Olga Pavlova
Ulická, Ljudmila. Případ Kukockij.
Z ruského originálu Kazus Kukockovo (2001) přeložila Alena Machoninová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2018. 408 stran.
Překlad románu Ljudmily Ulické Případ Kukockij vyšel oproti prvnímu vydání originálu se sedmnáctiletým odstupem. Čekání českého čtenáře na jedno z nejzajímavějších děl ruské autorky se rozhodně vyplatilo.
Hlavním záchytným bodem příběhu je postava lékaře Pavla Andrejeviče Kukockého, na kterého se postupně napojují osudy jiných lidí. I přesto, že román má zřetelného protagonistu, setkáme se v něm i s dalšími propracovanými postavami: s jeho ženou Jelenou, služkou Vasilisou, vlastní dcerou Táňou, adoptivním potomkem Tomym a také s rodinou Golbergových. Důležitou úlohu hrají historické kulisy, které seznamují čtenáře se společenskou atmosférou Sovětského svazu počínaje říjnovou revolucí přes stalinský teror, druhou světovou válku a dobu tání. Pavel Andrejevič Kukockij zasvětil celý svůj život porodnictví, s nímž je spojená otázka potratů, která je i v dnešním moderním Rusku stále kontroverzní. Přestože je interrupce v této zemi oficiálně povolená, na ženy je vyvíjen tlak, aby si nechtěného potomka ponechaly, a to hlavně z náboženských důvodů. Ještě za sovětské vlády byla hlavním důvodem inhibice potřeba zvýšení počtu obyvatel po ničivé válce a také mnohočetných rozsudcích smrti. V obou případech zůstává výsledek zákazu či veřejného odsouzení potratů stejný – velké množství nelegálně provedených operací, často končících smrtí ženy.
Další výrazná hrdinka románu, dcera Kukockého Tanečka, projde významnou proměnou. Odmítne setrvávat v roli poslušné dívenky, vydá se vlastní cestou, objevuje svět a příležitosti, které nabízí. Přelomovým okamžikem se pro ni stane obyčejný pracovní den v laboratoři, kdy k vlastnímu zděšení zjistí, že přestává dělat rozdíl mezi plodem krysy a lidským embryem. Podle tehdy přijímaného veřejného mínění si naprosto pokazí život, začne se scházet s „podivnými bytostmi“ a jen tak zbůhdarma ztrácet čas. Ve skutečnosti svým přerodem, který připadne zrovna na šedesátá léta 20. století, kopíruje revoltu jiných studentů v Paříži, Londýně, New Yorku či Římě. Odmítne být součástí systému, zavrhne společenské normy a soustředí se na život jako takový.
Žena Pavla Andrejeviče Jelena pochází z rodiny, která žije podle zásad tolstojovského hnutí. Tito „kulturní poustevníci“, vyznávající vegetariánství, přísnou morálku, a hlavně pacifistické myšlenky se znovu objeví ve vložené snové části románu jako protipól sovětského životního stylu, který se postupně rozprostírá celým Ruskem. Samotná postava Jeleny je rozpolcená, musí svůj život trávit za hranicemi sovětského státu. Částečně se dokáže přizpůsobit režimu a panujícím normám, ale s postupujícím věkem je Jelenino vnější já více a více pohlcováno jejím vnitřním světem. Uzavírá se před okolním světem a z pohledu druhých přežívá pouze jako chodící, sedící a vyprazdňující se mrtvola.
Kromě střídání sovětských období, známých z učebnic dějepisu, může čtenář zároveň s dějovou linkou sledovat zrození, vývoj a šíření tvora homo soveticus, který je v románu představený na příkladu lékařovy adoptivní dcery Tomy. Pochází z prosté rodiny, její matka zemře v důsledku podomácku provedeného potratu. Vzápětí se na dívku poprvé usměje osud a Pavel Andrejevič ji vezme do vlastní rodiny. Rozdíly v chování a zvycích profesorovy rodiny a sirotka, které jsou zpočátku jemné, začínají být v průběhu jejího dospívání mnohem znatelnější. Netýká se to pouze dívčiny intelektuální omezenosti či hrubosti, jež se projevuje jak ve vulgárních gestech, tak i v umanutosti ve veškerém jejím počínání, ale též naprosté absence touhy po poznání hloubky a kontextu některých událostí.
Zrození nového sovětského člověka je také tématem několika vědeckých článků rodinného přítele Kukockých Ilji Josifoviče Golberga, který místo živočišné existence za železnou oponou zvolí emigraci. Samotný pojem nabyl na popularitě díky románu Homo soveticus Alexandra Zinovjeva, který jej přitom, aby zdůraznil zálibu občanů Sovětského svazu ve zkratkách, často užíval ve zkrácené podobě homosos. Kdo to je, ten přes století se vyvíjející homosos? V dobách míru je inteligentní a v mezích povoleného a doporučeného také vzdělaný. Nikdo ho nezastrašuje ani se ho nepokouší podvést, neboť samotný homosos vždy dokáže přelstít ostatní a nakazit je sovětskou morálkou. Je to výsledek bolševických pokusů o vytvoření „nového člověka“ za pomoci vědeckých postupů na těle starého Ruska.
Naprosto učebnicově této definici odpovídá Toma. Dívka, která byla vždy spíš urputně snaživá než nadaná a jako houba nasávala vše, co dokázala přijmout z atmosféry Kukockého rodiny. Většině rozhovorů a problémům, které se v domácnosti řešily, nerozuměla, ba dokonce ani neměla potřebu jim rozumět. Jejím cílem bylo přežít. Po skončení povinné školní docházky si zvolila rychlostudium botaniky. Napřed zaplnila celý byt pohostinné rodiny svými rostlinami a posléze z něj i vypudila všechny původní obyvatele až na neškodnou nemocnou Jelenu. Ženě, vnučce Pavla Andrejeviče, nezbyly od velkého profesorského bytu po výměně zámku ani klíče. Skutečně i přes to, že nastává období tání, se ve většinové společnosti neodehrávají žádné změny. Jejich city se po teroru třicátých let, válce a dalších čistkách otupí a oni se soustředí na pouhé přežívání. Tímto se dokonale zrodí zvláštní tvor homo soveticus, který je hrdý na svou minulost, přítomnost a budoucnost. Na zdánlivě nově zavedený pořádek: koupání o sobotách, spravedlivé rozdělení povinností v rodině – čtyři brambory škrábali ve dvou – dvě on a dvě ona (382) – či stará, k zlosti sousedů před bytem vystavená židle, to činí Tomu pyšnou.
Rodinná sága Kukockých upoutává nejen tím, jak přibližuje sovětskou každodenní realitu, ale v případě českého vydání i velmi kvalitním překladem. Zásluhou Aleny Machoninové si čtenář nejen rychle zvykne na velké množství ruských jmen či reálií, ale začíná Případ Kukockého vnímat jako příběh, který vyšel z pera české spisovatelky či spisovatele.