Martina Šímová
Caimbeul, Tormod. Konec podzimu.
Ze skotského gaelského originálu Deireadh an Fhoghair (1979) přeložila Petra Johana Poncarová.
1. vydání. Praha: Argo, 2018. 172 stran.
„Myslím,“ řekl Dříč, „… pokud mě paměť neklame, že to bylo v téhle roční době. Na konci podzimu…“
Všichni tři seděli u ohně, trávili kuře a pili čaj. Coinneach jim odvyprávěl příběh, který slyšel od Dòmhnalla z Pobřeží, a hovor se teď stočil na Černého Seonaiho, Dříčova dědečka.
Konec podzimu (1979), lyrický a přesto pozoruhodně výpravný debut skotského gaelského spisovatele Tormoda Caimbeula, je důvěrně spjatý s prostředím zapadlého hebridského ostrova, na němž se odehrává, a přitom prodchnutý osobitým vypravěčstvím. V rozsahově poměrně útlém románu ze skotského venkova panuje jakési mytické bezčasí. Dílo v sobě snoubí nejprostší každodennost s takřka hrdinskou epičností a svým způsobem ho lze považovat za poctu Gàidhealtachdu, oblasti se silným keltským dědictvím, kde převládá výskyt skotské gaelštiny jakožto mateřského jazyka. Román jako takový se odehrává v průběhu jediného dne a noci a je svébytnou miniaturou mnohdy drsného, syrového života v zapadlých oblastech Skotska. Zároveň však funguje jako záznam pamětí celého národa i prastaré kultury, jejíž zlatý věk dávno pominul.
Tato nostalgie se odráží nejen ve volbě místa, do něhož je román zasazený (s nejvyšší pravděpodobností jde o autorův rodný ostrov Lewis ve Vnějších Hebridách, jež se doslova hemží mýty a legendami), ale i v povaze hlavních hrdinů. Tři stárnoucí přátelé – Prostřední Coinneach, Ailean a jeho žena Nellie –, svérázné figurky stejně pitoreskní a ryzí jako okolní krajina, jsou posledními obyvateli nyní zcela opuštěné oblasti: jejich příbuzní buď zemřeli, nebo odešli. Coinneachova sestra Barabal se odstěhovala do nejmenovaného města, jeho mladší bratr odjel do Afriky; už pouhá zmínka o černém kontinentu působí v kontextu odlehlých skotských ostrovů, na nichž jako by se zastavil čas, nepatřičně.
Přátelé se nevyhnutelně stávají strážci dávných příběhů a vzpomínek, které se k oblasti váží, a zároveň si uvědomují, že se stejně jako pradávný svět, který obývají, nacházejí na sklonku své existence – v období končícího podzimu. Bez ohledu na vnější poměry patří ke starému řádu věcí, kdy je čas vnímán cyklicky: kolísá od přívětivého léta k nemilosrdné zimě, během níž země usíná a život nastavuje drsnější tvář, od jedné sklizně ke druhé, od jednoho stříhaní či porážení ovcí k následujícímu. Vše je prosté a nekomplikované, ale zároveň hluboké a pravdivé. Slunce vychází a zapadá, měsíc ubývá a dorůstá, příliv se střídá s odlivem a na pozadí jako majestátní hudební doprovod šumí moře a ostrý vítr prohánějící se po vřesovištích. Z běžných, všedních úkonů, jako je každodenní procitání, mytí, konání potřeby, snídání, péče o dobytek, procházka se psem po útesech bičovaných větrem nebo pozorování nevypočitatelného moře, se stávají velké události tohoto malého, a přesto nekonečného světa.
Vrcholem románu je tradiční společná večeře v domě Aileana a Nellie, kterou jako by vystřihli z dávných časů. Když dorazili na místo, už padla noc, světlo lampy v okně slibovalo teplo, a když se otevřely dveře, linula se z nich libá vůně. (…) Obličej měla celý červený od ohně, jako obličej ženy, která prostála celý večer nad plotnou a pekla slané bochánky z ječné mouky. (57) Přátelé si za dobromyslného hašteření pochutnají na kuřeti s pečenými brambory a mrkví a na sladkém žlutém pudinku. Večeře je skutečnou hostinou, která uprostřed strohé podzimní přírody zahřeje u srdce – jde o vřelou oslavu ryzího přátelství a prostého, poctivého života, u nichž není třeba velkých slov ani skutků.
Je nejspíš zjevné, že uceleného, hmatatelného děje se v Konci podzimu v podstatě nedočkáme. Potenciální dějové linky se rozbíhají stejně divoce jako myšlenky protagonistů; sebeprostší úkon, jakým je ranní mytí nebo pohled ke vzdálenému pahorku, může vyvolat lavinu vzpomínek na minulost, která se, hojně prokládaná místními příběhy a legendami, vzápětí smísí s přítomností a naopak. V úvahách hrdinů je obtížné zůstat v přítomném okamžiku, a lineárního vyprávění s pevně daným začátkem a koncem se tudíž nedočkáme. Jak ostatně dokazují už první slova románu – Byl sám, jako obvykle, u sudu. U sudu, který byl na světě už od nepaměti… (7) – nikdy netušíme, kam nás jejich nahodilé rozjímání zanese. Podobný styl psaní však rozhodně není na škodu; v bezvěkém světě, kde vládnou písně a mluvené slovo, všechno přirozeně splývá v jediný celek – velkou mozaiku příběhů, které nepostupují chronologicky, ale po vzoru bájí a pověstí se neustále vrství na sebe. Silnou návaznost na téměř mytickou minulost ostatně dokazuje i smýšlení jednotlivých postav: Pokaždé, když začínal nový den, byl naživu jen on sám – Prostřední Coinneach, syn Velkého Coinneacha, syna Alasdairova, syna Coinneachova, syna Coinneachova, syna Alasdairova… (8)
Caimbeul svým střízlivým debutem, jenž však rozhodně není neuchopitelným lyrickým řečněním určeným hrstce intelektuálů, ale naopak mnohdy velmi zemitým a jadrným dílkem, vzdává hold gaelské kultuře a její silné orální tradici. Ta je díky své neukotvenosti jaksi efemérní, ale zároveň nebývale hluboká a především žitá až na dřeň – prchavost a nezachytitelnost jednotlivých okamžiků je činí intenzivnějšími. Protagonisté nejsou žádní chrabří rekové z dávných ság (Ailean je láskyplně popisován jako kulatý boubelatý mužík s buclatými tvářemi) ani velcí bardi (Členové jeho rodiny nebyli obdařeni úžasným básnickým duchem, a pokud ano, rozhodně to na sobě nedávali znát.), a přesto v nich dřímá něco mimořádně sveřepého a dojemně hrdinského.
Navzdory humorným místům a laskavě úsměvným historkám z minulosti, jimiž kniha neskrblí, se román nese v hluboce melancholickém duchu. Vědomí nevyhnutelné pomíjivosti, žité jak postavami, tak i krajinou samotnou, je mimořádně silné: Kdo ví, třeba se tam za vámi ještě podívám,“ řekla tiše, „…na šedou pastvinu… Do pahorkatiny… na hřbet u Horského jezera… kdo ví… jednoho krásného dne… Přesto není Konec podzimu neradostnou knihou, která vás uvrhne do beznaděje. Tormod Caimbeul – v mimořádném překladu Petry Poncarové, která doposud opomíjenou gaelskou klasiku ze 70. let zprostředková českému čtenáři – nám přináší svět, jenž je mu důvěrně známý. Je to svět mystického bezčasí, v němž vám duchové předků i nadále šeptají do ucha, a stále zde existuje možnost intimního propojení s minulostí. Ve vzduchu se vznášejí staré písně a legendy, jejichž opojná magie je dostupná nejen houževnatým starousedlíkům, ale i příchozím zvenčí.