Michaela Otterová
Tom Bresemann, Milan Děžinský, Carl-Christian Elze, Pavel Kolmačka, Nadja Küchenmeisterová, Birgit Kreipeová, Léonce W. Lupette, Pavel Novotný, Steffen Popp, Božena Správcová, Jan Škrob a Marie Šťastná. VERSschmuggel/Překladiště.
Eds. Alexander Gumz, Jonáš Hájek, Thomas Wohlfahrt.
1. vydání. Heidelberg: Wunderhorn; Ostrava: Protimluv, 2019. 240 stran.
Německý projekt VERSschmuggel (Překladiště) se loni poprvé uskutečnil ve spolupráci s českou stranou. Z iniciativy Domu pro poezii (Haus für Poesie) a Asociace spisovatelů se v Berlíně sešlo dvanáct českých a německých básníků a básnířek, kteří se po tři dny vzájemně zabývali svým dílem. Podle tvůrčí spřízněnosti byly vytvořeny česko-německé páry. Zvláštností celé věci je, že básníci obou zemí nebyli pozváni k debatě o stavu básnictví tam či onde, ale jejich úkolem bylo přeložit vybrané básně svého protějšku a zároveň napomáhat překladům vlastních básní do druhého jazyka.
Překážkou tohoto snažení by se mohla zdát skutečnost, že s výjimkou germanisty Pavla Novotného většina zúčastněných neovládala dostatečně cílový jazyk a ve svých pokusech byla odkázána na interlineární překlady, vytvořené týmem přizvaných, literatury znalých tlumočníků, kteří byli autorům po celou dobu k dispozici. Každopádně již dříve proběhla řada dílen téhož formátu s představiteli jiných literatur (finské, brazilské, nizozemské, litevské, polské atd.), proto také ředitel Thomas Wohlfahrt v předmluvě píše o osvědčené koncepci, jež byla vyvinuta v Domě pro poezii.
Ohlasy všech zúčastněných jsou nadmíru pozitivní. Básníci si pochvalují možnost setkání s jinými tvůrčími duchy, tlumočníci, resp. překladatelé (neboť řada z nich aktivně překládá) neskrývají nadšení, že byli „u toho“ a libují si trojčlennou spolupráci. Ze všech reakcí je patrné, jakým obohacením je takové setkání pro ty, pro něž je samota podmínkou sine qua non.
Nabízí se však otázka, nakolik z projektu těží čtenář. Vydání je zrcadlově bilingvní, což svádí ke srovnávání překladů, které ovšem působí nemístně, poněvadž překlad je zároveň tvůrčím dílem jiného básníka. Podíl tlumočníků na výsledném textu zůstává nejasný. Pokud je tedy vůbec možné soubor recenzovat coby překladovou publikaci, musíme o něm uvažovat jako o překládání z podstročníků. S tím rozdílem, že zde jsou „podstročníci“ z masa a kostí.
Výsledky tohoto podniku jsou různé. U Novotného a Lupetta, ač je jejich básnění experimentální, jsme svědky nevšední básnické symbiózy, což může být dáno právě tím, že mezi nimi neexistuje jazyková bariéra. (Konzultace se třetí osobou pochopitelně ani zde nebyly na škodu, ale troufám si tvrdit, že nebyly ani klíčové.) U jiných párů záleží jednak na tom, zda mohl básník navázat na nějakou předchozí překladatelskou zkušenost, jednak na tom, jak snadno, resp. těžko se dá ta která poetika „přesadit“, a v neposlední řadě na tom, jak si básnické dvojice konvenují. Velmi dobře to funguje u Boženy Správcové a Birgit Kreipeové, byť některé obraty vyznějí v překladu konvenčněji (němý dav pleskáčů samozvanců – schweigende Menge, hat sich selbst eingelassen, stampft auf). Naopak jistá asymetrie je cítit ve dvojici tvořené Marií Šťastnou a Carlem-Christianem Elzem. Šťastná se snaží napodobit elegantní, vysoustružené verše svého kolegy, ale někdy ztrácí trpělivost (ihr vermischtes gewölbe aus mann und frau – klenbu kostí muže a ženy) a občas i orientaci v jejich zákrutách (báseň o letní mouše). Elze má naopak tendenci úsečnost jejích textů rozvolňovat, dovysvětlovat a pozměňovat (při vší rozpínavosti jara – der Frühling wie eine Bombe; to být nemělo – das hätte nicht sein müssen).
Největší propast zeje mezi předlohami Nadji Küchenmeisterové a jejich českými převody. Dlužno dodat, že jsou překladatelsky zdaleka nejnáročnější. Autorčiny básně představují křehká přediva z pocitů a melodií, což Pavel Kolmačka dobře vycítil (v krátké básni Ich bin leicht se dvojhláska -ei- objeví devatenáctkrát, Kolmačka je kompenzuje skupinou -ou-, na zvukovou stránku se snaží dbát i u dalších textů). Bohužel mu tím pádem unikají jiné kvality textů: verše zestručňuje, komplikovanější formulace mění na prostá sdělení (werde wachsam sein – dám pozor). Nepřeložitelná báseň Rauperich pak na malé ploše ukazuje, kolik úskalí může na překladatele číhat. Což neospravedlňuje vložení podivného příměru spánkem tvrdým jak prkénko jenom proto, že se to rýmuje s klíčovým slovem housenko. Küchenmeisterové zase naskakují při překládání aliterace, asonance a rýmy na počkání i tam, kde nejsou.
Oproti tomu jsou texty Milana Děžinského anebo Jana Škroba v jádru mezinárodní. Jejich konkrétní obraznost a neochota k jazykovým efektům z nich činí dobře uchopitelné, resp. přeložitelné útvary. Škrobovy překlady Toma Bresemanna mají snahu být odvážnější, rozevlátější, i když jim občas unikne některý nosný prvek (teta Věra by se v závěru básně měla dočkat stejného označení jako vydělaná kůže na stěně jejího pokoje). Na podobné „oříšky“ by pochopitelně naráželi i klasičtí překladatelé, ale ti by nebyli handicapováni tím, že nemají bezprostřední vhled do textů a jsou odkázáni na popis a vysvětlování. Pokud překládající nevnímá text bezprostředně a nechá se unášet významy, snáze také rezignuje na rytmické kvality předlohy (plattentrottel unter plattentrotteln sice znamená zhruba tolik co idiote z periferie mezi idioty z periferie, ale rozhodně to jinak zní). Čtenář lačný nových německých autorů v českém překladu tak sice neriskuje špatný zážitek, ale některé básně mu mohou připadnout trochu nevýrazné.
Propojování domácích a zahraničních autorů je nepochybně důležité a každý počin, který ho podporuje, je chvályhodný. Navíc jde o relativně nový, svěží a „cool“ model, který k sobě tím pádem přitahuje větší pozornost kulturní obce než tradiční způsob prezentace překladových děl. Nabízí se však otázka, do jaké míry je překládání „na blind“ skutečně nosnou metodou. Vždyť ani těsná spolupráce s autorem originálu, ani angažování básníka coby garanta výsledného textu samy o sobě nic nezaručují. Název projektu VERSschmuggel čili „pašování veršů“ působí na první pohled hravě, ale ve skutečnosti je výsledkem nebezpečné úvahy, že dokonalý překlad básně není možný, tudíž může být básnický překlad libovolný. S tím by básník a překladatel Reiner Kunze, zmíněný v úvodu publikace, nejspíš nesouhlasil…