6/2019 – Z temné komory

Úvodník

Vážené čtenářstvo a diváctvo,

držíte v rukou číslo, které vyžaduje kromě čtení i pozorování. Věnuje se totiž fototextům, jež v sobě zahrnují dvě rovnocenné součásti: slovo a obraz. V čísle se pokoušíme naznačit dějinný vývoj tohoto žánru, od jeho počátků na konci 19. století až po rok 1992, kdy vycházejí Vystěhovalci W. G. Sebalda, a představit jeho různé podoby: symbolistní román, autobiografickou esej, přírodní poezii nebo cestovní deník. Devatenáctého srpna slavila fotografie 180 let existence a tato necelá dvě století jejího vývoje s sebou přinesla různé teoretické problémy. Jako pomyslná berlička teorie při tvorbě koncepce čísla posloužila slavná Světlá komora – poznámka k fotografii od Rolanda Barthese. Nejen proto, že někteří autoři zmínění v čísle z ní při svém uvažování přímo vycházejí (kromě Sebalda i Hervé Guibert), ale také proto, že vyzdvihuje dva důležité atributy fotografického média, které se v přeložených textech neustále navracejí: jeho vztah k subjektu a souvislost se smrtí.

Vdovec Hugues, hlavní postava Rodenbachových Mrtvých Brugg, se snaží vyrovnat s prázdnotou, kterou po sobě zanechala milovaná bytost, v básních Luca Dietricha pomíjivý řád vládne přírodnímu i lidskému světu a Guibert zase nechává hrdinku svého fotorománu vyprávět o budoucím osudu jejího mrtvého těla, které věnovala na medicínské účely. Fotografický doprovod funguje paralelně a převádí téma smrti do obrazu vlastními prostředky, lze se naň dívat jako na zátiší: obrazovou analogii Huguesovy samoty tvoří snímky liduprázdných Brugg, Rostlinné emblémy jsou doprovázeny fotografiemi podzimní odumírající přírody a v Suzanne a Louise nalezneme Guibertovo vytoužené simulakrum smrti v podobě portrétů jeho pratetičky v mrtvolných pózách.

Podle Barthese je odborník na fotografii vždy především odborníkem na sebe samého. Do osobního rámce zasadil snímky i Stéphane Mallarmé v básnické skladbě Fotografie, Sophie Calleová a Roland Penrose nám zpřístupnili své fotodeníky a Claude Cahun zase fotografickými kolážemi doplnila svou autobiografickou esej Neuskutečněná doznání.

Příští číslo Plavu věnujeme současné namibijské literatuře.

Monika Sechovcová