Rozhovor s Emelihter Kihlengovou
Vedl a z angličtiny přeložil Petr Jan Vinš
Literatura geograficky a kulturně heterogenního regionu Mikronésie, s kořeny hluboko zapuštěnými v ústní lidové tradici, na své objevení světovými literárními kruhy teprve čeká. O tom, jakým směrem se v současnosti ubírá a čím může upoutat čtenářovu pozornost, rozmlouval překladatel Petr Jan Vinš s básnířkou Emelihter Kihlengovou.
Petr Jan Vinš: Literatura Mikronésie není v evropském kontextu příliš dobře známa. Můžete nám vysvětlit, kam až sahají její kořeny?
Emelihter Kihlengová: Kořeny domorodé mikronéské literatury leží v orální a vizuální rovině, v ústní slovesnosti, písních, tancích a zpěvech, dále pak i v našem vizuálním dědictví, jímž je architektura, tetování, která nosíme na kůži a která dokumentují naši genealogii a historii, ale i naše oblečení a výtvarné umění. Dnes již zesnulá básnířka a vědkyně doktorka Teresia Teaiwaová napsala v časopise PMLA Americké asociace moderních jazyků [1] v roce 2010 svou průlomovou práci What Remains to Be Seen: Reclaiming the Visual Roots of Pacific Literature [2], kde vyzdvihuje skutečnost, že kořeny našich literatur se nevyvinuly jenom z ústní tradice, jak bývalo až příliš zdůrazňováno kolonizátory, ale i z bohatství vizuálních a materiálních aspektů naší tvorby a našeho vědomí. Tato její studie velmi ovlivnila mě i další tichomořské autory a badatele. Psanou literaturu přinesli do Tichomoří misionáři už na začátku 17. století, nejprve na Mariánské ostrovy a později i do dalších částí Mikronésie.
PJV: Jakou roli hrají bohatý folklór, orální historie a ústně tradovaná vyprávění ve formování literárního povědomí mikronéského spisovatele nebo spisovatelky?
EK: Mikronésie je rozsáhlý, kulturně a jazykově rozmanitý region, proto na naše spisovatele působí množství vlivů a odvážila bych se říci, že literární povědomí mikronéských spisovatelů se může výrazně lišit podle toho, z kterého ostrova pocházejí. Pokud bych ale mluvila obecně, mohla bych říci, že orální historie, folklór a domorodá moudrost na naše autory působí velmi zásadně. Mé vlastní psaní a literární povědomí je bezpochyby ovlivněno orální historií a příběhy, s nimiž jsem vyrůstala a jimž jsem naslouchala, ale stejně tak i každodenním životem, rozhovory a humorem lidí kolem. Mikronésané mají úžasný a někdy trochu necudný smysl pro humor a smích je nezbytnou součástí reality všedního dne. Snažím se psát poezii, která neodráží jenom naši orální historii, genealogii a vazbu k místu, ale takovou, jež je zároveň světská, všednodenní a zachycuje obyčejné životní radosti – a ovšem také strasti.
PJV: Většina soudobé literatury Mikronésie – alespoň ta část, kterou jsem byl s to najít – je psána v angličtině. Na druhé straně je zde na různých mikronéských ostrovech také široká plejáda místních jazyků. Jak mikronéský spisovatel nebo spisovatelka prožívá vztah angličtiny a lokálního jazyka?
EK: Ano, angličtina je koloniálním jazykem v celém regionu a je také jazykem, který nám umožňuje mezi sebou vzájemně komunikovat. V Mikronésii se mluví minimálně patnácti různými domorodými jazyky. Většina z nás ovládá kromě angličtiny alespoň jeden nebo dva mikronéské jazyky. Já třeba mluvím pohnpejsky a anglicky. Na ostrově Pohnpei, kde leží hlavní město Federativních států Mikronésie, chápe většina lidí angličtinu jako svého druhu klíč ke světě venku a tento jazyk je ceněn jako nástroj vzdělání, který umožňuje získat dobrou práci nebo žít v zahraničí. Byla jsem v komisi školitelů doktora Bradleyho Rentze, doktoranda lingvistiky, který psal disertaci o postojích k jazyku na Pohnpei, což mi hodně osvětlilo, jak zdejší lidé přemýšlejí o pohnpejštině, angličtině i dalších mikronéských jazycích, jimiž se na tomto ostrově v současnosti hovoří. Mnoho respondentů, s kterými Rentze hovořil, se domnívalo, že angličtina je nezbytná pro posun vzhůru po společenském žebříčku, a přestože vnímali svůj vlastní mikronéský jazyk jako důležitý, nespojovali ho s úspěchem v dnešním moderním světě. To je na jednu stranu velmi zajímavé, ale na druhou také znepokojující zjištění.
Jako člověk, který vyrůstal dvojjazyčně, si užívám možnost psát poezii, jež je také bilingvní, respektive je primárně anglická, ale s pohnpejskými slovy, která jsou do ní vetkaná. Moc bych chtěla psát víc básní jenom v pohnpejštině. Tento jazyk, jak to chápu já, zasazuje mou poezii do konkrétního místa, na konkrétní ostrov, k lidem a světonázoru mehnPohnpei, tedy Pohnpejců, a to je mi velmi drahé. Domnívám se, že v současném globalizovaném světě je nezbytně nutné mít poezii, jež v nás vyvolává pocit domáckosti takovým způsobem, jak to dokáže jenom jazyk. Jsem také velkou fanynkou prací Glorie Anzaldúové a síly „hadího jazyka“, který nám umožňuje se osvobodit se, ve všech kombinacích našich řečí a ve všech našich jednotlivých „já“.
PJV: Učila jste tvůrčí psaní na Havajské univerzitě. Je kulturní klima Havajských ostrovů, které jsou – ostatně stejně jako Guam – součástí Spojených států amerických, nějak odlišné od kulturního klimatu zbytku mikronéského regionu?
EK: Ano. Havaj i Guam jsou pod americkou vlajkou a byly velmi silně kolonizovány a militarizovány. Tato americká kolonizace znamená dodnes pro domorodé Čamory z Mariánských ostrovů, z Guamu zvláště, a pro Kānakamaoli, tedy domorodé Havajce, veliký boj za udržení vlastní kultury a vlastních jazyků. Vyrostla jsem v Honolulu na Havaji, na Pohnpei, odkud je můj otec, a částečně na Guamu, proto mám pochopení pro „cítění“ těchto jednotlivých ostrovů a mohu je srovnávat. Na všech třech jsem pak také žila i v dospělosti. Jako básnířka se snažím naladit se na svoje okolí a naslouchat mu. Jeden z velkých rozdílů mezi Havají a Guamem je, že když jste venku ve společnosti, slyšíte angličtinu a další jazyky, ale jen zřídka havajštinu nebo čamorštinu. Zato na Pohnpei a na dalších mikronéských ostrovech uslyšíte pohnpejštinu, palauštinu nebo maršálštinu na každém kroku. Domorodé jazyky jsou tam součástí každodenní zvukové kulisy. To odráží míru kolonizace, kterou Havaj a Guam prošly. Na druhé straně musím říci, že v současnosti existuje i snaha o oživení čamorštiny a havajštiny, která je klíčová pro naše kulturní přežití.
Pohnpei má velmi odlišné „kulturní klima“ na rozdíl od Havaje nebo Guamu, což ale také znamená, že tu dochází k rychlým kulturním změnám. Mám dojem, že právě proto, že tento ostrov nebyl tak tvrdě kolonizován, neuvědomují si lidé tolik, že se některé aspekty jejich kultury postupně mění nebo zanikají. Dám příklad – i když většina lidí stále mluví pohnpejsky, řada mladých Pohnpejců už v řeči nepoužívá meing, zvláštní uctivý jazykový rejstřík určený pro oslovování starších, náčelníků a osob s vyšším společenským statusem. Lidé tuto ztrátu neberou moc vážně a příliš o ní ani nemluví. Bohužel je dost pravděpodobné, že začnou mít starost o naši kulturu až tehdy, když bude kriticky ohrožena. To mě trápí.
PJV: Odvážná otázka. Jakou budoucnost vidíte pro literatury Mikronésie?
EK: Odvážné otázky jsou nejlepší! Věřím, že z tohoto regionu přijde ještě mnoho mladých autorů, nová generace. Mnoho těchto mladých Mikronésanů se asi narodí nebo vyroste daleko od svého „domovského ostrova“. Mladí Mikronésané dnes píší na sociální média, blogy, facebook, instagram a ještě různě jinde. Těším se, že budu sledovat, jak se literatura v tomto regionu rozvíjí.
PJV: Vaše poezie je psána anglicky, může být tedy čtena po celém světě, napříč hranicemi, a je tak vlastně globální, nebo můžeme říci i globalizovaná. Zároveň je ale pevně ukotvena ve vašem regionu. Myslíte si, že lidé pocházející z úplně jiného kulturního prostředí, jako jsme my v Evropě nebo lidé ve Spojených státech, dokážou pochopit něco z oné „mikronéské příchutě“ vašich děl, aniž by v tom viděli jenom jakousi „exotickou kuriozitu“?
EK: Určitě doufám, že lidé z jiného kulturního prostředí dokážou pochytit něco z té „mikronéské či pohnpejské příchutě“ mé tvorby! A doufám také, že má díla dávají nahlédnout do mikronéského života. Je samozřejmě dobře možné, že se čtenáři, kteří neznají Oceánii a její národy, nedokážou plně identifikovat s mými básněmi a se zkušenostmi, které jsou v nich zachyceny, ale ráda bych věřila, že z nich alespoň něco cítí. Může to být emoční propojení, rozpoznání momentu subtilní krásy nebo možná, ještě lépe řečeno, zakoušení sdíleného lidství s těmi, kteří jsou od nás zcela odlišní. Právě to je na literatuře a na našem světě skutečně nádherné.
PJV: Jaké jsou vaše literární vzory a proč? Setkala jste se s nějakými díly z české literatury?
EK: Moje nejoblíbenější mikronéská básnířka je C. T. „Lee“ Perezová, čamorská žena z Guamu. Její básně jsou lyrické a najdete v nich přímočarý, ale zároveň dechberoucí jazyka, jímž Perezová hovoří o své rodině, kultuře a ostrově. Má oblíbená autorka z tichomořských ostrovů je Sia Figielová ze Samoy; její román Where We Once Belonged [3] z roku 1996 změnil můj život a dal mi možnost poprvé spatřit v literárním díle postavy takové, jako jsem já, mí přátelé nebo moje rodina. Kniha ze světové literatury, která mě v posledních letech zasáhla poté, co jsem ji jako doktorandka na univerzitě ve Wellingtonu na Novém Zélandě přečetla, je Americanah [4] od Chimamandy Ngozi Adichieové.
Pokud jde o českou literaturu, znám dílo Franze Kafky, a i když jsem zatím vlastně žádný jeho román ani povídky nečetla, určitě bych ráda.
PJV: Jaké jsou vaše literární i neliterární plány do budoucna?
EK: Ve vydavatelství Havajské univerzity vyjde v roce 2019 kniha Indigenous Literatures from Micronesia [5], vůbec první antologie literárních děl z našeho regionu. Editovala ji doktorka Evelyn Floresová a já. Začaly jsme na tomto projektu pracovat už před deseti lety, takže to je skutečná práce z lásky a velice se těšíme, že nyní dojde svého naplnění. Na začátku prosince [6] budu mít autorské čtení ve vaší části světa, v Londýně na Královské akademii v rámci zahajovací recepce konference Evropské společnosti oceánistů [7]. V lednu se pak na rok přesunu do Hamburku v Německu, kde budu na kurátorském výzkumném stipendiu Rothenbaumského muzea kultur a umění světa [8]. Budu mít příležitost pracovat s jejich mikronéskými sbírkami a zároveň vést i výzkum na Pohnpei. V Evropě jsem dosud mnoho času nestrávila, takže se na to velice těším a doufám, že tamní pobyt dá mému psaní nový směr. Možná to bude i příležitost navštívit Českou republiku!
Poznámky:
1. The Modern Language Association of America. (Pozn. překl.) [Zpět]
2. „Co ještě zbývá uvidět: Znovuobjevování vizuálních kořenů tichomořské literatury“. (Pozn. překl.) [Zpět]
3. „Kam jsme kdysi patřili“. (Pozn. překl.) [Zpět]
4. Ngozi Adichieová, Chimamanda. Amerikána. Přel. Petr Štádler. Brno: Host, 2017. [Zpět]
5. „Domorodé literatury Mikronésie“. (Pozn. překl.) [Zpět]
6. 2018. (Pozn. překl.) [Zpět]
7. European Society for Oceanists. (Pozn. překl.) [Zpět]
8. Museum am Rothenbaum – Kulturen und Künste der Welt. (Pozn. překl.) [Zpět]