Rozhovor se spisovatelkou Tiinou Raevaaraovou vedla a přeložila Anna Jirásková
Tiina Raevaaraová je ve Finsku etablovanou autorkou a držitelkou Runebergovy ceny z roku 2011. Se svými čtenáři komunikuje na několika blozích a poodhaluje zde mimo jiné zákulisí své práce. V rozhovoru se například dozvíte, odkud čerpá inspiraci, jaká je podle ní role spisovatele ve společnosti a jak se současná finská literatura a společnost staví k přírodě.
Anna Jirásková: Vzděláním jste genetička a filosofka, věnovala jste se vědeckému výzkumu. Jak jste dospěla k rozhodnutí stát se spisovatelkou na plný úvazek?
Tiina Raevaaraová: V dětství jsem přečetla hodně knih a vždycky jsem si myslela, že se psaní někdy sama začnu věnovat. Bylo to svým způsobem nasnadě. Když jsem v roce 2003 byla chvilku na mateřské dovolené, pustila jsem se do psaní povídek a později i delšího, románového textu. V roce 2007, kdy byl můj debut už skoro hotový – vyšel v roce 2008 –, jsem se musela rozhodnout, jestli budu pokračovat ve výzkumu, nebo se stanu spisovatelkou na plný úvazek. Na obojí nebyl čas ani energie. Vybrala jsem si psaní, protože mi připadalo mnohem důležitější, a nikdy jsem toho nelitovala.
AJ: Máte na kontě romány i povídky. Co je vám bližší a proč?
TR: Mám ráda všechny žánry, které jsem psala – romány, povídky i literaturu faktu. Na povídkách je krásné, jak jsou krátké a zhuštěné, pro spisovatele je v nich snazší pojmout celek a můžete zkoušet různé experimenty, které by nefungovaly v tak dlouhém textu, jakým je román. U románu je naopak krásná jeho délka, miluji, že se při psaní můžu do jeho světa ponořit na měsíce, nebo dokonce roky. Na literatuře faktu mám ráda, že nemusím nic vymýšlet, jen vlastně přeskakovat od jedné skutečnosti k další, zvolit si směr, kterým se vydám.
AJ: Ovlivňuje vaše vzdělání výběr témat, způsob nebo samotný proces psaní?
TR: Určitě ano, spíš v tom smyslu, že mě na světě zajímají určité věci, a proto jsem v první řadě šla studovat biologii a genetiku. Ty stejné zajímavé věci zpracovávám i v beletrii – vztah člověka a přírody, roli člověka na světě, lidské bytí, hranici mezi živým a neživým.
AJ: Píšete jak beletrii, tak literaturu faktu. Na čem pracujete nyní?
TR: Momentálně píšu román – je to takový thriller, napínavý příběh situovaný do vědeckého světa – a zároveň plánuji dvě nebeletristické knihy. Jedna z nich pojednává o dějinách psů a druhá o lidské touze žít věčně.
AJ: Vaše díla se pohybují na hranici mnoha žánrů, jsou označovaná mimo jiné jako takzvané nové podivno či finské podivno. Jak byste svůj styl psaní popsala vy sama?
TR: Moc mě nezajímá, do jakého žánru moje texty spadají. Píšu takové knihy, jaké chci, nálepku jim můžou dát ostatní. Nové podivno i finské podivno jsou dobré pojmy, na druhou stranu moje nejnovější knihy jsou téměř čistokrevný horor. Napsala jsem i jeden naprosto realistický román [1] a také příští kniha bude velmi realistická.
AJ: Když už zmiňujete horor – v jednom ze svých příspěvků na blogu jste zmínila, že jedněmi z vašich oblíbených autorů jsou E. T. A. Hoffmann a E. A. Poe. Získáváte inspiraci z jejich děl?
TR: Miluji hororové tvůrce z dřívějších dob, kteří jsou podobného ražení jako Poe a Hoffmann: obecně mě zajímá obraz světa v hororové literatuře. Moderní, velmi násilná hororová kultura mi je cizí.
AJ: A máte ještě další vzory?
TR: Z finských autorů rozhodně obdivuji Leenu Krohnovou, jejíž dílo Tainaron patří mezi mé oblíbené. Leena Krohnová má velmi originální náhled na svět. Na druhou stranu mám ráda třeba Margaret Atwoodovou, která má na kontě velmi různorodé knihy. Ten rozsah je záviděníhodný.
AJ: Co vás ještě inspiruje?
TR: Příroda a věda. Ze všeho nejvíc mě asi zajímá místo člověka ve světě, nad nímž lze uvažovat pomocí vědy a ve vztahu k přírodě. Ve svých knihách uvažuji například nad tím, čím se liší člověk od ostatních zvířat nebo kdo vůbec člověk je. Obecně vzato mi může vnuknout nápad cokoliv – kromě knih ještě filmy, seriály, hudba, obrazy, noční město, les, sny, zprávy… Může mi učarovat třeba nálada nějaké hudby, o které potom chci napsat.
AJ: Spolu s jinými spisovateli, například s Anne Leinonenovou, Maijou Haavistoovou nebo Jukkou Laajarinnem jste založili blog Alaston kirjailija! tedy „Nahý spisovatel!“ či „Spisovatel v nedbalkách!“. Co vás vedlo k tomu, že jste ho založili společně?
TR: Práce spisovatele je velmi osamělá a spolupráce kolegů je důležitá. Blog už nějakou dobu není aktivní, ale přispívající spisovatelé jsou z velké části i nadále mými blízkými přáteli. Naše práce je náročná: je třeba vydávat ze sebe maximum, ustát kritiku, žádat o granty. Tohle všechno jednoho vyčerpá a snadno pocítíte úzkost. Je důležité mluvit o práci s dobrými kolegy. Na blogu jsme chtěli také povědět čtenářům knih o naší práci.
AJ: Povídková sbírka En tunne sinua vierelläni, „Necítím tě vedle sebe“, získala prestižní Runebergovu cenu. Jak to ovlivnilo vaši kariéru a způsob práce?
TR: Tato povídková sbírka je mou druhou knihou a ocenění mi dodalo hodně sebedůvěry. Románový debut, který vyšel o dva roky dříve, nevzbudil mnoho pozornosti, a proto mi Runebergova cena udělala obrovskou radost. Jako bych dostala svolení psát přesně tak, jak chci. Takové zkušenosti jsou pro mladé spisovatele důležité.
AJ: Povídku Vážka, která vychází v tomto čísle, lze číst několika způsoby. Jeden z nich je ten, že hlavní postava trpí duševní chorobou. Je to platný výklad?
TR: Povídku lze interpretovat buď zcela konkrétně, nebo třeba přesně tak, že je mysl hlavní postavy narušená. Často píšu v první osobě, a v tom případě čtenář vidí svět přesně jako hlavní postava. Na povídkách mám ráda, že možností interpretace je mnoho, a dobrá povídka se podle mě pozná tak, že podněcuje k různým interpretacím a vzpírá se jen jedné jediné. Romány nejsou podle mého názoru stavěné na takovouto nejistotu, ale do povídek se to hodí.
AJ: Co vás vlastně na duševních poruchách přitahuje?
TR: Všichni jsme otroky vlastního myšlení a vidíme svět takový, jak nám ho náš mozek ukazuje. Proto mě lidská duše bude zajímat pořád.
AJ: Ve zmíněné povídce je mnoho druhů vážek. Proč jste si vybrala právě vážky a proč je důležité, že jsou v textu jejich celá jména?
TR: Jednou v létě bylo u nás před domem spousta vážek a mě fascinovaly detaily na jejich těle. Vážky mají obrovské oči a vidí takřka do všech směrů, umějí výborně létat. Fascinovala mě jejich proměna: většinu života prožijí pod vodou ve formě děsivě vypadajících larv a jen poslední léto stráví jako létající jedinci. Vážka mi připadala jako zajímavá metafora, a navíc se k nim váže spousta pověstí. Hlavní postavou povídky je biolog a na vážky pohlíží velmi vědecky. Možná v nich vidí mnohem víc než čtenář.
AJ: Člověk a příroda jsou od sebe v této povídce neoddělitelné, příroda je všude, dokonce doslova uvnitř člověka. Jsou tyto motivy příznačné pro finské prostředí, nebo jde o váš specifický pohled?
TR: Finové hodně mluví o přírodě a lese a je pravda, že máme spoustu krásné přírody i ve městech. Já bydlím v malém městě, kde je však hustá zástavba, a i tady je snadné dostat se do přírody. Myslím si ale, že Finové obecně vzato neumějí přírodu správně ocenit ani ji vlastně pořádně neznají. Kácíme příliš mnoho lesů a střílíme příliš mnoho vlků. Proto si myslím, že moje povídky vypovídají spíš o mém vlastním vztahu k přírodě než o vztahu, který k ní mají všichni Finové.
AJ: Ovšem příroda je ve finské literatuře důležitým tématem od prvopočátku. Jak je ztvárňovaná dnes?
TR: Ve Finsku je řada spisovatelů, kteří o přírodě umějí vyprávět skvěle a v jejichž knihách má příroda velký význam. Patří mezi ně například Anni Kytömäkiová, Anne Leinonenová, Mikko Kamula, Helena Warisová nebo Sari Peltoniemiová. Přesto mám pocit, že většina současných finských spisovatelů neuvažuje nad přírodou téměř vůbec. Nemají k ní žádný zvláštní vztah a například ani nechápou, v jaké krizi se teď příroda nachází. Chtějí být platní ve společnosti a psát o důležitých věcech, ale nechápou, že příroda je společensky důležitá věc.
AJ: Může literatura společnost nějak ovlivnit?
TR: Doufám a věřím, že ano. Dobrá literatura silně ovlivňuje čtenáře, a proto není jedno, o čem spisovatel píše a jak on sám na věci nahlíží. Na druhou stranu si alespoň ve Finsku spisovatelů cení jako tvůrců společenského dialogu a oni své názory prezentují veřejně. Například Sofi Oksanenová mluvila na veřejnosti o mnoha důležitých věcech.
AJ: Jak byste roli spisovatele ve společnosti popsala?
TR: Je to jakýsi čistič vzduchu. Spisovatel si všímá i malých věcí, které se ve světě dějí a které třeba ostatní přehlédnou, a zajišťuje jim publicitu. Navíc to, jak se se spisovateli a ostatními umělci zachází, o společnosti hodně vypoví. Když se společnost začne přiklánět k totalitě, jako první jsou umlčeni spisovatelé. Také přílišný vliv ekonomických hledisek omezuje možnosti umění. Společnost by měla vyznávat i jiné hodnoty.
V tak malé zemi, jako je Finsko, mají spisovatelé píšící vlastním jazykem obzvlášť velký význam. Finština přežije jenom tehdy, když se v ní bude neustále tvořit nová literatura.
Poznámky:
1. Laukaisu (Výstřel, 2014). (Pozn. překl.) [Zpět]