Petra Johana Poncarová
Heaney, Seamus. Lidský řetěz.
Z anglického originálu Human Chain (2010) přeložil Daniel Soukup.
1. vydání. Praha: Argo, 2018. 105 stran.
Seamus Heaney, patrně nejslavnější irský básník posledních desetiletí dvacátého století a první dekády jednadvacátého století, nositel Nobelovy ceny za literaturu a mnoha dalších poct, byl v rodné zemi básnickou superstar (tapiserie s citátem z jeho díla vítá návštěvníky na dublinském letišti) a vlivným veřejným intelektuálem a kritikem. Jeho básně působí jednoduše a srozumitelně, ale zároveň je zřejmá jejich duchovní hloubka, dají se číst a ocenit i bez pochopení všech odkazů a nuancí, a právě tato přístupnost, společně se zakořeněním v irských dějinách a místopisu, vysvětluje Heaneyho oblibu u čtenářů po celém světě.
Během svého života vydal Heaney dvanáct básnických sbírek a čeští čtenáři se s jeho tvorbou mohli dosud seznámit prostřednictvím výborů Přezimování pod širým nebem (přel. Zdeněk Hron, 1985) a Jasanová hůl (přel. Ivana Bozděchová, Ewald Osers, 1998) a jeho básně se objevily i v antologiích Ostrovy plovoucí k severu (1989) a Vzdálené tóny naděje (2000). Poslední sbírku Human Chain (2010) vydalo loni pod názvem Lidský řetěz nakladatelství Argo ve své edici angloamerických básníků, v českém překladu Daniela Soukupa (ten do češtiny převedl mimo jiné básně Wallace Stevense, spisy J. H. Newmana či cestopisnou prózu R. L. Stevensona).
Lidský řetěz, vydaný tři roky před Heaneyho smrtí, se setkal s nadšeným přijetím, získal řadu cen a vydobyl si pověst jedné z jeho nejlepších sbírek vůbec, která obsahuje řadu stěžejních básní. Jak zmiňuje ve své recenzi pro deník Guardian prozaik Colm Tóibín, Lidský řetěz je kniha stínů a vzpomínek, šeptaných slov, výprav do podsvětí, elegií a překladů, ozvěn a okamžiků ticha. [1] Vzhledem k tomu, že jde o dílo tehdy již sedmdesátiletého básníka, nepřekvapí, že Lidský řetěz tematizuje odcházení, loučení a pomíjivost, a poezie se tak v souladu s Heaneyho přesvědčením stává prostředkem, jak vzdorovat konečnosti života. V třicítce básní se prolínají návraty do dětství, vzpomínky na rodiče a zemřelé přátele s básněmi vědomé přítomnosti soustředěnými k věcem i přírodě. Jak zmiňuje v anotaci překladatel, básník v této sbírce ustavičně rozmlouvá s jinými hlasy a básně dávají prostor životům druhých.
Klíčovým motivem sbírky je dědictví, rodinné i literární. Titulní „lidský řetěz“ slouží jako metafora kontinuity nejen lidských životů, ale i literatury. Heaneyho vlastní básně se tak stávají články ve stejném řetězu, který se – i ve sbírce samotné – táhne od antiky přes středověk až po Heaneyho současnost a bude postupovat dál, i když už do něj básník sám nebude moci přispívat.
Kromě pouhé spojitosti však obraz lidského řetězu vyjadřuje také prolínání osobní a kolektivní historie. Heaney takto proplétá moderní irské dějiny s osobní historií například v básni Lesní cesta, v níž se skrze básníkovu paměť v jednom konkrétním místě setkávají ozvěny irské občanské války, vzpomínka na tryznu za hladovkáře (Heaney záměrně nezmiňuje, za které hladovkáře, takže jsou zahrnuti všichni – a že jich v pohnutých irských dějinách dvacátého století bylo mnoho), dětská vzpomínka i památka na smrtelnou nehodu, která do velkých dějin nevešla. Vše se usazuje v místě a v paměti, událost a vzpomínky se na sebe navzájem napojují.
Příkladem prolínání života a literatury je pak báseň Chanson d’aventure. Trojdílná skladba uvozená citátem z Donneovy Extáze popisuje reálný incident, kdy Heaney prodělal záchvat mrtvice. Popis interiéru sanitky s kapačkami a trubičkami se mísí s odkazy na metafyzickou poezii a její úvahy o vztahu duše a těla, a v kritickém okamžiku, kdy jde o život a kdy se manželská láska naplňuje pohledem a cudným dotykem ruky, protože tělo vypovědělo službu, na mysl přicházejí právě Donneovy verše.
V rozhovoru s Dennisem O’Driscolem Heaney zmínil, že Vergiliova Aeneida – motivy jako zlatá ratolest, Cháronova bárka a zejména hrdinova výprava do podsvětí s cílem setkat se se stínem otce – jsou v jeho díle a uvažování přítomné již dlouho. Ozvěny Aeneidy (v případě českého vydání v překladech Karla Vinařického a Otmara Vaňorného) zaznívají v celé sbírce a výrazně se projevují zejména v nejambicióznější básni Lidského řetězu, rozsáhlé Lince 110, kde si mluvčí v antikvariátu zakoupí ošuntělé vydání šesté knihy Vergiliova eposu. Na cestě autobusem se zakoupenou knihou se pak v mysli mluvčího prolínají motivy a obrazy z Aeneidy s irskými reáliemi, tragickými i komickými incidenty a vzpomínkami na mládí i dětství.
Pod zdánlivou prostotou a jednoduchostí jazyka Lidského řetězu se téměř vždy skrývá mnohovrstevnatý text prozrazující obrovskou energii, kterou Heaneyho tvorba čerpá jak z historického dědictví angličtiny, germánského i románského, tak z kombinace ryze lokálního irského místopisu či mytologie a ohlasů zahrnujících celou evropskou tradici. Společně s Heaneyho duchovností, která však není náboženská, i převládajícím tónem grácie a soucitu tak vzniká Heaneyho nezaměnitelný básnický hlas, jehož převod do češtiny představuje obtížný úkol. Daniel Soukup si s tímto nesnadným zadáním poradil skvěle a jeho překlad Lidského řetězu může být začátkem dalšího propojování českého básnictví s Heaneyho poezií. Stejně jako předchozí čtyři svazky edice angloamerických básníků potvrzuje i Lidský řetěz prozřetelnost rozhodnutí vydávat v edici kompletní překlady sbírek, kde zůstávají zachovány vnitřní vztahy mezi jednotlivými básněmi, a ne převažující výbory.
Seamus Heaney, básník nesmírně oblíbený a v porovnání s jinými snadno přístupný, ale nikoliv podbízivý, autor velkorysé, humanistické poezie, zakončil své dílo Lidským řetězem. Ale není to ani tak konec jako spíše poslední článek, který je otevřený dalším spojitostem a štědře k nim vyzývá.
Poznámky:
1. Tóibín, Colm. „Human Chain by Seamus Heaney – Review“. Guardian 21. 8. 2010. <https://www.theguardian.com/books/2010/aug/21/seamus-heaney-human-chain-review>. [Zpět]