Helena Kaftanová
Alexijevičová, Světlana. Válka nemá ženskou tvář.
Z ruského originálu U vojny ně ženskoje lico (1985) přeložil Libor Dvořák.
2. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2018. 336 stran.
Knižní prvotina Světlany Alexijevičové, která vyšla v doplněné podobě a novém českém překladu v loňském roce (česky poprvé roku 1986), v sobě skrývá jak příběhy sovětských žen – účastnic bojů během Velké vlastenecké války (1941–1945), tak i příběh samotné autorky, která sběrem materiálu strávila nemalou část svého života.
Světlana Alexijevičová pochází z ukrajinsko-běloruské rodiny. Rusky píšící autorka v současnosti opět žije v Minsku, kam se roku 2011 vrátila z nuceného exilu. Její vlastní literární forma, tzv. „román hlasů“, přetváří prameny orální historie a zcela jedinečným autorským způsobem je převádí do literatury. Roku 2015 byl tento její přínos oceněn Nobelovou cenou, kterou získala za svou kroniku patřící do dosud neuzavřeného projektu s názvem Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka (knihy Válka nemá ženskou tvář, Modlitba za Černobyl, Zinkoví chlapci, Doba z druhé ruky a Poslední svědci). Jako o své inspiraci hovoří Alexijevičová o knize Moje ves lehla popelem autorů Alese Adamoviče, Janky Bryľa a Uladzimira Kalěsnika, souboru vyprávění žen, které poznamenala druhá světová válka. Zájem o téma vyplývá i z rodinné historie autorky, která během druhé světové války přišla o značnou část jak ukrajinského, tak běloruského příbuzenstva a naslouchat válečným příběhům byla zvyklá od dětství. V sedmdesátých letech nahrála svou první pamětnici. Z jednoho hlasu se postupně staly stovky a lavina vyprávění, o která do té doby v Sovětském svazu nikdo nestál, se spustila.
Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí. Úvod tvoří autorčiny deníkové záznamy z let 1978–2004. Přibližují její úvahy a postřehy, které vyvstávaly během pořizování rozhovorů. Nově sem zařadila také oddíly přibližující nesnáze s vydáním knihy. Jsou to rozmluvy s cenzorem a části, které cenzura nedovolila do textu zařadit, plus materiál, který z finální podoby dříve vyškrtla sama autorka.
V druhé části – kompilaci vyprávění uspořádaných do několika tematických okruhů – autorka postupně přibližuje okolnosti vstupu žen do sovětské armády, jejich zařazení mezi muže a první zkušenosti se zabíjením a smrtí obecně. Zaznívají obavy žen před postupným probouzením nenávisti k nepříteli a úžas nad přijetím pravidel odplaty. Hovoří ale také matky, které nechaly své děti doma a po válce se k nim vracejí, nebo je ve válce dokonce porodily a zase ztratily. Dojde i na lásku a tabu intimních vztahů na frontě.
Ženy, jak zdůrazňuje sama autorka, prožily s muži tu samou válku, ale vzpomínají na ni docela jinak, po svém. Líčí emoce a detaily, události sledují jiným pohledem, který v očích mužů ani cenzury nedosahuje obrazu války tak, jak je třeba ho vykreslit. Ženy nemluví o hrdinství, i když se mnohdy hrdinně chovaly. Popisují válku tak, jak ji skutečně prožily, a nedívají se na ni prizmatem určeným ideologickým výkladem historie. Se strachem z líčení jiné podoby války se Alexijevičová setkává i u mužů navštěvovaných pamětnic. Sleduje pak nepochopení a snahu připravit manželky na „správné“ líčení „správné“ podoby války. Často se však autorka setkává s ženami osamělými. Za své zásluhy na frontě i v týlu byly mnohé z nich vyznamenány. O status, který mužům nikdo neodňal, však brzy po válce přišly. Chlapi nám to vítězství ukradli, říká jedna z pamětnic a jiná připojuje: S naší armádou jsem došla až do Berlína. Do rodné vsi jsem se vrátila se dvěma Řády slávy a několika medailemi. Tři dny jsem si tam pobyla a čtvrtý brzo ráno mě probudila mamka, vytáhla mě z postele, dokud všichni ostatní ještě spali: „Cerunko, tajdle jsem ti dala pár věcí do uzlíčku – a běž. Vodejdi… Vodejdi pryč… Máš eště dvě mladší sestry, a kdo si je takhle vezme? Všichni tu vědí, žes byla čtyři roky na frontě a spala tam s chlapama!“ Takto poukazuje jak na stigma, které na ženách krátce po Dni vítězství ulpělo, tak i na propast nepochopení obecně. Jako by všichni rychle zapomněli na až fanatické odhodlání, se kterým se do války vrhaly mnohdy celé rodiny: otcové posílali své ještě nedospělé dcery, aby narukovaly na frontu. Na pozicích vyhrazených do té doby jen mužům pak stanul téměř milion žen: žen odstřelovaček, ženistek, tankistek, kulometčic, rozvědčic a letkyň. Ženy v armádě byly součástí systému, neměly žádné výhody. Šly do války, jako by byly muži, říká Alexijevičová v televizním dokumentu věnovaném svým hrdinkám. V knize pak nechává ženy vyprávět o jejich touze zachovat si svou ženskost i s ustřiženými copy a v mužské uniformě.
Za všemi slovy a pláčem, líčením válečných hrůz a krutostí se pak vynořuje ještě jeden motiv. Vědomí utrpení, které společně s lidmi ve válce sdílejí i zvířata. Scenerie, která se odehrává v noci na moři, líčí zkázu potápějící se lodi pod palbou: Plavala jsem výborně, a tak jsem chtěla alespoň jednoho zachránit. Alespoň jednoho raněného. (…) Najednou jsem zaslechla, jak se někdo vedle mě tu vynoří, tu zase mizí pod hladinou. Nahoru – a pod vodu. Tak jsem se soustředila a v příštím vhodném okamžiku ho zachytila. Bylo to studené a kluzké. Řekla jsem si, že je to raněný a že oblečení z něj strhl výbuch. Protože já sama jsem byla taky nahá, zůstala jsem jen v prádle. Všude kolem tma jako v pytli (…) Konečně jsem se i se zachráněným s vypětím všech sil dostala ke břehu (…) Na nebi se zrovna rozzářila světlice a já zjistila, že jsem na břeh dotáhla raněnou rybu. Velkou jako člověk. Běluhu, která umírala.
Pamětnice, které autorku přijímaly ve svých domovech, s ní vděčně a zároveň bojácně hovoří o věcech, na něž už téměř zapomněly nebo se roky snažily zapomenout. S vědomím historického vývoje Sovětského svazu nelze ale ve výpovědích – až na pár výjimek – přeslechnout ani ticho. To když se vzpomínky stočí k osobnosti J. V. Stalina nebo k osudům zajatců, kteří putovali po válce do gulagů. Toto ticho jako by hovořilo dál, i v naší současnosti, kdy válka na Ukrajině nebo nesvoboda v autorčině běloruské vlasti jsou jen pokračováním téže historie. Budiž nadějí, že kvůli zachování hlasu navzdory tichu vzniklo celé autorčino dílo a její postoj se jasně zrcadlí i v její občanské aktivitě. V lednu 2018 se například připojila k provolání evropských literátů, historiků a filosofů, kteří varují před rozpadem evropské sounáležitosti, vzestupem nacionalismu a rozmáháním populismu.
Alexijevičové „román hlasů“ na pomezí beletrie a publicistiky je nejen výjimečným přetvořením orálně-historického materiálu, ale především jedinečnou promluvou samotné autorky, která ze stovek rozhovorů vybrala ty z jejího pohledu příznačné. A někdy i navzdory vypravěčkám a jejich varování: Tohle tam nedávej…