Rozhovor s kamerunským spisovatelem Mongem Betim
Z francouzštiny přeložila Alžběta Ruschková
V tomto čísle netradičně uvádíme rozhovor převzatý, a navíc staršího data – Mongo Beti odpovídal na otázky rakouské novinářky Augustiny Wössové koncem července 2001 –, a to pro jeho stále vysokou informační hodnotu i mimořádné okolnosti jeho vzniku. Beti zemřel o necelý čtvrtrok později a jeho manželka Odile Tobnerová následně vinila kamerunský stát, že ho zavraždili. Krátce po uskutečnění tohoto rozhovoru, dotýkajícího se problémů, které souží Kamerun dodnes, mu totiž vláda zabavila všechny osobní doklady, bez nichž nemohl odcestovat do Francie, kde mohl být efektivněji léčen. Zde přeložené plné znění rozhovoru nám bylo přístupno po omezenou dobu na jedné z kamerunských univerzit. Na konci textu je uveden odkaz na videozáznam jeho druhé poloviny.
Augustina Wössová: Mongo Beti, narodil jste se v Kamerunu v době francouzské kolonizace, předpokládám tedy, že vaším mateřským jazykem je francouzština.
Mongo Beti: Ano a ne, v rodině jsme totiž nemluvili francouzsky, mluvili jsme jazykem Yaoundé nazývaným beti. Jedná se o dialekt jednoho mnohem rozšířenějšího jazyka, kterým mluví Fónové z jižního Kamerunu a ze severního Gabonu. Jsou jich asi dva až tři miliony. Je to tudíž velmi důležitý jazyk, kterým se ale nepíše, hlavně z důvodu chybějící abecedy. Aby bylo možné vydávat v něm knihy, bylo by třeba vytvořit písmena, protože dosavadní přepis jazyka není postačující. Doma jsme tedy mluvili tímto jazykem, protože jsem se narodil v rodině venkovanů z jižního Kamerunu, z regionu Yaoundé. Ale jak tomu v této zemi často bývalo, šel jsem velmi brzy do školy. V tomto kraji, který je velmi pokřesťanštěný, bylo mnoho misionářských škol. V těchto školách se místní jazyky nevyučují, výuka probíhá pouze ve francouzštině. Bylo mimochodem zakázané hovořit ve škole jiným jazykem než francouzštinou.
AW: Tento jazyk vám tudíž byl vnucen. Ale ovládl jste ho obdivuhodně, vystudoval jste ho, stal se dokonce vaším uměleckým jazykem.
MB: Ano, koneckonců je to oficiální jazyk Kamerunu. A možná jsem ho ovládl, ale to neznamená, že francouzština nepředstavuje pro Afričana problém. Naopak je to nesnadná situace. Zaprvé proto, že je to jazyk, který nám byl vnucen, a také proto, že je to jazyk, který definuje vztah mezi námi a francouzskou kulturou. Vztah, který předpokládá přílišnou závislost. V tomto spojení, ve kterém se s francouzskou kulturou nacházíme, sdílíme příliš mnoho věcí, a to včetně mnohých nevýhod. Například měnu: francouzská měna byla nedávno záměrně devalvována, ale nikdo se neporadil s ministry afrických frankofonních zemí, které mají koneckonců stejnou měnu. Z této situace vyplývá následující problém: když máte tak silného spojence, jako je Francie, velmi rychle se mezi frankofonními Afričany vytvoří dvě skupiny. Jedni s jednáním Francie souhlasí, a druzí se jí stavějí na odpor.
AW: Vy sám souhlasíte, nebo nesouhlasíte?
MB: Naprosto nesouhlasím. Děje se totiž něco naprosto běžného, a sice, že se navracíme k terminologii, která připomíná koloniální období, o němž jsme si mysleli, že už je překonané, vzniká totiž status pána a poddaného. A navíc ti, co souhlasí, jsou ti dobří a ti, co nesouhlasí, jsou ti špatní. Uvnitř frankofonie tudíž existuje tento úporný boj mezi těmi, kdo souhlasí, kterým se tleská a které francouzští mocnáři protežují, a potom těmi, kdo nesouhlasí – což je můj případ –, kteří jsou naproti tomu potlačováni.
AW: Ale přesto jste ve Francii vydáván?
MB: Ano, to je pravda. Píšu čtyřicet šest let a už čtyřicet pět let jsem vydáván ve Francii. Poprvé byl můj román publikován v roce 1954. Vzhledem k tomu, že už je mi skoro sedmdesát let, bych se mohl považovat za někoho kompetentního, co se týče otázek Afriky. Přesto můj hlas není slyšet tam, kde by měl opravdovou váhu.
AW: To znamená, že vás nečtou v Kamerunu?
MB: Ne, protože tam jsem cenzurován. Kromě mé první knihy, která se jmenuje Kruté město, jsou tam všechna má díla zakázaná.
AW: Píšete tedy francouzskou literaturu?
MB: Nemyslím si, že my kamerunští autoři píšeme francouzskou literaturu. Já píšu kamerunskou literaturu ve francouzštině.
AW: Kamerun je krásná země, bohatá na zdroje, s velmi příjemnými obyvateli, a přesto tam nic nefunguje, jak má. Proč?
MB: To se těžko vysvětluje. Já jsem žil čtyřicet let v exilu a do Kamerunu jsem se vrátil před sedmi lety. A stejně jako vy shledávám, že nic nefunguje, jak má, ani co se týče ekonomiky, ani co se týče administrativy, ani co se týče veřejných služeb. Vezměte si například elektřinu: neustále vypadává proud, někdy i více než na hodinu. Proč to nefunguje? Myslím, že jsou dva důvody. Prvním je, že země zažila mezi lety 1959 a 1970 dlouhou občanskou válku poznamenanou mnoha ohavnostmi. Ale Evropané neznají historii Afriky a ještě horší je, že ji neznají ani sami Afričané. Válka probíhala mezi stranami, které bychom mohli označit za pravicové a které podporovala Francie a Západ obecně, a opozičními marxistickými stranami. Tato válka trvala až do sedmdesátých let, kdy byl zajat poslední marxistický vůdce. Během celé té doby byli lidé, kteří představovali určitou elitu, buď masakrováni, nebo utíkali do zahraničí. Já jsem toho typickým příkladem. A tak ultrapravicový režim musel improvizovat, aby tyto elity nahradil. Jenže se často jednalo o nekompetentní lidi.
Prvním důvodem, proč tady nic nefunguje, tedy je, že jen málo Kamerunců má kompetence potřebné k tomu, aby mohli zastávat důležitou funkci. Mohli jsme tam dosadit Francouze nebo Němce, ale Kamerunci jsou nacionalisté, nechtějí, aby jim sem jiné země posílaly odpovědné pracovníky. Chtějí, aby tyto funkce byly v rukou místních. Druhým důvodem je korupce. Režim a ti, kdo jsou u moci, nemají podporu lidu, a aby to fungovalo, aby se lidé nevzbouřili, tak si je musí kupovat. Koupí si tedy vesnické hodnostáře, dají jim mnoho peněz, ale tito lidé nejsou kompetentní. Jejich jediným zájmem je získat hodně peněz a tak, aby se zjednodušila veřejná správa, jsou přístavy či letiště řízeny politickými přáteli prezidenta či jeho bratry a bratranci. Tak to v Kamerunu chodí.
AW: Objevuje se nějaký problém mezi dvěma lingvistickými oblastmi, mezi frankofonním a anglofonním Kamerunem?
MB: Ano, je to ovšem uměle vytvořený problém. Vznikl v 19. století, když o černou Afriku soupeřili Francouzi a Angličané. Francouzům zůstal určitý komplex z toho, že byli jednou během fašodské krize, která se odehrála na území dnešního Jižního Sudánu, poníženi Angličany. Angličané je z této oblasti vyhnali. A tak tu mezi nimi byla rivalita, kterou nicméně vnímali spíše Francouzi. Angličané na tuto událost rychle zapomněli. Francouzi ale měli vždy pocit, že se je Angličané snaží z černé Afriky vypudit. A tak se stalo, že už před vyhlášením nezávislosti byl Kamerun rozdělen na anglofonní část, která představovala zhruba pětinu populace, a frankofonní část, která zaujímala zbylé čtyři pětiny. Byl to federální stát, který fungoval velmi dobře. Anglofonní obyvatelé měli instituce zřízené podle britských institucí a frankofonní obyvatelé podle francouzských institucí, alespoň co se týče těch, které byly zřízeny Francií. Nicméně prvnímu diktátorovi se tato dualita nelíbila a chtěl anglofonní část asimilovat. Nutil je, aby se učili francouzštinu jako první jazyk, což vyžadovali Francouzi. Zosnoval státní převrat a změnil federální stát na unitární, aniž s tím anglofonní obyvatelstvo souhlasilo. A tak se anglofonní instituce pomalu oslabují, anglofonní oblast se stává čím dál podobnější té frankofonní. Kamerunští anglofonní mluvčí samozřejmě s asimilací nesouhlasí. Chtěli by si zachovat svou kulturu, která je dědictvím anglické kultury, ale je jim vnucována kultura, která je dědictvím kultury francouzské. To je ten problém. Nechtějí, aby museli skládat maturitu založenou na francouzském školském systému, když už je jejich maturita založena na systému anglickém. Totéž platí pro univerzity. Frankofonní Kamerunci chtěli, aby anglofonní obyvatelstvo studovalo na jejich univerzitách, ale anglofonní Kamerunci chtějí mít svou vlastní univerzitu inspirovanou anglickým modelem.
Nebo tu byl jeden anglofonní lídr, ale podle tvrzení frankofonních vůdců, kteří se inspirují Francouzi, nemůže mít Kamerun anglofonního prezidenta. Je to absurdní. Proč? Protože se řeklo, že anglofonní Kamerunci jsou v menšině. Ale otázka by neměla znít, jestli je anglofonní populace v menšině, nebo ve většině, ale spíš jestli se jakýkoliv kamerunský občan, ať už je anglofonní, či frankofonní, může stát prezidentem Kamerunské republiky. Politický systém je tudíž zablokovaný, protože anglofonní občan se a priori nemůže stát prezidentem. Mladí podporovali tohoto anglofonního lídra, a tak nedostali oprávnění volit. A to všechno jen proto, že se Francouzi bojí, aby snad nad Kamerunem neztratili vliv.
AW: A má Francie pořád vliv na Kamerun?
MB: Jistěže. Francie má v Kamerunu stále rozhodující slovo. Papírově jsme nezávislí, ale ve skutečnosti Kamerun není nezávislá země. Je to kolonie, která má nezávislé, zdánlivě svrchované instituce. Ve skutečnosti – a to nazýváme neokolonialismem – tu je Francie všemocná. To ona dělá prezidenta šťastným, ona mu dává peníze. Případně, když se vyskytnou nějaké potíže, pošle svá vojska, aby znovu nastolila řád. Vše je řízeno Francouzi. Po dlouhou dobu, až do roku 1990, se to dělo se souhlasem ostatních západních mocností. Mluvím o studené válce. Snahou liberálního Západu bylo udržet marxismus na uzdě. Jakmile se systému podařilo zabránit komunismu, aby se tu usadil, byli všichni spokojení. Angličané, Američané i Němci byli rádi, že se Francie chová ke Kamerunu jako ke kolonii, protože to byl nejlepší způsob, jak zabránit rozšíření komunismu. Některé velké mocnosti vládly v určitých oblastech takovým způsobem, že tam byly národní svobody omezeny. Američanům patřila celá Jižní Amerika. Každá velká mocnost měla svou sféru vlivu, kde řídila národní záležitosti tak, aby Západ mohl porazit komunismus.
AW: Věříte v lepší budoucnost Kamerunu?
MB: Ano, věřím, jinak bych se sem nevracel. Měl jsem se ve Francii velmi dobře. Byl jsem státním zaměstnancem, učitelem, tak jako moje žena. Mohli jsme tam tudíž zůstat. Vrátili jsme se, protože jsme si mysleli, že lidé, kteří mají dobrou vůli, mohou udělat něco pro to, aby se věci vyvinuly k lepšímu. Myslíme si, že se věci změní. Problémem ale je, že situace je momentálně zamrzlá, protože i přes zdánlivou demokracii žijí lidé ve strachu. Dám vám příklad: moje vesnice leží asi sto kilometrů cesty odsud, nicméně když tam s mojí ženou jedeme, musíme projet okolo čtyř, pěti, někdy i šesti policejních zábran. A u každé zábrany po nás žádají naše osobní doklady, ale ve skutečnosti chtějí peníze. V takovémto klimatu tedy žijeme. Je nemožné zorganizovat i poklidné pouliční demonstrace, protože vláda je okamžitě považuje za narušení veřejného pořádku a pošle policisty. Žijeme tedy ve strachu. Situace je politicky zablokovaná, volby jsou zmanipulované, ale tato hrůzovláda nebude trvat věčně. Lidé se jednoho dne probudí a postaví se proti ní. Očekáváme summit frankofonních států, přijede francouzský prezident Jacques Chirac, takže tu panuje neklid. Lidé chtějí vyjádřit svůj nesouhlas. A to je dobře, vzpoura začíná. Brzy překonáme strach.