Rozhovor s Terezou Matějčkovou
Proč mluvíme o nihilismu v prvé řadě v souvislosti s moderním evropským myšlením? Lze nihilismus chápat jinak než jako zavržení veškerých hodnot? Překrývají se pojmy nihilismus a cynismus? O německé idealistické filosofii, Friedrichu Nietzschem, existencialismu či přesazích nihilistického myšlení do krásné literatury jsme mluvili s odbornicí na moderní evropskou filosofii Terezou Matějčkovou.
Antonín Handl: Ve své nedávné práci Hegelova fenomenologie světa zmiňujete otevřený dopis německého myslitele a kritika osvícenství F. H. Jacobiho adresovaný J. G. Fichtemu. V této kritice německé idealistické filosofie údajně poprvé zaznělo obvinění německých idealistických filosofů z nihilismu. Svým způsobem měl z nihilistické tendence obvinit veškerou filosofii, především tehdy, když pracuje s absolutními kategoriemi. Mohla byste prosím shrnout, na kterých argumentech toto tvrzení zakládal?
Tereza Matějčková: Ano, v takzvaném otevřeném dopisu Fichtemu se skutečně poprvé objevuje obvinění z nihilismu. Výmluvná je celá historie tohoto dopisu: Fichte byl obviněn z ateismu a musel opustit svou pozici v Jeně, načež požádal Jacobiho, zda by nemohl intervenovat v jeho prospěch. Jacobi byl tehdy nejen uznávaný filosof, ale i spisovatel, mimochodem je i autorem teze o „odkouzlené moderně“, kterou si pak vypůjčil Max Weber. Navíc byl letitý přítel Fichteho. Jacobi souhlasil, že napíše veřejné zastání. Ve zmíněném dopise skutečně říká, že Fichte není ateista, protože žádná filosofie nemůže být ani teistická, ani ateistická, ze své podstaty se totiž míjí s otázkou Boha: Bůh, kterého pochopíte, pojmově uchopíte, totiž není podle Jacobiho Bůh, ale náš obraz, a o racionální pochopení jde podle Jacobiho právě filosofům.
Pak přišla rána, z níž se Fichte už nevzpamatoval, a přátelství bylo navždy zničené: Jacobi v této „obhajobě“ tvrdí, že Fichte není ateista, ale nihilista. Přitom je Fichte pro Jacobiho představitelem moderní filosofie, která je z podstaty nihilistická. V nihilismu je nad vše, co je, vyvýšeno já, lidská subjektivita, zatímco svět je ponížen, jako by vlastně nebyl, jako by byl nicotný. Celý svět visí na já, což lze označit za východisko moderní filosofie. Svět je prostředkován lidskými kategoriemi. Radikalita tohoto kroku je pro Jacobiho nihilistická v tom smyslu, že se tím hodně zničí: naše kategorie poznání, ale i naše představy o morálce nadřadíme světu, konkrétním situacím. V této souvislosti kritizuje Jacobi i Kantův kategorický imperativ, který Fichte ve svém raném díle bez nadsázky prohlásil za pravého Boha. Jacobi ale namítá: znáte jedinou pravdu, totiž tu svoji, tváříte se, jako byste měli předem od každé situace klíče, protože na všechny vytáhnete kategorický imperativ. Co když jsou ale situace, kdy se musíte příčit kategorickému imperativu, kdy je lepší lhát, krást a podvádět, jak píše Jacobi ve svém dopisu.
V nihilistickém světonázoru, tak jak jej líčí Jacobi, je svět jen pro já, pro lidské vědomí, skoro jako by byl jen jeho přívěšek, s kterým si může hrát. Jacobi si všímá, že toto východisko, kdy radikálně ponížíme svět, nakonec zničí i lidské já, které je díky světu a skrze něj. Co bychom měli, kdybychom neměli druhé, naše zkušenosti ve světě, ale ani jazyk, který je pro Jacobiho bytostně světskou záležitostí? Nic. Jakmile vyprázdníme já od všeho, co souvisí se světem, nezůstane nic, na které my však, jak si Jacobi všímá, věšíme v moderně přívlastky nekonečnosti a absolutnosti. Nakonec tedy podle Jacobiho zničíme všechno, ne v tom smyslu, že by reálně nic nebylo, ale v tom smyslu, že ničemu nepřikládáme hodnotu, smysl. Začíná to u světa, který ponížíme, ale v důsledku tohoto kroku ohrozíme i své já, které existuje jen v sepětí se světem.
AH: Nihilismus bývá přiřazován k takové idealistické tradici, která tíhne k absolutním hodnotám, jako by nahlížení absolutního smyslu nutně otevíralo současně bránu do absolutní nicoty – svým způsobem by pak racionální a současně romantická snaha o nejzazší „osmyslnění“ světa přinášela riziko naprosté ztráty smyslu a hodnotového ukotvení. Myslíte, že takový obraz je při uvažování o německé idealistické filosofii nápomocný, nebo se spíše jedná o karikaturu vycházející z práce konzervativních kritiků?
TM: Určitě bych zmírnila hodnocení. Jak je patrné na Fichtově problému, je věc paradoxní. Nihilismus často čteme jako synonymum pro cynismus nebo amorálnost. Jenže moderní nihilismus má původ v tom, že něčemu věříte strašně moc – třeba lidskému já a jeho racionalitě. U Fichteho tak najdeme zmínku o tom, kterak jednou lidská racionalita zcela ovládne přírodu a již nás nebudou ohrožovat ani přírodní katastrofy. To není absence hodnot, ale snaha vlastními hodnotami změnit svět. Fichteho nelze obvinit ze ztráty hodnotového zakotvení, to už spíše z moralismu. To, že se do něho takto opřel jeho přítel Jacobi, je tedy mimořádně pozoruhodné. Viděl, že toto myšlení je výbušné, a to v pravém slova smyslu. Takzvaní ruští nihilisté prosluli sebevražedným terorismem. Vyvázání se ze světa, povýšení se nad svět mohou vést ke snaze svět ovládnout, což ale souvisí často s tím, že nejprve musíte to, co zrovna je, zničit. Existuje proto ideová spřízněnost mezi německým idealismem, námitkou z nihilismu a ruskými nihilisty, což je uskupení, které zavraždí cara Alexandra II. Terorismu se nedopouští proto, že by byli amorální, byť samozřejmě nechceme hájit vraždu, ale především proto, že chtějí radikálnější reformy přítomnosti.
AH: Přejdeme-li k Nietzschemu, také v jeho případě bychom snad mohli mluvit o hrozbě nihilismu jako paradoxního důsledku snahy o nacházení absolutního smyslu a jeho ukotvení ve vědění. Avšak na rozdíl od kritiků idealistické filosofie, nemýlím-li se, Nietzsche nacházel základy nihilismu rovněž v křesťanské metafyzice, která měla sklon vytěsňovat život na tomto světě, a především pak potlačovat konečnost, zmar a nicotu. Rozumím tomu tak, že křesťanství vytěsňováním konečnosti, hříchu, temnoty připravovalo lidský život o jeho nedílné součásti. Lze tedy Nietzscheho přístup chápat jako nihilistický v tom smyslu, že usiloval o přijetí světa se vší jeho konečností a nesmyslností? Nebo mu je „nihilistický“ rozměr přisuzován zcela mylně?
TM: Souvislost s Nietzschem je zajímavá, protože Nietzsche byl čtenář Dostojevského, a tak se setkal třeba s nihilistickým Raskolnikovem, a znovu platí: Raskolnikov měl spoustu, vlastně příliš mnoho hodnot, především byl oddán ideji společenské užitečnosti, a když někdo, jako jeho bytná, trápí tolik lidí a má zbytečně moc peněz, je v nějakém ohledu racionální ji zabít a peníze rozdat potřebnějším. To je nihilismus, jak jej formuluje Jacobi, ale později i Nietzsche: vezmete si jednu hodnotu, v tomto případě užitečnost, a postavíte ji nad všechny ostatní. Nietzsche samozřejmě sledoval i atentát na Alexandra II. a to jej inspirovalo k tomu, aby napsal svou reportáž o smrti Boha, takže vlastně transponuje tuto politickou vraždu do podoby metafyzického dění.
Tady vidíme obecný rys: Nihilisté jsou ti, kteří nedůvěřují přítomným autoritám – to může být car, to může být Bůh. Moderna je vlastně definována zpochybněním autorit, i rodinných. Velký román, který se nihilisty zabývá, jsou Turgeněvovi Otcové a děti. Nietzsche tematizuje to, že dosud lidé měli jednu velkou autoritu, Boha. Bůh byl kdysi absolutní, stejně jako nyní považují za absolutní někteří myslitelé lidské já nebo třeba kategorii společenské užitečnosti. To, že moderna tak ráda „absolutizuje“, svědčí pro Nietzscheho o tom, že je ve vleku křesťanství: máme jednoho Boha a vše ostatní je nějak méně, nebo máme absolutní já a vše ostatní je tomu podřízené, nebo třeba máme koncept společenské užitečnosti, který sílí především ve francouzském osvícenství mezi ateistickými mysliteli, nebo formulujeme koncept národa. Všechna tato absolutizace je jen jiná verze nihilismu, protože nadále platí, že všechno považujeme za nějak méně podstatné, jen ta naše jedna hodnota je absolutní. Tím se stáváme slepými vůči mnohým hodnotám, které jsou také nějak podstatné. Nihilismus je v tomto ohledu černobílé vidění, které toho strašně moc „zabije“. Není náhoda, že moderna začíná vraždou, vraždou Boha, vraždou cara, odmítnutím rodičů, rozchodem s tradicí. Nietzsche píše, že jsme vrazi všech vrahů. Sám Nietzsche se považuje přirozeně za jednoho z vrahů. Moderna je bytostně nihilistická, obrací se proti tradici a autoritě, ale to nejpodstatnější podle Nietzscheho je, jak se k tomu jako vrazi postavíme, a v tomto smyslu Nietzsche nihilista už nebyl, protože hledal cesty, jak z nihilismu.
AH: Nihilismus byl nepochybně jedním z témat existencialistického myšlení a literatury. V souvislosti s kritikou nihilismu se může vybavit křesťanský existencialismus F. M. Dostojevského, případně jej dokonce pojímat jako pokus vrátit se k starému božskému řádu, který představoval absolutní smysl, a víře jako způsobu, jak se k takovému smyslu vztahovat. Tím rozhodně nemyslím, že se s Dostojevským lze vypořádat jako s „reakčním“ autorem, ale zajímalo by mě, nakolik je podle vás křesťansko-existencialistická a obecněji konzervativní kritika nosná.
TM: Nemyslím si, že lze na Dostojevského pohlížet takto. On sice skutečně formuluje námitku vůči nihilismu v náboženském slovníku, ale to ještě samo o sobě není ani reakční, ani konzervativní. Nakonec i Nietzsche se snaží formulovat v nějakém ohledu náboženskou odpověď na nihilismus. Jeho myšlenka o věčném návratu je mýtus. Je obdivovatelem Ježíše, byť lituje, že se „nechal“ ukřižovat tak mladý; kdyby to tak nevyostřil, mohl by část své nauky odvolat. Nietzschovu vlastnímu prorokovi Zarathustrovi je čtyřicet. Ježíšovský zápal v něm trochu ochladl, ale neznamená to, že by takový zápal Nietzsche považoval za „mylný“. Nietzsche ukazuje, že je třeba přidat další rozměr, další perspektivu. Podívejme se na Dostojevského, kterého Nietzsche tolik obdivoval: on opravdu nevystavuje nové absolutno, ale formuluje víru pro tento svět, hovoří o účasti všeho na božství, včetně přírody a zvířat. Když se podíváte na hrdiny románů, nejsou to reakcionáři, kteří by kázali správné hodnoty, ale prostitutka nebo idiot. Dostojevský nám ukazuje, že křesťanství nemá nic společného se spořádaností, a Nietzsche právě zde vidí, že by se mohlo s křesťanstvím pracovat nějak zajímavěji, než jak to viděl ve své společnosti.
AH: Nakolik se podle vás měnilo či precizovalo chápání nihilismu v poválečné filosofii? Lze pozorovat nějaký výrazný posun?
TM: Pro poválečný vývoj byl přirozeně stěžejní Heidegger a jeho výklad Nietzscheho. Sám Heidegger chápal Nietzscheho jako nihilistického myslitele v tom smyslu, že Nietzsche ničil tradici, která byla ze své podstaty metafyzická, tedy přesvědčena o jednom absolutnu, ať to byly platonské ideje, nebo Bůh. Filosofie tak měla vlastně teologickou strukturu, což je něco, co zdůrazňuje i Nietzsche, když říká, že otcem německé filosofie je farář. Nutno podotknout, že to platí v největší možné míře pro Nietzscheho samého, který pocházel z rodu duchovních. Takže Heidegger chápe Nietzscheho jako bojovníka proti tradici, přičemž však podle Heideggera užívá nihilistické destruktivní prostředky, a jeho vlastní filosofie tak není něčím novým, ale ve svém boji proti určité tradici je této tradici zavázaná. Heideggerova interpretace byla velmi vlivná, ale vlastně mnohem spíše než interpretace sama bylo vlivné to, že se Heidegger Nietzschem zabýval jako myslitelem, který nás uvádí do středu celé tradice západního myšlení se všemi jejími rozpory, včetně snahy se jí zbavit. Tento motiv se vrací: nejen cara se chceme zbavit, nejen Boha, ale i celé tradice.
Právě Heideggerova interpretace zažehla od druhé poloviny 20. století renesanci Nietzschova myšlení, především v Itálii a ve Francii. Mazzino Montinari a Giorgio Colli vydávají klasickou edici Nietzschova díla. Následně se Nietzscheho nihilistická tendence, tedy snaha zbavit dosavadní tradici jejího oprávnění, transformuje do toho, co známe jako dekonstruktivismus a postmodernismus. Myslitelé jako Foucault nebo Derrida usilují o nový pohled na text, na člověka, na společnost tím, že kritizují hledisko jediné pravdy a opírají se o Nietzschův perspektivismus. Gianni Vattimo, pro jehož filosofii je Nietzsche naprosto rozhodující, má dokonce za to, že Nietzsche naučil modernu nově myslet. To, že pravda nemůže být nikdy absolutní, není námitkou proti ní: Nietzsche ve Vattimově čtení ukázal, že je spíše tato představa o pravdě lživá. Vattimo naopak chápe Nietzschovo myšlení jako oslavu diference – to, že můžeme být jiní, aniž nás za to někdo pronásleduje, popravuje nebo upaluje, tedy to, že můžeme být jiní beztrestně, není prohra. Naopak to, že jsou oblasti, v nichž vůbec otázku pravdy nezvedáme, jako třeba v otázkách vyznání, vkusu, ale i politiky nebo třeba sexuality, je osvobozující. S tím souvisí Vattimův obrat „slabého myšlení“, tedy myšlení, které vědomě hledá množství perspektiv a nevykřikuje, že právě ten jeho roh, z něhož vidí svět, je jediný možný. Toto myšlení je „slabé“ v tom smyslu, že pro ně není žádný rámec stoprocentně přesvědčivý, a tak musíme unést nejednoznačnost. Vattimo navíc ukazuje, jak se oslabuje nejen myšlení, ale spolu s ním i společnost. Se slábnoucím nárokem na pravdu jdou ruku v ruce třeba i méně přísné tresty pro zločince. Hned ale vidíme problém, který viděl i Nietzsche. Co když je moderna prostě jen slabost a neochota cokoliv hájit? K tomu Nietzsche opravdu nesměřuje. Takové stanovisko připisuje takzvaným posledním lidem. Člověk má být nadčlověkem, jak víme od Nietzscheho, tedy v mé interpretaci člověkem, který je schopen hájit své stanovisko s vědomím toho, že není jediné možné, což je samozřejmě těžká disciplína. Máme dospět ke slabosti, která není zbabělost, což je nejspíše dost obtížné. Nadčlověk není žádný superhrdina, ale člověk, který hledí, aby neklesl pod své možnosti, což je asi to největší, čeho můžeme dosáhnout – nebýt méně, než nutně musíme.
AH: V tomto čísle Plavu vedle raného, spíše Nietzschem ovlivněného textu existencialisty Petera Wessela Zapffeho publikujeme rovněž úryvek jednoho z děl Emila Ciorana, autora, který je s poválečným nihilistickým myšlením spojován snad nejvíce. Dovolím si tuto otázku ladit trochu osobněji: v čem je pro vás Cioran inspirativní jako autor? Čím – vedle vytříbeného stylu a propracované argumentace – byl podle vás významný pro evropskou literární a filosofickou scénu?
TM: Tak já si vám dovolím odpovědět skutečně osobně, bez hodnocení obecného přínosu Cioranovy filosofie, protože k tomu se necítím být kompetentní. Ciorana mám osobně ráda a čtu si jej pro jeho bystrost, břitkost i vtipnost. V jeho aforismech je něco paradoxního. Jeho knihy jsou přirozeně temné. Například kniha De l’inconvénient d’être né je vlastně úvahou nad Silénovou moudrostí: Nenarodit se, nebýt nic, je to nejlepší, co se člověku může stát; co nejrychleji zemřít je druhá nejlepší možnost. Mimochodem se touto moudrostí zabývá Nietzsche ve Zrození tragédie z ducha hudby. Zde této moudrosti dává za pravdu. Pak to přehodnotí, jak už bývá u Nietzscheho zvykem, a má za to, že jeho rané dílo patří spíše právě do nihilistické fáze jeho života. Později však chce najít cestu, jak se z nihilismu vymanit. Silénova moudrost a Cioranovy knihy jsou v něčem hrůzné, ale v nějakém ohledu právě osvobozující. Obecně je určitý typ nihilismu osvobozující, protože relativizuje vaše stanovisko, které je většinou dost nesnesitelné. Takže když se mě nyní ptáte na Ciorana: já si vždycky do knihy poznamenávám, kdy jsem ji četla a co jsem zrovna řešila. Zrovna u Ciorana mám seznam svých těžších období a je to, jako by Cioran na to všechno říkal: „No a co? To je podstata života.“ Ale nejde jen o to, že by vám říkal: „Trpí všichni, tak nevím, čemu se pořád divíš.“
Zní to možná nepatřičně, ale já mám s Cioranem spojenou lehkost. Zabývá se věcmi, které mě občas dost zneklidňují, především v kontextu zaměstnání – přednáším, píšu, publikuju. V této souvislosti mě často napadá, že jsem trapná, banální, směšná, ale Cioran na to říká: „Jistě, to je pravda, ale ono to bez toho ani nejde. Bez banality není myšlení a žádné jednání se neobejde bez trapnosti.“ Možná nemá pravdu, ale mě to trochu uklidňuje. Nakonec i jeho filosofie stojí na banalitě: člověk se nemá brát příliš vážně. To je věru dost banální zjištění, ale provést to už tak banální není. Jeho knihy jsou proto pro mě nácvik, navíc místy mimořádně vtipný nácvik.
AH: Nejeden z autorů, které jsme tu zmínili, byl v různých dobách vnímán jako tvůrce na pomezí filosofie a krásné literatury; ostatně Nietzsche byl prý poměrně dlouho chápán spíše jako esejista a literát, Alberta Camuse zná více lidí jako prozaika, Sartre sahal k novele či románu jako k prostředku, jak vyjádřit své postoje, a tak dále. Mohlo by se zdát, že téma sjednocujícího smyslu a jeho absence, prázdnoty, nicoty, je bytostně „literární“, jako by provokovalo k jistému básnickému rozmachu. Domníváte se, že takovou souvislost lze hledat, respektive že podobné úvahy mohou najít solidní podklad?
TM: Ano, myslím, že to celkem solidní podklad má. Nakonec i Friedrich Jacobi, od kterého jsme vyšli, byl mimo jiné také prozaik. Pak se úvahy o nihilismu přelijí rovněž do zmíněného Ruska, do děl Dostojevského a Turgeněva. Nietzsche si klade za cíl proměnit pojmy v hudbu, jeho Zarathustra vystupuje jako prorok, který pronáší kázání. Cioran píše aforismy. Tato změna filosofování v nějaké míře souvisí s odmítnutím tradice. Filosofové často píšou systémy či argumentačně propracované traktáty a myslitelé jako Nietzsche, Cioran, ale třeba i Jacobi chtějí napadnout také formu. Vidíme to nakonec i u Schopenhauera, kterého Nietzsche označuje za svého vychovatele. Ten sice píše ještě tradiční filosofická pojednání, ale dává si hodně záležet na tom, aby byla skvěle napsaná.
Forma přirozeně není nic, co by bylo na povrchu. Schopenhauer, rovněž velký obdivovatel nicoty, i Nietzsche uvažují o tom, že je-li svět rehabilitovatelný, pak jen skrze umění, ne skrze filosofii, a rozhodně ne skrze vědu. Dalším faktorem je, že nihilismus není jen, a možná ani ne v první řadě, téma, které by bylo filosofické. Jacobi jej chápe jako nemoc moderny, Nietzsche jako nemoc celé tradice myšlení a společnosti, která se nám usadila i v naší gramatice, jíž vévodí subjekt. Je-li pravda, že má moderní člověk tendenci absolutizovat světské skutečnosti jako stát, užitečnost, ale třeba i mezilidské vztahy, pak je to něco, co vidíme kolem sebe, třeba i cítíme na sobě a co se pak dobře, možná lépe hodí pro románové zpracování než filosofický traktát.
AH: Na závěr bych se zastavil u autorského stylu, specificky patosu. Zdá se mi, že patos je v posledních desetiletích ve středoevropském prostředí jaksi potlačený – přitom patos lze chápat jako aktivní snahu uchopit, co nás přesahuje, pojmenovat to nehledě na riziko, že se při tom zesměšníme. Myslíte, že takový patos nacházíme u Nietzscheho nebo Ciorana?
TM: Důvody pro určitý patos budou různé podle toho, o jakém nihilismu mluvíme. Třeba zmíněný Fichte je ve své filosofii místy dost patetický, protože se ve svých populárnějších spisech chápe jako mluvčí rozumu, který má ovládnout svět, ale i do jeho moralizace vstupuje hodně patosu. To zase souvisí s tím, že Fichte výslovně zbožšťuje morální řád, vlastně Kantův kategorický imperativ. Vidí, že tradiční náboženskost je napadena, a tradiční přívlastky připisované Bohu připíše morálnímu řádu. Zkrátka hledá novou základnu, z níž může hodnotit, nový posvátný baldachýn, abych se opřela o dobrý výraz Petera Bergera. V nějakém ohledu vidíme to samé u Nietzscheho. Nietzsche píše parodii na Nový zákon, ale jeho prorok Zarathustra je míněn vážně: přehodnocuje monoteistickou tradici a toto přehodnocení se bez vzletnosti neobejde, byť je to vzletnost, kterou hned vzápětí zas uzemňuje. Cioran mi připadá dost nepatetický, ale vzletné pasáže občas nacházíme i u něj, to je pravda. Přitom se k tomu ale otevřeně hlásí. V tomto kontextu to chápu jako výsměch pokoře, která je pro Ciorana většinou falešná. Když chce člověk něco říct, musí pokoru odložit a smířit se s tím, že se ztrapní. Nejtrapnější je totiž hrát si na pokoru, což je přirozeně také motiv, který se vine napříč dílem autorů, o nichž hovoříme. Víra se jevila dost dlouho jako bůhvíjak pokorná a myšlení, které bylo spjato s vírou nebo s teologií, se toho mělo držet. Na to odpovídá Cioran: Nemůžete být pokorný a zároveň myslet, stejně jako nemůžete být dobrý, aniž by ve vás bylo hodně agresivity, která vám bystří zrak.