1/2017 – Svéráz východního pití

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,

z prosluněných nigerijských savan se přesouváme zpět na evropský kontinent, tentokrát na východ do někdejších zemí SSSR. Po jeho zhroucení v roce 1991 vzniklo patnáct nezávislých států, jež se musely vyrovnat se sovětským dědictvím každý po svém. Číslo, které máte před sebou, se zabývá právě tímto dědictvím, nikoliv ovšem ve smyslu společenském či politickém: je věnováno jedné z jeho přízemnějších složek, a sice alkoholu.

Nepodléhejme představě, že toto téma nám nemůže nabídnout nic nového. V českých kulturních stereotypech je sice tradiční obliba alkoholu v Rusku zakotvena poměrně výrazně. Rozhodli jsme se však, že je třeba zasadit pověstnou metlu lidstva do širšího kontextu a pokusit se vysledovat, jakým způsobem o ní kromě moderních ruských spisovatelů pojednávají také literáti bývalých zemí Sovětského svazu. Zanechal „opilý kolos na vrávorajících nohách“ nějaké stopy i v této literární rovině?

Vzhledem k rozsáhlosti sféry vlivu bývalého SSSR a lokálním specifikům středoasijských republik, v jejichž světě se těší oblibě jiná droga, jak analyzuje ve svém osobitém eseji Eduard Limonov, jsme se zaměřili hlavně na Pobaltí a východní Evropu. Na následujících stránkách se tak doplňují různorodí autoři a jejich odlišná literární zpracování stejného tématu: od nezřízeného psychedelického večírku Sirošky Pistončyka přes komorní oslavu u příležitosti výročí konce druhé světové války ve společnosti Serhije Demčuka až po tíživé osudy notorických pijanů ve vyprávění Adama Hlobuse a Gundarse Ignatse. Pro připomenutí „koloritu národního pijáctví“ přímo v jeho domovině přinášíme rovněž povídku Michaila Bulgakova, jejíž překlad zpřístupnila ze svého archivu spisovatelova dvorní překladatelka Alena Morávková.

Tak na zdraví a do dna!

Lukáš Klimeš