Rozhovor s japonským bohemistou Keničim Abem
V tomto rozhovoru najdete nejen soukromé vzpomínky jednoho z prvních japonských bohemistů, ale i některé jeho úvahy o preferencích japonských a českých čtenářů či odpověď na otázku, co se typickému Japonci vybaví, když se řekne Česká republika.
Olga Pavlova: Jak jste se dostal ke studiu češtiny a posléze k překládání české literatury do japonštiny?
Keniči Abe: Když jsem byl na gymnáziu, učil jsem se německy. Byl konec osmdesátých let, všichni tušili, že se v Evropě něco děje. Jednou nám lektor němčiny řekl: „Jsem přesvědčen, že zeď v Berlíně nadále zůstává.“ Druhý den ta zeď padla. Tehdy jsem silně cítil křehkost – nebo přítomnost – dějin střední Evropy, začal jsem se o to víc zajímat, číst knihy o Praze, především o Pražském lingvistickém kroužku. Brzy jsem dostal zprávu, že v Tokiu bude založena bohemistika – spolu s polonistikou. Stal jsem se jedním z prvních japonských bohemistů. Na začátku mě víc zajímala lingvistika. Když jsem poté studoval v Praze, chodil jsem spíš na semináře lingvistiky. Jednou jsem v nějakém knihkupectví narazil na knihu od Jiřího Koláře, Básně ticha, byl to pro mě velký šok. Uměl vyjádřit tolik věcí jen písmeny. A přes něho jsem poznal spoustu autorů: Hrabala, Hiršala, Grögerovou, Weinera a další. Tak jsem se ponořil do světa české literatury.
OP: Překládal jste někdy věci „do šuplíku“?
KA: Jako graduální student čili amatér jsem přeložil to, co jsem měl po ruce: Karla Čapka, Jáchyma Topola, asi někde mám ty rukopisy, ale jsou na disketách. Dnes už to nemohu otevřít.
OP: Už jste přeložil do japonštiny romány Michala Ajvaze, Jiřího Kratochvila a Bohumila Hrabala. Jsou to zdánlivě naprosto odlišní autoři. Proč jste se rozhodl japonskému publiku představit zrovna tyto osobnosti?
KA: Překlad české literatury do japonštiny, to je docela nový fenomén. Někteří překladatelé přeložili něco ve 20. století, ale jen sporadicky, například Čapka, Haška, Němcovou. Takže chyběla důležitá jména jako Hrabal, jeho první překlad vyšel až v roce 2007. A proto se snažím ukázat japonským čtenářům rozmanitost české literatury: nejen současnou literaturu, ale i skvosty 20. století.
OP: Který z těchto autorů byl nejnáročnější pro vás jako překladatele?
KA: Každý přináší potíže. Ale první zkušenosti bývají náročné, protože člověk si s tím neví rady. Jako svůj první překlad beletrie jsem přeložil Obsluhoval jsem anglického krále. Hrabalovské slangy, argoty… To jsou věci, které nenajdete ani ve slovníku. A nebylo ani snadné pochopit ten rytmus, proto jsem si pustil audioknihu Anglického krále a při poslechu jsem přeložil některé pasáže a přečetl japonskou verzi. Pak to nějak šlo. Teď překládám další Hrabalovo dílo, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Stále přemýšlím, jak zprostředkovat tu atmosféru kladenských hutí padesátých let.
OP: Napadá mě, jestli považujete překlad spíš za autorskou interpretaci textu, nebo za tichou práci, která má cílovému čtenáři vyjevit každičké kouzlo původního díla?
KA: Osobně si myslím, že překladatel nikdy nezůstane neviditelný, jak tvrdí R. Venuti. Především když jde o překlad mezi tolik odlišnými jazyky, jako je čeština a japonština. Překladatelova interpretace hraje ohromnou roli. Proto u nás překládají zahraniční literaturu většinou univerzitní profesoři, kteří zároveň zkoumají literaturu jako obor.
OP: Řídíte se při překládání nějakou teorií překladu, nebo spíš spoléháte na vlastní úsudek?
KA: Moc na teorii překladu nespoléhám, ale to, co jsem se naučil při studiu lingvistiky, nebylo marné, ty znalosti mi při interpretaci textu určitě pomáhají.
OP: V japonštině nedávno vyšel výbor z české fantastické literatury. Která díla se v něm objevila? Čím si vysvětlujete tak velký úspěch knihy? Už po roce se na knižních pultech objevilo druhé vydání.
KA: Ten výbor mapoval vývoj české sci-fi čili obsahuje jedenáct povídek, od klasiky jako J. Hašek, K. Čapek přes J. Nesvadbu a J. Weisse až po současné autory jako E. Hauserová, P. Kosatík a O. Neff. Prý výběru pomáhal Jaroslav Olša jr. a pečlivý komentář připravil Ivan Adamovič. Měl úspěch, asi proto, že to byla první prezentace české sci-fi v Japonsku. Některé tituly jako Dům o tisíci patrech od J. Weisse byly hodně známé, ale chyběl nám celkový přehled o české sci-fi. Japonci odjakživa znali renomé české literatury, ale neměli jsme co číst. A teď jsme konečně poznali kus české literatury, která stojí za čtení. Recepce české literatury je celkem pozitivní, Hrabal nebo Ajvaz se hned dočkali dotisku.
OP: Nakolik se liší literární preference typického českého a japonského čtenáře?
KA: Když jsem mluvil s panem Ajvazem, řekl, že Češi neradi čtou filosofující texty, kterými jsou i jeho romány. Ale u nás to je naopak. Najdou se jistí čtenáři, kteří preferují filosofující texty před pouhými milostnými příběhy. Rádi interpretují metafory nebo obskurní pasáže. Na druhou stranu je zase pravda, že japonským čtenářům často uniká ironie nebo humor, nepostradatelné součásti české literatury. Pomalu, ale jistě se tuto část české literatury snaží chápat.
OP: Když se v Japonsku řekne Čech nebo Česká republika, co se lidem vybaví jako první?
KA: Dříve to byli Čapek, Dvořák, ale v současnosti asi Mucha, jehož výstava Slovanská epopej v Tokiu přilákala šest set tisíc lidí, což je rekord v návštěvnosti výstavy roku 2018. Denně se snažím, aby k tomu přibyla jména jako Hrabal nebo Ajvaz…
Keniči Abe
Keniči Abe (* 1972) je japonský bohemista a publicista. Současně působí jako docent na Tokijské univerzitě na katedře současné literatury, kde se kromě češtiny věnuje dějinám středoevropské literatury. Abe je držitelem ceny za nejlepší překlad do japonštiny roku 2015, a to knihy Patrika Ouředníka Europeana (spolu s Taku Šinoharou).