Rozhovor s Virou Meňokovou
Z polštiny přeložila Hanele Palková
V posledních desetiletích se Bruno Schulz stává nejen kulturní ikonou, inspirující umělce z celého světa, ale také se
vrací do své „republiky snů“, do svého „jediného města na světě“, tedy do rodné Drohobyče. Přinášíme vám rozhovor
s iniciátorkou schulzovských akcí v Drohobyči, tamější rodačkou, překladatelkou a znalkyní Schulzova díla
a spoluzakladatelkou drohobyčského schulzovského muzea i festivalu.
Hanele Palková: Narodila jste se v Drohobyči, Schulzově rodišti. Kdy jste se poprvé setkala s jeho dílem?
Vira Meňoková: Jako většina obyvatel nyní ukrajinské Drohobyče jsem o Schulzovi dlouho nevěděla nic. Jeho návrat do „osobní provincie“, „jediného města na světě“, „vyvoleného kraje“, jak o ní psal v Republice snů, nastal velmi opožděně. Znali ho jen nemnozí. Já jsem se o něm dozvěděla koncem 80. let.
Můj trvalý kontakt s jeho dílem, jak po pracovní stránce, tak především moje osobní pouto s ním, začal v polovině 90. let, krátce po obhajobě doktorátu z teorie literatury. Vedoucí katedry obecné literatury na Drohobyčské univerzitě, profesor Mark Goldberg, mi nabídl, abych vedla přednášky z historie polské literatury 20. století pro dvouoborové studenty ukrajinistiky a polonistiky. Předtím jsem s polskou literaturou neměla žádnou profesní zkušenost. Na přípravu jsem měla jen rok, takže jsem často byla jen o jednu probdělou noc před svými studenty. Měla jsem začít meziválečným obdobím, proto jsem poprvé přečetla Schulze v originále… a byla jsem šokovaná – nemohla jsem Schulzovy texty k ničemu přirovnat, bylo to jako osvícení, nic podobného jsem dosud nečetla. Prostudovala jsem také Schulzovu biografii – to bylo další osvícení a výzva. Pochopila jsem, že není možné, aby Drohobyč nevěděla nic o Schulzovi a současně aby Schulz nebyl v Drohobyči přítomen. Nakazila jsem tou myšlenkou svého snoubence a pozdějšího manžela Ihora Meňoka, který zanedlouho začal vyvíjet mnoho schulzovských iniciativ, jež jsme společně realizovali.
HP: Vyrůstala jste v období komunismu. Jaké stanovisko tehdy zaujímali k Schulzovi ukrajinská vláda, vydavatelé a tvůrci z oblasti kultury?
VM: Schulz byl naprosto zamlčen. Nehodil se do socrealistické ideologie, která ho mohla popsat jedině jako buržoazního tvůrce – vydávat takového autora či ho jakkoli propagovat znamenalo vystavovat se těm nejhorším důsledkům, například propuštění z práce nebo uvěznění. Nezbylo po něm ani stopy, nicméně existoval jako tajná znalost několika málo zasvěcených.
HP: Když jsem v roce 2007 navštívila Drohobyč, našla jsem několik schulzovských míst: pamětní desku na domě ve Floriánské ulici, pamětní desku na místě jeho smrti, muzeum Kabinet paměti Bruna Schulze, bohužel zavřené, a jednu ulici nesoucí jeho jméno. Když jsem se však ptala v knihkupectví na Schulze v jakémkoli jazyce, nevěděli, o koho jde. Zato dnes se Schulz stává jakousi kulturní ikonou, překračující hranice jazyků i zemí. Kdy se to změnilo?
VM: Měnilo se to už tehdy, kdy jste Drohobyč navštívila. Muzeum bylo opravdu zavřené, protože nemá stálého pracovníka, je třeba se domluvit předem na návštěvě, provádíme však s radostí. Tehdy již také proběhly dva ročníky schulzovského festivalu. Změny tedy byly, ale ne vždy snadno postřehnutelné.
V knihkupectví jste asi neměla štěstí na tu správnou osobu. V roce 2007 poprvé přijel do Drohobyče ukrajinský spisovatel a básník Jurij Andruchovyč – setkání s ním a beseda o Schulzovi se konaly také v jednom knihkupectví. V roce 2012 vyšel právě Andruchovyčův první úplný ukrajinský překlad Schulzových literárních textů: obsahoval dilogii Skořicové krámy a Sanatorium na věčnosti a čtyři další povídky. Nápad na překlad vzešel ze schulzovského festivalu. Knížka vyšla v prestižním vydavatelství, a to již v několika vydáních. Nyní už budou o Schulzovi jistě vědět v každém knihkupectví v Drohobyči. Andruchovyč je autorem, jemuž ukrajinský čtenář věří, takže i kdyby nikdy předtím o Schulzovi neslyšel, knížku si koupí a přečte.
HP: Schulzovy texty do ukrajinštiny překládáte i vy. Je už jeho dílo přeloženo do ukrajinštiny celé?
VM: Přeložila jsem Schulzovy Kritické eseje. Tyto jeho texty jsou pro mě obzvlášť důležité – jsem hluboce přesvědčená, že Schulz byl nejen geniálním spisovatelem a umělcem, ale též vynikajícím teoretikem a filosofem literatury. Andrij Pavlyšyn ze Lvova přeložil Knihu dopisů. Všechny literární texty přeložil již zmíněný Jurij Andruchovyč. Všechny tyto překlady byly poprvé představeny na pátém Mezinárodním festivalu Bruna Schulze v roce 2012, kde se také konala diskuse předních ukrajinských spisovatelů o Schulzovi v ukrajinském literárním diskursu. Diskutovali tam Jurij Andruchovyč, Ivan Malkovyč, Oleksandr Bojčenko, Taras Prochasko, Andrij Ljubka, Jurij Vynnyčuk, Taňa Maljarčuková, Natalka Sňadanková, Andrij Bondar a Vasyl Machno. Schulzovské konference se tehdy zúčastnilo mimo jiné i několik ukrajinských odborníků. Od té chvíle se datuje počátek ukrajinské recepce Schulze. Naposledy jsem přeložila knihu Agaty Tuszyńské Schulzova snoubenka o Józefině Szelińské, s níž se Schulz chtěl oženit. Bude to zajímavá četba pro ukrajinského čtenáře a dobrá reklama pro Schulze.
HP: V roce 2002 jste se svým manželem Ihorem Meňokem založila Polonistické vědecko-informační centrum. Od roku 2003 vedete rovněž muzeum Kabinet paměti Bruna Schulze. Co je hlavní činností centra a co může vidět návštěvník muzea?
VM: Polonistické vědecko-informační centrum je součástí Pedagogické univerzity Ivana Franka v Drohobyči. V roce 2002 Ihor přivezl z Národní knihovny ve Varšavě mnoho nových knih pro potřeby polonistů. Objevil se nápad na založení centra, jež by shromažďovalo knižní sbírky, iniciovalo by školicí a badatelské programy pro studenty a přednášející, organizovalo by projekty akademické, metodické a kulturně-umělecké. Tehdejší rektor profesor Valerij Skotnyj naši iniciativu ochotně přijal. Podpořil také naše další schulzovské aktivity: první ukrajinskou schulzologickou konferenci v listopadu 2002, založení muzea, setkání nazvané Schulz a Ukrajina či vznik studentského Divadla Alter propagujícího Schulze v listopadu 2003 a první Mezinárodní festival Bruna Schulze v červenci 2004. Hlavní náplní centra, jež po smrti mého muže – který byl jeho zakladatelem a prvním vedoucím – nese jeho jméno, je propagace Bruna Schulze a bádání nad jeho dílem.
Muzeum Bruna Schulze bylo otevřeno v bývalém Schulzově kabinetě v budově bývalého Gymnázia Vladislava Jagellonského 19. listopadu 2003. Je to první schulzovské muzeum na světě. Bylo založeno po konzultacích s Jerzym Ficowským, Władysławem Panasem a Jerzym Jarzębským. Roku 2014 bylo modernizováno Grzegorzem Józefczukem, předsedou Spolku Festival Bruna Schulze v Lublině a uměleckého ředitele Mezinárodního festivalu Bruna Schulze v Drohobyči, a sice v rámci stipendijního programu misterstva kultury a národního dědictví Polska. V muzeu se nacházejí překlady Schulzových textů do různých světových jazyků, publikace festivalu včetně multimediálních, galerie obrazů umělců, kteří zde nechávají svá díla darem, loutky ze studentského představení Divadla Alter, manekýni lublinského umělce Mariusze Drzewińského a Schulzova socha, kterou roku 1992 vytvořil pro svého učitele jeho bývalý žák Piotr Flit. Především však je muzeum autentickým místem, v němž je Schulz svým způsobem stále přítomen – v různých dokumentech a předmětech, v prvním vydání Skořicových krámů, v ilustracích do prvního vydání Gombrowiczova Ferdydurke, v kopiích svých dopisů či dopisů Jerzyho Ficowského a Schulzových žáků. Není to tradiční muzeum hromadící exponáty, ale místo, kde je nejdůležitější věcí atmosféra – právě ta ho utváří a rozvíjí.
5. září 2014 byl v muzeu zahájen projekt Čtení Knihy Bruna Schulze. Každý, kdo muzeum navštíví, může v sobě známém jazyce přečíst na kameru fragment ze Schulzových povídek, další pak přečte další osoba. Tak vznikne velká schulzovská videokniha. Z karet s fragmenty podepsaných čtoucími pak vznikne i skutečná schulzovská Kniha. Schulzovskou Knihu už v muzeu četlo sto šestnáct osob, nyní je čtena přímo povídka Kniha.
HP: Jste také ředitelkou Mezinárodního festivalu Bruna Schulze, který se koná v Drohobyči každý druhý rok a jehož součástí je kromě kulturních akcí také tematická konference. Jaké jsou nejzajímavější výsledky těch třinácti plodných let?
VM: Festival se koná od roku 2004, přičemž po Ihorově smrti ho od roku 2006 organizuji já. Festival je finančně podporován polskými ministerstvy kultury a zahraničních věcí a dalšími institucemi, například polským Institutem knihy, Polským institutem v Kyjevě či Generálním konzulátem Polska ve Lvově. Od roku 2008 je polským spoluorganizátorem Spolek Festival Bruna Schulze v Lublině, jehož předseda Grzegorz Józefczuk je uměleckým ředitelem festivalu, zatímco já organizuji literární a překladatelské akce a schulzologickou konferenci. Během sedmi ročníků festivalu se uskutečnilo čtyřicet devět vernisáží, třicet jedna divadelních projektů a dvacet jedna koncertů. Akce se konají na různých místech – v synagoze, v kostele svatého Bartoloměje, v chrámě svaté Trojice, v Paláci umění, identifikovaném Władysławem Panasem jako schulzovská vila Bianky z povídky Jaro, v městském divadle, v bývalé tělocvičně, na náměstí i ulicích města. V rámci festivalu se uskutečnila setkání a diskuse se čtyřiatřiceti spisovateli a básníky či s devatenácti překladateli Schulzova díla do různých jazyků. Schulzologických konferencí se zúčastnilo již sto čtyři badatelů z dvaceti zemí. Materiály z konferencí také publikujeme, především díky finanční podpoře Polského institutu v Kyjevě. Díky odborné části festivalu se Drohobyč stává světovým schulzologickým badatelským centrem.
HP: V roce 2001 byly v bývalé Landauově vile odhaleny nástěnné malby, které vytvořil Schulz na stěnách dětského pokoje jakožto Landauův „potřebný Žid“. O čtyři měsíce později malby ukradli a bez souhlasu Ukrajiny odvezli pracovníci památníku Jad vašem. Mezinárodní skandál měl dohru v roce 2007, kdy Ukrajina a Izrael podepsaly dohodu o „zapůjčení“ maleb památníku Jad vašem na dvacet let. Zbytek maleb zůstal v Drohobyči. V jakém jsou stavu, kde se nacházejí a co na nich můžeme vidět?
VM: Vyvezení Schulzových nástěnných maleb v květnu 2001 považuji za barbarský a nezákonný akt. Schulz je vytvořil z pověření Felixe Landaua v dětském pokoji, jejž další nájemníci změnili na spižírnu. V době krádeže tam bydleli manželé Kalužní, bývalí komunističtí funkcionáři. Vpustili pracovníky Jad vašem a dovolili jim demontovat část maleb, které byly tehdy nejlépe zrestaurovány: s postavami kněžny, skřítka či vozky, jenž byl pravděpodobně posledním Schulzovým autoportrétem. V současnosti jsou vyvezené malby formálně majetkem drohobyčského vlastivědného muzea, mají i inventární čísla, ale ve skutečnosti se na své místo nikdy nevrátí, protože exprezident Ukrajiny Viktor Juščenko je fakticky daroval Izraeli – smlouva byla podepsána na dobu neurčitou, teoreticky na dvacet let, ale s právem automatického prodloužení. V drohobyčském Paláci umění jsou již několik let vystaveny kopie vyvezených maleb a zbytek neodvezených originálů: s postavami stařenky, kočky, dívky s mládencem a stromu.
HP: Schulz byl zastřelen 19. listopadu 1942 dvěma kulkami do týla na ulici v Drohobyči – pravděpodobně v důsledku msty mezi dvěma soupeřícími nacisty. Co se stalo s jeho ostatky?
VM: V ten krvavý čtvrtek Němci zorganizovali hon na Židy jako trest za to, že několik dní předtím utekl jeden Žid z ghetta. Dopadli ho na nádraží a údajně střílel na jednoho z esesmanů. Toho dne mohl kterýkoliv Němec zabít každého Žida, kterého potká. Obětí bylo asi dvě stě třicet. Těla ležela na ulicích města asi dva dny. Pak Němci přikázali pracovníkům Judenratu židovské mrtvoly odklidit, protože jim kazily vzduch. Městem jezdila koňská drožka, na kterou se házela těla obětí. Nejspíš pak byla odvezena na nový židovský hřbitov na okraji města, kde byla uložena do hromadného hrobu, vykopaného vpravo od brány, asi deset metrů od zdi. Nevíme ale jistě, zda se v ní nacházejí Schulzovy ostatky. Spor dvou nacistů, údajně Landaua a Günthera, o to, kdo komu zabil jeho Žida, je legendou, zpopularizovanou v písni Jacka Kleyffa. Těžko říci, zda má něco společného s pravdou. Nejdůležitější však je, že Schulz zemřel, protože byl Žid. Byl jednou z nespočetných obětí holokaustu. Nenahraditelnou obětí.
HP: Již nežijící drohobyčský rabín Maurycy Weiss odříkával každoročně ve výroční den Schulzovy smrti na místě jeho smrti kadiš. Pokračuje dnes někdo v této tradici?
VM: Rabín Maurycy Weiss tam odříkal kadiš poprvé roku 1992, když do Drohobyče přijela skupina Schulzových obdivovatelů a badatelů z Lublina. Modlitba byla obnovena roku 2001 z iniciativy mého muže Ihora Meňoka a tehdejšího polského generálního konzula ve Lvově Krzysztofa Sawieckého. To byl začátek projektu Druhý podzim organizovaného Polonistickým centrem, který na tomto místě začíná každoročně 19. listopadu v jedenáct hodin společnou modlitbou. Posledních patnáct let se zde společně modlí Židé, Poláci a Ukrajinci. Kadiš říká Josif Karpin, předseda drohobyčské židovské obce, poté se modlí římskokatoličtí a řeckokatoličtí kněží a už několik let zveme i pravoslavného duchovního. Druhý podzim je název Schulzovy povídky, ale také metafora druhého života, návratu na své místo. Projekt trvá obvykle dva dny, konají se umělecké akce, diskuse, literární prezentace, setkání a přednášky. Začala vycházet také tištěná série Druhého podzimu – dvojjazyčné sešity Acta Schulziana.
HP: Žije ještě někdo ze Schulzovy rodiny nebo z jeho žáků?
VM: Donedávna žil v Drohobyči Alfred Schreyer, poslední Schulzův žák. Provázel nás při všech schulzovských událostech. Měl během festivalu nezapomenutelné koncerty. Zemřel předloni, bylo mu téměř třiadevadesát. Několik Schulzových žáků žije v Polsku, například Jerzy Maria Pilecki, a několik také v Izraeli, mimo jiné Ida Henefeldová-Ronová. Z rodiny zůstal jen Marek Podstolski, syn Ely Podstolské-Schulzové, dcery Brunova staršího bratra Izydora Schulze. Matka ale Markovi o „strýčkovi Brunovi“ prý moc nevyprávěla.