2/2019 – Portrét civilizovaného nihilisty

Úvodník

Čtenářky, čtenáři,

v čísle, které se dotýká otázky smyslu lidského jednání, působí předstíraná zdvořilost falešně a prázdně, proto si pro jednou odpusťme přívlastky „milé“ a „milí“.

Většina z nás se nejspíš do jisté míry zaobírá smyslem vlastního bytí a jednání; mluvíme o hodnotách, které se naplňují na horizontu nějakého abstraktního smyslu. Dokud netrváme na tom, že jej musíme poznat, rozumově uchopit, může snad být náš svět celistvý. Jenže jsme se začali ptát. Za výsledek lze považovat nihilismus – ztrátu jednotícího smyslu, věčný úzkostný otazník. Ptám-li se po smyslu, který by naplnil jak touhu po romantickém gestu, tak nároky analytického rozumu, nabízí se odpověď, že takový smysl není. A pokud je, nikdy jej nedokážeme uchopit a pochopit. Jak potom pokračovat v životních cyklech, dál plnit povinnosti a uspokojovat potřeby, když jsme dopustili, že samotná účelnost a uspokojení již dávno nestačí? Nenastražil na sebe moderní člověk – a podle zde publikovaných autorů snad již první abstraktně uvažující, civilizovaný člověk – dokonalou past? Je snad modernita smutnou „dospělostí“ lidstva, poznáním, že věci nejsou a už nikdy nebudou „proto“; že právě na ty otázky, které jsme si začali klást, neexistují odpovědi?

Tolik velkých slov na tak malém prostoru! Tak ať. Držíte v rukou patetické číslo plné beznaděje – nebo naopak naděje a víry v sílu snést pohled do tichého prázdna. V sílu uvažovat, formulovat a provokovat beznaději navzdory. Jsem velmi vděčný, že nám pojem nihilismu v tomto nelehkém čísle přibližuje filosofka Tereza Matějčková a že v překladech můžeme nabídnout natolik pronikavé autory, jako byli Peter Wessel Zapffe, Emil Cioran nebo Anne Sextonová.

Pojďte s námi pohlédnout do prázdnoty. Doufejme, že se brzy ukáže, že jde o prázdnotu jen zdánlivou, a příště se dokážeme pevným krokem vydat za současným německým divadlem.

Antonín Handl