Jan Zikmund
Shapiro, James. 1599: Jeden rok v životě Williama Shakespeara.
1. vydání. Praha: Argo, 2017. 458 stran.
Pokud si anglickou literaturu představíme jako sluneční soustavu, pak je jejím zářivým středobodem William Shakespeare. Už přes čtyři století k němu vzhlíží laická i odborná veřejnost, přičemž mu příliš neublížila ani skutečnost, že nevíme téměř nic o jeho životě. Nezbyly po něm žádné deníky či dopisy, a dokonce neznáme ani příčinu jeho smrti. Mark Twain kdysi trefně podotkl, že napsat Shakespearovu biografii by bylo stejně obtížné jako sestavit kostru brontosaura jen z devíti kostí a šesti set sudů sádry. Americký kritik James Shapiro si nicméně troufnul na ještě ambicióznější žánr než životopis: ve své knize 1599 se zaměřil na jediný rok Shakespearova života. Jeho poutavou exkurzi do složitého světa konce 16. století nedávno vydalo nakladatelství Argo v překladu Kateřiny Hilské.
Při prvním pohledu na ne zrovna útlou knížku se člověk neubrání mírné skepsi. Jak mohl autor sehnat dostatek podkladů? Jde snad o smyšlený historický román o Shakespearovi? Zprvu je těžké představit si, čím Shapiro zaplnil přes čtyři sta padesát stránek, když o anglickém dramatikovi víme tak málo. Avšak už po přečtení prologu, který popisuje, jak Shakespeare s kolegy dobrodružně zakládali vlastní divadlo, se čtenáři vyjasní. Shapiro nemohl vyčarovat peprné podrobnosti z dramatikova osobního života, a tak jej představuje nepřímo: zevrubně vykresluje prostředí, v němž žil a tvořil. Jak vysvětluje v předmluvě: Nedokážu podat zprávy o tom, co Shakespeare jedl či pil, jak se oblékal, ale mohu určit část jeho činnosti toho roku, která byla podstatná pro jeho kariéru, také co četl a psal, s kterými herci a dramatiky spolupracoval, a co se dělo kolem něj a mohlo pohánět jeho představivost. (16) Zapálený kritik se patnáct let mořil v archivech, aby zjistil co nejvíc o soudobém Londýně, o Shakespearově divadelní společnosti Služebníci lorda komořího, o jeho rivalech i přátelích, jakož i o královně Alžbětě a její domácí i zahraniční politice, a přiblížil nám Shakespearův život.
Rok 1599 si Shapiro nevybral náhodou. Anglické království zrovna zažívalo neklidné období, neboť si muselo poradit s povstáním v Irsku. Královna na jaře vyslala hraběte z Essexu (s nímž měla napjaté vztahy), aby irské rebely ztrestal, výprava ovšem skončila propadákem. Ještě před Essexovým neslavným návratem navíc Anglii zasáhla vlna paniky: objevily se zvěsti o připravované invazi Španělů. Sotva se Angličané vzpamatovali z útoku španělského loďstva, který roku 1588 přestáli jen se štěstím, nyní tu byla další hrozba. Třebaže nakonec šlo o falešný poplach, královstvím otřásl a několikanásobná mobilizace se prodražila. Opět se též projevilo, že královna chřadne (v září 1599 jí bylo 67 let). Zatímco před jedenácti lety své poddané povzbuzovala oblečená ve zbroji, tentokrát se na veřejnosti neukázala. Lidé se navzdory přísné cenzuře dohadovali, kdo bude novým králem.
Shluk závažných událostí Shakespeara nerozptýlil, právě naopak – zažil jedno z nejplodnějších období v životě. Během roku 1599 pracoval hned na čtyřech divadelních hrách: poté, co na jaře dokončil Jindřicha V., promptně napsal Julia Caesara a komedii Jak se vám líbí, a následně ke konci roku započal patrně svou nejzásadnější hru: Hamleta. Šlo o horečné tempo, zvlášť uvědomíme-li si, že nejspíš psal jen po večerech (byl zároveň i hercem – dopoledne proto nacvičoval a odpoledne měl představení). Shakespeare rovněž dohlížel na stavbu divadla Globe, které mu umožnilo plně rozvinout tvůrčí nadání. Shapiro přibližuje, jak dramatik pracoval s herci i s publikem a jak se vyvíjel. Znatelný posun v jeho tvorbě ostatně podnítil vznik knihy 1599; Shapira zajímalo, jak se mohl Shakespeare v pětatřiceti stát z talentovaného spisovatele jedním z největších, kteří kdy žili – jinými slovy: jak mohl během doby maličko přesahující jeden rok pokročit od Veselých paniček windsorských k tak inspirativní hře, jakou je Hamlet. (17–18)
Shapiro těží ze svých znalostí a v každé ze čtyř her odkrývá stopy Shakespearovy doby. Kupříkladu připomíná, že [v] kultuře, kde toho tak málo bylo zachyceno na papíře, musela lidem dobře sloužit paměť (111), a zkoumá dochované válečné kázání Lancelota Andrewese. Když jej porovnává s pasáží v Jindřichu V., dochází k závěru, že oblíbený dramatik téměř jistě kazatele na jaře roku 1599 slyšel, jak na přání Alžběty burcuje národ před tažením do Irska. Z knížky přitom plyne, že Shakespeare uměl zaujmout, aniž projevil své politické přesvědčení. Mazaně si počínal nejen v Jindřichu V., ale i v Juliu Caesarovi, který řeší citlivá témata: cenzuru a vraždu panovníka. Řadě jeho kolegů se otevřenost vymstila (Thomas Kyd zemřel na mučidlech, Christopher Marlowe byl možná zavražděn, Ben Jonson byl vězněn), jenže Shakespeare nemohl sázet na přehnanou opatrnost, neboť by přišel o diváky. Pohyboval se tedy na hraně – ze hry Julius Caesar není patrné, jaký názor na vraždu císaře její autor má. Jak podotýká Shapiro, [m]yslet geniálně znamenalo také vědět, co vám při psaní projde. (160)
I James Shapiro při psaní zvolil přijatelnou střední cestu. Jeho kniha je bravurně vyvážená. Jako velký popularizátor Shakespearova díla vládne srozumitelným a čtivým jazykem. Jde do hloubky a vyžaduje od čtenáře soustředěnost, ale nesklouzává přitom do suchého akademického stylu. Svá tvrzení i odhady zároveň patřičně vysvětluje a hojně odkazuje na jednotlivé verše či delší úryvky ze Shakespearových her a básní. Je pikantní, že v takových chvílích Kateřina Hilská, která knížku do češtiny převedla, zpravidla spoléhala na překlad svého manžela Martina Hilského (občas ale musela sáhnout po starší verzi překladu Shakespeara). Taktéž po grafické stránce je knížka povedená, sluší jí pevná vazba, a malou kaňkou jsou jen poměrně časté chyby v kurzivě u názvů děl (viz hned čtyřikrát na straně 257). Závěrem nezbývá než 1599 doporučit a doufat, že nešlo o poslední Shapirovu knížku přeloženou do češtiny.