druhu, do kterého Komenský vstoupil někdy v letech 1633–1634, je spojeno se jménem Samuela Hartliba, potomka anglické matky a německého otce, narozeného v polských Královských Prusech na pobřeží Baltského moře, který se ve dvacátých letech usídlil v Anglii a odtud začal budovat velmi rozsáhlou korespondenční síť. V Hartlibově pozůstalosti se dochovalo několik tisíc dopisů, okruh jeho korespondentů jakožto podmnožina „republiky učenců“ sahal až do zámoří a lze u něj skutečně shledat několik svébytných určujících znaků. Mezi jeho členy se diskutovalo o mnohém, od teologických a filosofických otázek po praktické problémy spojené kupříkladu se zemědělstvím či technickými vynálezy, ve všech diskusích byl ale neustále přítomen silný náboženský étos, opřený o eschatologická či chiliastická očekávání. Tato charakteristika zřetelně vystoupí ze srovnání Hartlibova okruhu a podobných sítí okolo Marina Mersenna či Reného Descartesa, jež se s ním do určité míry překrývají. Podobně se od Hartlibova okruhu liší i síť Královské učené společnosti, založené v Londýně na počátku šedesátých let. Nábožensko-politické zájmy, o něž Hartlib projevuje prvořadý zájem, jsou u Královské společnosti uzávorkovány a stávají se soukromou věcí v životě učenců, kteří se navenek, ve sféře veřejné komunikace, jež postupně přechází z dopisů na stránky prvních vědeckých časopisů, věnují pouze přírodním vědám.
Komenský byl biskupem jednoty bratrské, a i proto je důležité, že členové Hartlibova okruhu přes všechnu deklarovanou příslušnost k obecné „republice učenců“ a přes snahu překračovat hranice konfesí a směřovat k irénickému ideálu prakticky působí v řadě ohledů jako aktivisté ve prospěch reformovaných církví. Vedle diskusí o nových knihách a vědeckých poznatcích zvládají vytvářet i podpůrnou síť pro reformované obce v exilu, organizují finanční sbírky a tak podobně.
MJ: V korespondenci, jak o ní zatím hovoříme, píší aktéři o uspořádání světa či o morálních povinnostech jedince, tedy o tématech, která se potenciálně dotýkají široké veřejnosti. Nakolik autoři počítali se zveřejněním svých dopisů?
VU: Komunikaci tohoto okruhu lze skutečně považovat za komunikaci veřejnou či poloveřejnou, ale jen do určité míry, a ne u všech témat, jimiž se korespondenti zabývali. Jednu vrstvu této korespondence tvoří témata nábožensko-politicko-diplomatická, tedy témata citlivá, často opravdu důvěrná, někdy dokonce v textu dopisu šifrovaná. Jindy se poloveřejný charakter informací předpokládal a tomu odpovídala i praxe korespondování. Vůbec nemuselo jít o korespondenci mezi dvěma aktéry. Existovaly užší skupinky lidí, v nichž byly dopisy s náboženským, filosofickým nebo politickým obsahem šířeny. Ústřední osoby takových okruhů zajišťovaly, že konkrétní dopis byl vícekrát opsán a rozeslán na několik různých adres. Běžná byla i praxe, že dopis, poslaný dejme tomu Komenským Hartlibovi, prošel na své cestě přes několik prostředníků a ti měli povoleno list rozpečetit, přečíst si ho, opsat, opisy případně rozšířit a pak originální list opět zapečetili a poslali dál. Tok informací tak byl výrazně usnadněn.
Rozdíl mezi soukromou a veřejnou sférou lze sledovat i na základě použitých jazyků. Většina zachovaných listů J. A. Komenského je v latině, ač víme, že psal i česky. České listy se však zachovaly ve výrazně menším počtu a patrně měly jiný, méně oficiální status. Často obsahovaly praktické, osobní či „provozní“ informace, které nesouvisely s Komenského dílem ani jinými významnými aktivitami, a nebylo třeba je do té míry archivovat. Většinou si česky dopisoval se spolubratřími, některými šlechtici, například s Karlem Starším ze Žerotína či s přítelem Mikulášem Drabíkem. A vedle toho samozřejmě existovaly dopisy, jejichž veřejná povaha byla od počátku nepochybná a jako letáky s nákladem několika stovek kusů měly vyjít tiskem, což je příklad Komenského dopisu líčícího jeho zkušenosti z Anglie. Jinou skupinu představují programové dopisy, týkající se například velkého společného projektu reformy škol nebo otázek spojených s plánovaným založením pansofické, „vševědné“ koleje. Hartlib sám pracoval na takovém projektu, částečně inspirovaném Komenského „kolejí světla“, o kterém mluvil jako o „office of address“. Mělo jít o státní instituci, kancelář, která by shromažďovala, třídila a distribuovala informace. Hartlib s tímto projektem přišel v době anglické občanské války a snažil se pro něj získat podporu parlamentu, tento pokus však nevyšel a Hartlib byl nucen financovat své aktivity z vlastních zdrojů. Popis zamýšlené instituce nicméně vyšel jako tištěný spisek, který lze chápat jako shrnutí předchozích dopisových výměn v rámci sítě, jako rozvinutí myšlenek Francise Bacona a Komenského – a zároveň jako chválu korespondenční výměny mezi učenci.
MJ: Je Komenského korespondence něčím výjimečná?
VU: Určitě není výjimečná svým objemem. Dnes známe přibližně čtyři sta padesát odeslaných dopisů a sto dvacet přijatých. Nejedná se přitom samozřejmě o autografy, ty tvoří jen malou část. Většinou jde o opisy, výtahy či překlady – máme například doklady o českých dopisech, které Komenský adresoval svému oblíbenému žákovi a později zeti Petru Figulovi Jablonskému, ale některé z nich jsou k dispozici jen v latinském překladu, který Jablonský pořídil pro někoho jiného. Známe i překlady Komenského listů z latiny do vernakulárních jazyků – třeba jeho nejvýznamnější mecenáš, nesmírně bohatý nizozemsko-švédský podnikatel Louis De Geer, původem Valon, si je nechával překládat do francouzštiny. De Geer ostatně nejen financoval Komenského aktivity, ale rovněž mu umožňoval užívat sítě spřátelených bankéřů a různých obchodních agentů jako zprostředkovatelů při listové komunikaci i doručování větších, například knižních zásilek.
U jiných osobností, zejména u „zpravodajů vědění“, jako byli již zmínění Hartlib a Francouz Marin Mersenne či jakým se stane v šedesátých letech 17. století Henry Oldenburg, první sekretář anglické Královské učené společnosti, máme zachovány jednotky tisíců dopisů a například u takového Leibnize jde o desítky tisíc. Komenského dochovanou epistolární produkci lze ale co do rozsahu srovnat třeba s Reném Descartesem.
MJ: Mluvíme tu o Komenského velkolepých plánech na nápravu světa, sdělovaných prostřednictvím dopisů vybranému okruhu reformovaných aktivistů. Lze něco výjimečného shledat třeba v jeho stylizaci sebe sama jakožto pisatele? Je o něm přece známo, že když k stáru píše své Clamores Eliae, „Křiky Eliášovy“, sám se postupně stává jedinečným Eliášem.
VU: V korespondenci takto výraznou stylizaci nenajdeme, a to ani tam, kde jsou hlavním tématem dobové revelace a proroctví, což se děje především ve druhé polovině padesátých let. Tehdy ve vypjaté atmosféře švédsko-polské války Komenský tlumočí Hartlibovu okruhu proroctví vizionářů, jimž sám věří, zejména Mikuláše Drabíka, a jednotlivá vidění, sama o sobě orientovaná silně politicky, prokládá aktuálními zprávami z bojiště. Ani v tomto vypjatém momentu se však v listech do role proroka nestylizuje.
V době, kdy je hlavním tématem komunikace s Hartlibovým okruhem reforma vědění – a i tento projekt má silné eschatologické konotace, neboť víra i věda mají být v posledních dnech světa očištěny od nejrůznějších zmatků a mají se stát průzračně jasnými a nezkaženými –, je však i bez stylizace svými korespondenčními partnery vnímán jako svého druhu prorok přicházející ze střední Evropy. Spatřují v něm posla nového vědění a nové náboženské zvěsti.
MJ: Které okolnosti měly vliv na dochování Komenského dopisů?
VU: Roli určitě hrálo to, že se Komenský během života mnohokrát stěhoval a jeho písemnosti dvakrát uprostřed válečných kataklyzmat shořely. Přihlédnout musíme i k tomu, že po Komenského smrti roku 1670 byla jeho pozůstalost nějakým způsobem rozptýlena, ač nevíme, co se přesně stalo. Část získal jeho syn Daniel, kam ale písemnosti přišly po jeho smrti, není jasné. Velký díl včetně korespondence a rukopisu Obecné porady o nápravě věcí lidských měl k dispozici Komenského žák a asistent Kristián Vladislav Nigrin, který byl spolu s Danielem pověřen dokončením Obecné porady. Nigrin ještě po nějaký čas užíval podporu rodiny De Geerů, navštěvoval Anglii a se souborem nějakým způsobem pracoval, přibližně deset let po Komenského smrti se však stopa ztrácí. Nevíme například, kterými cestičkami nakonec podstatná část korespondence doputovala zpět do Lešna a stala se součástí tamního bratrského archivu. I archiv Samuela Hartliba upadl po jeho smrti roku 1662 v zapomenutí a znovuobjeven pro výzkum byl až v polovině 20. století. V tomto ohledu Komenský Hartliba předběhl, velká část korespondence a dalších rukopisů byla získána z Lešna pro Knihovnu Národního muzea Purkyněm a Palackým a první soubornější knižní edici jeho dopisů vydal Adolf Patera již roku 1892.
MJ: A jak Komenský sám fenomén korespondence vnímal?
VU: Teoretické pojednání o korespondenci u Komenského nenajdeme, tématu se však dotýká, když definuje program vzdělávání, zejména všeobecného vzdělání všech lidí, k němuž korespondence v raném novověku patří, jak už jsme si řekli. Ve svých definicích vztažených přímo k pojmu dopisu (například v Reálném pansofickém slovníku) však není originální, drží se základních humanistických výměrů. V této souvislosti je u něj daleko významnější představa o společenství učenců měnících svět k lepšímu – to je jeho idea „koleje“ či „sboru světla“ (Collegium lucis) jakožto instituce, která má být založena na celosvětové informační síti propojující vzdělance všech zemí a kontinentů a uskutečňující univerzální reformu vědění. Dobovou praxi tak domýšlí do podoby univerzální instituce a staví ji do služeb své myšlenky obecné nápravy věcí lidských, totiž filosofie (či vědění), náboženství a politiky. Ustavičné psaní a přijímání dopisů získává smysl právě díky tomuto projektu – a díky jiným praktickým cílům, jako byla starost o církev a péče o exulanty. Komenský samozřejmě využívá svou korespondenci i zcela pragmaticky, když si například archivuje dopisy ohledně jazykové učebnice Janua lingvarum reserata ze začátku třicátých let a stále se k nim vrací. Jindy se cítí tlakem na neustálou výměnu dopisů unavený, snaží se korespondenci omezovat a vyčítá přátelům, že jeho plány byly předčasně zveřejněny, že se mu kvůli neustálé nutnosti reagovat na nejrůznější podněty, požadavky a očekávání nedostává klidu a soustředění na práci, že vlastně nerozumí, čemu má Hartlibova „korespondenční kancelář“ sloužit. Korespondování mu tak trochu symbolizuje činorodou biblickou Martu, jíž však vprostřed všech úkolů, které na sebe bere, něco významného protéká mezi prsty. Informační a komunikační revoluce, s níž byl Komenský konfrontován v 17. století, tak trochu připomíná (samozřejmě v jiném rozměru a jiném kontextu) naši vlastní zahlcenost informacemi, komunikací a technologiemi. Což je taková lehce ahistorická poznámka, ale neodpustím si ji na závěr uvést.