3/2017 – Slunné i temné svahy slovinské

Úvodník

Drage bralke, dragi bralci,

s Plavem jsme za posledních dvanáct let společně obešli celý Starý kontinent a nyní se obloukem vracíme na pomezí střední a jižní Evropy, kde jsme svou pouť začali – po Itálii bylo druhou zemí, jíž jsme věnovali číslo, právě Slovinsko. S měsíčníkem pro světovou literaturu se tím symbolicky ocitáme na křižovatce románských, slovanských, germánských a maďarských vlivů, v zemi malé jen počtem obyvatel a čtverečních kilometrů.

Za dobu, během níž jsme do Slovinska podnikali pouze letmé exkurze, se zdejší literární krajina změnila: vyrostla nová generace spisovatelů a mezi těmi staršími vystoupili nad řadu dalších nesporní velikáni. A tak zatímco ukázky z díla Mihy Mazziniho, Josipa Ostiho a Lojzeho Kovačiče, zastupujících nynější generaci rodičů, prarodičů a praprarodičů, byste našli v obou slovinských číslech, mnohá jiná jména čtenářům prvního výboru povědomá nebudou.

Jací autoři prošli sítem toho nejlepšího ze současné beletrie letos? Vedle stotříletého Borise Pahora a pětadevadesátiletého Zorka Simčiče se v naší antologii ocitli mladší, ale již obecně uznávaní básníci a prozaici, ovšem i takoví jako Jasmin B. Frelih či Davorin Lenko, kteří začali publikovat teprve v poslední době.

Abychom nenabídli jen letmou ochutnávku z navzájem nesouvisejících děl, rozhodli jsme se sledovat čtyři tematické linie a vedle toho zařadili i blok pátý, před ostatní předsunutý, jenž nastiňuje pohled na česko-slovinské vztahy z obou perspektiv a pokouší se zodpovědět otázku, v čem se jeden národ od druhého učí, případně v čem by se učit měl nebo mohl.

Praktickou odpověď nám poskytly Velvyslanectví Slovinské republiky a Centrum pro výuku slovinštiny jako cizího jazyka. Štědrou podporou tohoto projektu totiž prokázaly, že umění se v zemi pod Julskými Alpami skutečně těší zájmu i péči, za což jim patří náš obdiv a dík.

Vít Pokorný