4/2019 – Austrálie původníma očima

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,

jestliže v roce 1987 aboridžinští aktivisté žádali svým heslem bílá Austrálie má černou minulost o pohled do historie bez klapek na očích, mohli by v roce 2019 o poznání veseleji použít parafrázi: bílá Austrálie má černou budoucnost. Ne že by všechny rány minulosti byly vyčištěny a zahojeny, to vůbec ne. Mnohé učebnice ještě musí být přepsány, mnohé příběhy převyprávěny z aboridžinského úhlu pohledu, pro mnohé události se musí vžít správné termíny, například invaze místo osídlení. Nicméně za posledních třicet let se věci daly do pohybu a obrovskou zásluhu na tom mají díla aboridžinských spisovatelek a spisovatelů. Uvědomili si totiž, jak velký dopad má v bílém světě psané slovo, a začali vytvářet svébytnou literaturu, která velmi různorodě předává jejich osobní příběhy a pohled na svět. Ačkoliv aboridžinské písemnictví existuje velmi krátce, lze dnes bez přehánění říci, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co v Austrálii na poli literatury vzniká. O tom, v čem je aboridžinské psaní specifické a které žánry v něm najdete nejčastěji, se dočtete v úvodní studii Martiny Horákové. Ta mimo jiné zmiňuje, že nejde zdaleka jen o „politickou“ literaturu, a je-li snad politický záměr v textu přítomen, představuje jen jednu z jeho vrstev a není na úkor umělecké hodnoty. Nečouhá, netrčí, nemává praporkem. Sami se o tom můžete přesvědčit u všech našich tematických ukázek – od civilního vyprávění Jeanine Leaneové až k zakuklenému sci-fi Claire G. Colemanové, jež dává čtenáři nahlédnout třeba do zlostných myšlenek, které se honí hlavou jeptišce mající na starost převýchovu domorodců. O pestrosti žánrů vás dále přesvědčí mysticko-surreálné vyprávění Alexis Wrightové a humoristický text Vivienne Clevenové, v němž dvacetiletý aboridžinský chlapec po ránu oznamuje matce, že se cítí být bílou spisovatelkou. Zdá se vám, že jsou v čísle zastoupeny převážně ženy spisovatelky? Dobrý postřeh. Ony totiž v některých žánrech aboridžinské literatury zcela převládají. Nakonec vždy to bývají spíše ženy, kdo sbírají „drby“, příběhy a pak je předávají dál. Anebo je to jen stereotyp jako v pohádkách? Zlá macecha, moudrá sova, laskavý dědeček hříbeček?

Další číslo Plavu bude právě pohádkové, podíváme se na moderní adaptace tohoto odvěkého žánru.

Anna Šimáková Dosoudilová